Na Slovensku se po skončení II. světové války odehrála 24. září 1945 tragédie, která svým tragickým významem překročila rámec regionálních dějin.
Autor: Mgr. Milan Hes Ph.D.
Je známým faktem, že mezi oběťmi hitlerovského režimu, kterým je v literatuře a umělecké tvorbě dlouhodobě věnována značná pozornost, patří židovské obyvatelstvo. Povětšinou se odborné práce, románová zpracování či filmy zaměřují na osudy trýzněných v období druhé světové války a jen málokdy sledují osudy přeživších po květnu 1945.
Pojďme se na jednu z poválečných událostí, která svým významem překročila rámec regionálních dějin, nyní podívat. Přenesme se do slovenského města Topoľčany, v kterém se 24. září 1945 odehrálo děsivé představení, jehož strůjci jakoby vrátili čas válečné hrůzy o několik let zpět.
Židé na Slovensku
Statistické údaje nás informují, že v roce 1930 žilo na území Slovenska téměř 137 tisíc Židů a jejich společenství bylo možno najít takřka v polovině slovenských vesnic a měst. Tradičně nejpočetnějšími židovskými obcemi byly Bratislava, Nitra, Prešov, Michalovce, Žilina, Topoľčany a Trnava. V námi sledovaných Topoľčanech se Židé živili obchodem a provozováním drobného živnostenského podnikání. Po válce však přežila jen necelá čtvrtina z nich a do města se tak vrátilo jen několik stovek lidí z původní takřka třítisícové komunity.
Jaký to však byl návrat? Zdálo by se, že obrovská radost z konce války, vytoužený návrat do rodné- ho města, setkání se známými tvářemi a nabídka přátelské pomoci budou ty nejpravděpodobnější rysy prvních týdnů míru. Bohužel spíše opak byl pravdou. Na momenty rozčarování a zklamání vzpomíná i o několik desítek let později hned několik přeživších. „Atmosféra bola veľmi zlá… Moc razy som počul, keď som niečo povedal: Čo to vyprávaš o koncentráku? Však sa vás vrátilo viacej, než vás odišlo preč!“ Jakoby ti co prošli vězněním v nacistických koncentračních táborech či nelehkým ukrýváním, nebyli v Topoľčanech vítáni, jakoby to již nebyl ani jejich domov. Tím hlavním důvodem proč nebyli židovští navrátilci přijímáni s otevřenou náručí zpět, byl pochopitelně majetek. „Bola nálada dosť napätá, lebo ľudia nepočítali s tým, že sa Židia vrátia.“
Jen málokomu se chtělo vracet lehce nabyté jmění z časů arizace a doby transportů. Takovéto scény, kdy byl původnímu vlastníku upřen jeho nábytek, cennosti či dokonce „obyčejný“ zimní kabát, můžeme dohledat prakticky v každé obci, do které se Židé po válce vraceli. Čím se však staly topoľčanské události tragicky výjimečnými, na to se podívejme nyní.
Pogrom
Nenávist vůči přeživším se v Topoľčanech nezmenšovala, ale naopak narůstala. Bylo jen otázkou času, kdy pomyslný sud s prachem, na kterém se nacházelo velmi křehké slovensko-židovské soužití, exploduje. Jakou však bude mít výbuch podobu, pravděpodobně netušili ani ti, kteří od léta 1945 spřádali plány proti místním Židům.
Celá řada bývalých ľuďáků, arizátorů a zarytých antisemitů se nehodlala s návratem nenáviděných Židů smířit. Pryč s nimi! V našem městě pro ně není místa! Topoľčany zůstanou slovenské! Stále častěji se scházeli a promýšleli, kterak se zbavit i těch, kteří dokázali přežít válečné útrapy. Do karet jim hrál i stále narůstající počet fám, jež po městě kolovaly a označovaly tu Židy za hrozbu pro místní školy, jindy je zas obviňovaly ze sabotáží, korupce a „tradičně“ i z přípravy rituálních vražd křesťanů.
Napětí stoupalo až k osudnému 25. září 1945. Počátek krvavého dramatu popisuje v jedné ze svých prací přední slovenský historik Ivan Kamenec. „V pondelok 24. septembra už o 8. hodine tráno asi 60 miestnych žien prišlo na topoľčiansky okresný národný výbor, kde žiadali, aby rádové sestry neboli odstranené z kláštornej školy, ale aby z nej odišli židovské žiačky.“ Demonstrující ženy se totiž obávaly toho, že jeptišky budou nahrazeny židovskými vyučujícími. Jednalo se však o nepodložený a konec konců naprosto nepravdivý výmysl. Úředníkům ONV se však nepodařilo hlučící dav uklidnit a jeho počet stoupal brzy ke dvěma stovkám rozezlených žen. Nadávky začaly směřovat přímo na úředníky: Nadržujte Židům! Necháváte se od nich podplácet! Už si koupili za špinavé peníze celé město a vy jim jen pokorně sloužíte! Davová psychóza narůstala, tu se někdo z vřavy postavil na židli a začal hystericky řvát: „Luďia pozor! Židia sú už v škole, strhávajú kríže a vyháňajú naše učiteľky.“ To však ještě nebylo všechno. Jak již jednou citovaný historik Ivan Kamenec dodává: „Eště nebezpečnejšie zapôsobila absurdná lož: židovský lekár očkuje v kláštornej škole tamojšie kresťanské deti otrávenou látkou.“
Situace se stávala stále dramatičtější. Již nikdo nedokázal zmanipulovanému davu, do kterého přibylo i několik mužů, zabránit aby nezačal konat dílo „pomsty“. Lidé vtrhli do školy, nenechali si nic vysvětlit ředitelkou, která chtěla ochotně ukázat dokumenty k pravidelnému lékařskému očkování. Dav chtěl jen jedno a to vstoupit do třídy, kde očkování probíhalo, chtěl „spravedlnost“ a konec „ohrožování“ vlastních dětí. Vždyť zřetelně slyšeli, jak děti pláčou, určitě v bolestech omdlévají a následně umírají. Židovské spiknutí je tady a je křesťanskou povinností se bránit! To byla poslední kapka. Pogrom začal.
První obětí se stal samotný lékař Karol Berger, který očkování žaček druhé třídy prováděl. „Po vulgárnych nadávkach a obvineniach ho vyhnali zo školy von na ulicu. Vzápätí ho dvaja mladí muži začali surovo biť.“ Násilí se jako povodeň rozlilo bleskurychle po celém městě. Časy antisemitského Slovenského štátu se „vrátily“ a především starší Židé se obávali, že transporty jsou tu zpět.
Znovu šlo Židům o holý život. Jak konstatovala později jedna z postižených osob tehdejšího násilí: „Musím znovu takéto niečo prežiť? Ja, ktorá som prežila Auschwitz, to peklo strašné? To není možné!“ Bylo to však možné, bohužel se nejednalo jen o strašlivý sen, ale o skutečnost. Místní oddělení Národní bezpeč- nosti situaci naprosto nezvládlo a lynč mohl probíhat nerušeně dál: „Ja som videla, jako jedna žena chytila židovské dievča Hirschhornovú za vlasy a ju ťahala po ulici a bila…Zhora som videla, ľudia jako vykrikujú a bijú Židov.“ „Keď sme prišli na namestie, bolo tam moc ľudí a veľký krik. V jednom rohu som videl zbitého a krvavého Žida a iní ľudia utekali za druhým s palicami…“ „Ako nás hnali po námestí a po uliciach, tak môjmu otcovi tam prebili hlavu železnou tyčou. A do konca života mal hlbokú jazvu, otvorenú jazvu na hlave – skoro až po mozog…“
Zdálo se, že násilí snad nikdy nemělo skončit. Přelévalo se z jedné strany náměstí na druhou. K sadistickým katanům se dokonce přidali strážci zákona i část vojáků místní posádky, kteří byli původně v počtu 30 mužů pod velením rotného vysláni k potlačení násilí. Nebylo však nikoho, kdo by se Židů odpovídajícím způsobem zastal: „Nebol nikto, kto by nás ochránil. Vojaci boli proti nám, žandári, čo som videl, utekali spolu s ľudmi. Nikto sa nesnažil robiť poriadok, ale všetci naháňali Židov: „Zbiť Židov, zabiť Židov!“ To kričali. Bolu počuť aj velký nárek, kto dostal bitku, kričal…“ Jen zřídka se někdo postavil proti fanatismu antisemitů: „My sme mali takých dobrých susedov, kresťanov, že sa postavili před náš dom…Keď prišli tí, čo chceli biť alebo zabiť Židov, naši susedia povedali: „Tuná nie! Toto sú naši ľudia! Len cez naše mŕtvoly!“ Takže rodičom sa nič nestalo.“
Vyšetřování
Situace ve městě se uklidnila teprve kolem 13. hodiny, kdy skončil v pořadí již druhý zásah vojenské jednotky pod velením tentokráte kapitána Jána Malára. Ten nechal zatknout devět hlavních „organizátorů“ pogromu a neprodleně je dal eskortovat do věznice v Ilavě. Rovněž bylo zjištěno 47 zraněných z toho 15 těž- ce. To však již také do Topoľčan směřoval pohotovostní oddíl Národní bezpečnosti z Bratislavy v síle 29 mužů, který do města dorazil kolem 18. hodiny.
Jak z vyšetřovací zprávy vyplývá, pogromu se v Topoľčanech účastnilo téměř 5 000 osob! Židé nebyli jen fyzicky napadeni, ale byla jim rovněž záměrně demolována obydlí a rovněž byli v četných případech okradeni.
Brzy se však nad městem rozhostil hrobový klid. Snad se ani nic nestalo. Mohlo se zdát, že vše je v nejlepším pořádku a život může spořádaně pokračovat dál: „Na druhý deň město vyzeralo, jako keby sa nič nebolo stalo. Ticho, život išiel ďalej. Nič nebolo badať. Pozdravili sme sa s kresťanskými spoluobčanmi. Opýtali sa: „Ako sa máte…?“ Bolo celkom ticho.“
Ticho však zatím nebylo za „hradbami“ města. Pogrom svým významem nemohl zůstat čistě lokální záležitostí, na kterou se brzy zapomene jako na nepříjemnou malichernost. Problémem se brzy začaly zabývat slovenské vládní orgány, politické strany a záležitost se dostala taktéž na jednání vlády v Praze. Ještě v prosinci 1945 se okolnostem vzniku násilí věnoval v článku „Musíme vykoreniť pozostatky rasovej nenávisti“ denník Čas.
Samotné výsledky vyšetřování byly však víc než neuspokojivé. Bylo sice podáno takřka 40 trestních oznámení na účastníky pogromu, ale v archivech neexistuje byť jen jediná zmínka o tom, že by nějaké trestní oznámení vyústilo v řádný soudní proces. Celá záležitost se před blížícími volbami (v roce 1946) politizovala a „židovská karta“ se stávala jen pouhou záminkou k očerňování stranických protivníků. Na bolest topoľčanských Židů již nikdo ve skutečnosti ani nepomyslel.
Jak bilancuje nad Ivan Kamenec: „Topoľčiansky protižidovský pogrom z 24. septembra 1945 bol sice „len“ tragickou epizódou, ktorá však obnažovala mnohé citlivé problémy slovenskej spoločnosti krátko po druhej svetovej vojne a nesporne aj predznamenávala hromadný exodus slovenských Židov. V súčasnosti v Topoľčanoch nežije ani jeden obyvateľ židovského pôvodu. Je tragickým paradoxom, že jedna zo xenofóbnych požiavaviek topoľčianskych pogromistov sa dokonale naplnila.“
Publikováno na webu Moderní dějiny.