V posledních letech se v českém veřejném prostoru stále častěji setkáváme s lidmi, kteří se sami označují za „vlastence“. Bohužel se u nemála z nich tento pojem zužuje na nenávist k jiným národům – dnes především k Ukrajincům – a na otevřenou podporu autoritářských režimů, včetně Ruska vedeného Vladimirem Putinem. Tento posun je nejen morálně znepokojivý, ale i v přímém rozporu s tím, jak pojem vlastenectví chápali významní českoslovenští intelektuálové v době vzniku naší republiky.
První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk zdůrazňoval, že „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ To není pouhé moralizování – Masaryk vycházel z humanistické tradice, která lásku k vlastnímu národu stavěla na úctě k důstojnosti každého člověka. Pravá láska k vlasti se podle něj neprojevuje v ponižování cizinců či obdivu k utlačovatelům, ale v práci pro svobodu, vzdělanost a spravedlnost doma i navenek.
Podobně Karel Čapek v roce 1926 varoval před falešným patriotismem: „Není ošklivější věci, než dělá-li se z vlastenectví živnost. (…) Slušný člověk o sobě nevytrubuje, že je národně uvědomělý, jako o sobě neprohlašuje, že je poctivý. To se snad mezi neporušenými lidmi rozumí samo sebou.“ Čapek tím mířil na ty, kteří si z vlastenectví udělali nástroj k získávání moci, peněz nebo popularity – a právě to dnes vídáme u některých samozvaných „ochránců národa“.
Skutečné vlastenectví není statické ani uzavřené. Není to obrana jakýchsi „čistých hranic“ před vnějšími vlivy, ale aktivní snaha, aby se náš stát stal lepším místem pro život – pro všechny, kdo v něm žijí. To zahrnuje i solidaritu s těmi, kdo prchají před válkou a útlakem. Lidé, kteří dnes křičí hesla o lásce k vlasti, ale současně přehlížejí nebo omlouvají agrese cizích diktátorů, zrazují základní ideály, na nichž naše republika vznikla.
Už Charles de Gaulle připomínal rozdíl mezi patriotismem a nacionalismem: „Patriotismus znamená, že na prvním místě je láska k vlastnímu lidu; nacionalismus znamená, že na prvním místě je nenávist k lidem jiným.“ Tento rozdíl je pro současnou debatu klíčový. Nenávist není obranou vlasti – je její morální slabostí.
Pokud má být pojem „vlastenec“ něčím víc než marketingovou nálepkou, musí se vrátit ke svému původnímu obsahu: k lásce, službě, zodpovědnosti a odvaze hájit spravedlnost. A to i tehdy, když to znamená postavit se proti agresorovi, i když je nám kulturně nebo historicky blízký. Vlastenectví, které se živí nenávistí, není pokračováním odkazu Masaryka a Čapka – je jeho popřením.