Brněnský zastupitel za SPD Jiří Kment na Facebooku napsal, že na Kounicových kolejích v Brně mluvil s „přítomnými Němci a Rakušáky“ a že se podle něj všichni shodli na požadavku zrušit Benešovy dekrety. Takové tvrzení je samo o sobě prakticky neověřitelné: nevíme, s kým přesně politik mluvil, kolik lidí oslovil, zda šlo o řadové účastníky, zástupce organizace, odpůrce současného vedení, nebo náhodné návštěvníky. Soukromý rozhovor bez záznamu nelze vydávat za důkaz postoje celé organizace ani všech účastníků sjezdu.
Historicky je pravda, že Sudetoněmecký landsmanšaft dlouhodobě patřil k organizacím, které kritizovaly poválečné uspořádání, Benešovy dekrety a majetkové konfiskace. V tomto smyslu Kment navazuje na reálnou starší linii sudetoněmecké politiky. Jenže podstatné je, že tato linie se v posledních letech výrazně změnila. V roce 2015 landsmanšaft schválil vypuštění formulací o „znovuzískání vlasti“ a o vrácení zkonfiskovaného majetku či odškodnění ze svých stanov. Tehdejší změnu popisoval i Český rozhlas a ČT jako odklon od starých majetkových požadavků.
Současné oficiální cíle Sudetoněmeckého landsmanšaftu na jeho webu stojí především na uchování sudetoněmecké identity, kultury, dokumentování dějin, péči o německo-český dialog a ochraně práv menšin. Výslovný požadavek na zrušení Benešových dekretů v aktuálním přehledu cílů uveden není. To samozřejmě neznamená, že téma dekretů ze sudetoněmecké paměti zmizelo. Znamená to ale, že tvrzení, podle něhož landsmanšaft dnes oficiálně trvá na jejich zrušení jako na aktuálním politickém požadavku, dostupné zdroje nepodporují.
Podobně je potřeba rozlišovat právní, politickou a symbolickou rovinu Benešových dekretů. V českém právním řádu jde o historické normy, které jsou z hlediska dnešních právních účinků vyhaslé. Debata o nich se tak často vede spíše v rovině paměti, morálního hodnocení a politické symboliky než v rovině reálného rušení platných právních nároků. Ověřovna iRozhlasu k tomu připomíná, že podle právníků jejich rušení nedává praktický právní smysl, protože dnes už nezakládají nová práva ani povinnosti.
Kmentův příspěvek se dotýká také Kounicových kolejí. Ty byly za nacistické okupace jedním z nejtemnějších míst Brna: nacisté zde věznili, mučili a popravovali české vlastence, odbojáře a další oběti okupace. Média a historické texty uvádějí, že v letech 1941 až 1945 tam bylo popraveno podle různých odhadů zhruba 800 až 1300 lidí.
Současně ale není pravda, že poválečná kapitola Kounicových kolejí je historicky nevýznamná nebo že zde šlo jen o úmrtí na nakažlivé choroby. Po květnu 1945 Kounicovy koleje sloužily jako internační tábor pro Němce a osoby označované za kolaboranty. Historici a regionální zdroje připomínají, že zde zemřely stovky internovaných; přesná čísla i příčiny úmrtí se v pramenech liší. iDNES například s odkazem na historiky uvádí, že táborem prošly tisíce lidí a do října 1945 zde zemřelo kolem 300 osob. Reflex upozorňuje, že počty v matrikách a německých zdrojích se liší, ale poválečné násilí a špatné podmínky v táboře nelze jednoduše smést ze stolu.
Zároveň je zavádějící stavět nacistický okupační teror a poválečnou odvetu do jednoduchého rovnítka. Nacistické popravy v Kounicových kolejích byly součástí systematického teroru totalitní okupační moci proti české společnosti. Poválečné internace Němců a násilí na nich patří k temným stránkám československého poválečného období, často spojeným s principem kolektivní viny, chaosem a mstou. Obojí si zaslouží věcné připomenutí, nikoli politické zjednodušení.
Celý příspěvek Jiřího Kmenta proto stojí na reálných historických tématech, ale skládá je do zavádějícího obrazu. Ano, sudetoněmecká reprezentace měla v minulosti tvrdé požadavky vůči Československu a České republice. Ano, Kounicovy koleje mají i poválečnou tragickou kapitolu spojenou s internací Němců. Z dostupných zdrojů ale nevyplývá, že by současný Sudetoněmecký landsmanšaft oficiálně trval na právním zrušení Benešových dekretů nebo na majetkových nárocích. A soukromé nedoložené rozhovory s několika účastníky nelze používat jako důkaz postoje celé organizace.
Verdikt: Zavádějící.
Příspěvek směšuje starší postoje Sudetoněmeckého landsmanšaftu se současnou oficiální linií organizace, opírá se o neověřitelné soukromé rozhovory a zjednodušuje složitou historii Kounicových kolejí. Správné je připomenout jak nacistické zločiny na tomto místě, tak poválečné násilí a úmrtí internovaných Němců. Manipulace začíná ve chvíli, kdy se tato témata používají jako důkaz, že současný sjezd nebo současný landsmanšaft představují návrat starých majetkových požadavků.
