Nálepka „politická neziskovka“ se v české debatě objevuje stále častěji – ať už z úst politiků, nebo v komentářích na sociálních sítích. Přitom nejde o žádný právní pojem, ale o vágní slovní klacek, kterým se dá kdykoli praštit po hlavě jakoukoli organizaci, která někomu politicky vadí. Pod stejnou nálepku se tak může vejít organizace pomáhající seniorům, spolek upozorňující na sucho, protikorupční iniciativa i neziskovka, která učitelům nabízí materiály o mediální gramotnosti. Jak trefně poznamenal komentátor Jindřich Šídlo: „Politická neziskovka je neziskovka, která vadí nějakému politikovi.“ Tím se ale pohybujeme spíš v oblasti propagandy než faktů.
Podíváme-li se na to střízlivě, většina činností, které se dnes označují jako „politické“, je buď přímo povinností státu, nebo přirozenou součástí demokratické společnosti. Školy mají podle školského zákona i rámcových vzdělávacích programů povinnost vychovávat žáky k demokracii a respektu k lidským právům – to není žádná „ideologická indoktrinace“, ale zákonný rámec, ve kterém se vzdělávání odehrává. Nevládní organizace ve školách typicky nabízejí programy prevence šikany, mediální gramotnosti nebo občanského vzdělávání, které učitelé využívají dobrovolně, pokud se jim hodí do výuky. Označit takovou činnost za „politickou“ jen proto, že se dotýká hodnot jako demokracie nebo lidská práva, je spíš rétorický trik než popis reality.
Nálepka „politická neziskovka“ také dobře zapadá do širšího mezinárodního trendu, kdy autoritářské nebo populistické režimy hledají způsoby, jak občanskou společnost oslabit a znevěrohodnit. V Rusku byl v roce 2012 přijat tzv. zákon o zahraničních agentech, který nutí organizace s jakýmkoli zahraničním financováním a „politickou činností“ registrovat se jako „zahraniční agent“ – pojem s výrazně špionážní a zrádcovskou konotací. Zákon byl postupně rozšířen z neziskových organizací na média i jednotlivce, přinesl povinné nálepky „zahraniční agent“ na všech výstupech a je provázen pokutami, raziemi a zákazem působení; dnes dopadá i na knihkupectví, která musí označovat knihy autorů vedených jako „agent“ a čelit právní nejistotě.
Podobné zákony vznikají i jinde. V Gruzii byl v roce 2024 přijat zákon o „zahraničním vlivu“, který označuje organizace s významnějším zahraničním financováním za subjekty pod cizím vlivem. Norma vyvolala masové protesty a ostrou kritiku, protože připomíná ruský model a komplikuje Gruzii cestu do EU. Kritici i mezinárodní organizace dlouhodobě upozorňují, že podobné „seznamy zahraničních agentů“ a stigmatizační zákony jsou po světě jedním z hlavních nástrojů, jak umlčovat nezávislou žurnalistiku a občanské iniciativy – od Ruska a Běloruska přes Kyrgyzstán po některé země Latinské Ameriky. The Guardian
Evropské právo jde opačným směrem. Soudní dvůr EU v červnu 2020 v kauze C-78/18 (Komise vs. Maďarsko) konstatoval, že maďarský zákon o „transparentnosti organizací podporovaných ze zahraničí“, který zvlášť nálepkoval a zatěžoval neziskovky s cizím financováním, porušuje volný pohyb kapitálu i základní práva sdružování a ochrany soukromí garantovaná unijním právem. Maďarsko muselo kontroverzní zákon zrušit, přesto se tam objevují další návrhy, jak organizace s cizí podporou znovu zaregistrovat a kontrolovat, tentokrát pod hlavičkou „ochrany suverenity“. Evropská komise podobný přístup opakovaně kritizuje a dává najevo, že stigmatizující nálepky pro občanskou společnost jsou s evropským právem neslučitelné.
Často se přitom argumentuje údajnou inspirací Spojenými státy a jejich zákonem FARA. Ten je ale povahou i účelem úplně jinde. FARA z roku 1938 vyžaduje, aby se registrovali ti, kdo v USA dělají politickou nebo PR práci „na objednávku“ zahraničního zadavatele – typicky vlády nebo politické strany – a aby zveřejnili, koho a za co zastupují. Nezakazuje jejich činnost, je primárně o transparentnosti lobbingu a zahraničního vlivu na politiku, navíc obsahuje výjimky pro akademické, náboženské či charitativní aktivity. Řadové neziskovky, které mají třeba grant z EU nebo Norských fondů a poskytují sociální služby, do této kategorie nespadají – nejsou to „agenti“ cizí vlády, kteří za ni lobují, ale poskytovatelé služeb či vzdělávacích programů.
V českém prostředí se přesto začalo mluvit o „politických neziskovkách“ a „organizacích s cizí podporou“. Vznikající koalice ANO, SPD a Motoristů avizuje registr dotací pro neziskové organizace, povinné označování zahraničního financování a „odpolitizování“ školství, přičemž terčem kritiky jsou často organizace, které se věnují lidským právům, inkluzi, migraci nebo ochraně klimatu. Přitom drtivá většina veřejných peněz směřujících k neziskovkám jde do sportu, sociálních služeb a kultury – tedy do domovů pro seniory, služeb pro lidi s postižením, sportovních svazů nebo kulturních institucí. Podle dat o sektoru se státní neinvestiční transfery pro NNO pohybují hluboko pod jedním procentem celkového státního rozpočtu a většina z více než sta tisíc českých spolků a organizací žádné dotace vůbec nepobírá; stojí na kombinaci darů, vlastní činnosti a dobrovolnické práce.
Návrhy na zvláštní „seznamy politických neziskovek“ s cizím financováním už jednou v Česku zazněly – a byly odmítnuty. V roce 2019 vláda vedená Andrejem Babišem ve svém usnesení k tehdejšímu návrhu SPD upozornila, že by podobný zákon byl pravděpodobně v rozporu s právem EU (kvůli diskriminaci zahraničních zdrojů a omezení volného pohybu kapitálu), zasahoval by do svobody sdružování a vlastnických práv a byl by nadbytečný vzhledem k existujícím povinnostem zveřejňovat účetní závěrky a výroční zprávy. Zároveň připomněla, že unijní soudy už obdobné maďarské pokusy shledaly nezákonnými. Tato právní argumentace platí i dnes: zvláštní nálepkování legálního zahraničního financování je problematické jak z hlediska domácí ústavy, tak evropského práva.
Zapomínat bychom neměli ani na pozitivní roli, kterou neziskové organizace v české společnosti hrají. Podle dostupných dat zaměstnávají přes sto tisíc lidí, podílejí se zhruba dvěma procenty na HDP a zároveň stojí na silném dobrovolnickém zázemí: odhaduje se, že dobrovolníci odpracují desítky milionů hodin ročně v hodnotě několika miliard korun. NNO provozují velkou část sociálních služeb, nesou velkou zodpovědnost za volnočasové aktivity dětí a mládeže, sport, kulturu i místní komunitní život. Historicky navazují na spolkovou tradici 19. století – od Sokola po pěvecké sbory – která byla vždy jedním z pilířů české občanské společnosti.
Nálepka „politická neziskovka“ tak ve světle faktů nepůsobí jako neutrální popis, ale jako nástroj stigmatizace. Představa, že by se České republice vyplatilo přibližovat se modelům známým z Ruska nebo současné Gruzie, kde se seznamy „agentů“ používají k umlčování kritiků a omezování občanské společnosti, je nejen právně riskantní, ale i politicky krátkozraká. Prostor pro transparentní, kritickou a odbornou občanskou společnost je jedním z hlavních bezpečnostních pojistek demokracie – ať už jde o organizace, které pečují o seniory, vyvíjejí vzdělávací programy pro školy, nebo fact-checkery, kteří kontrolují, jak politici a veřejné autority zacházejí s fakty.