POLEMIKA: Český národ do ústavy? Plytká argumentace Aleše Gerlocha


Neúspěšný kandidát do Senátu a ústavní právník Aleš Gerloch, nejnověji Milošem Zemanem navrhovaný na pozici ústavního soudce, chce do ústavy zakotvit pojmy český národ a český jazyk. V pořadu Českého rozhlasu „Interview Plus“ z 5. února 2019 s ním redaktor Jan Bumba diskutoval mimo jiné i o tomto tématu. Uvádíme přepis celé této pasáže.

Čas 22:02:

BUMBA: Já když jsem se díval na váš program, tak mě, jistě jako mnoho dalších lidí, zaujalo to, že v ústavě by měl být zakotven český národ. Jak jste to myslel?

GERLOCH: To nesouvisí jenom s programem, to jsem vytýčil už na určité konferenci odborné před časem, před dneska asi dvěma a půl lety. A tady je třeba říci, že se jedná o kombinaci myšlenky ústavního zakotvení národa jako státotvorného prvku s principem občanským a ochranou národnostních a etnických menšin. Čili ten návrh nesměřuje k nějaké výlučnosti českého národa. Navíc se samozřejmě chápe nikoli etnicky, ale chápe ho historicky, a tedy i jazykově. My si musíme všimnout….

BUMBA: No tam jde o to, jestli jste tedy zastáncem nějakého posunu k národnostnímu principu od toho principu občanského.

GERLOCH: Já se domnívám, že je třeba kombinovat ty principy a že je určitou mezerou naší ústavy, pokud zdůrazňuje pouze princip občanský, protože potom vzniká otázka, proč existuje Česká republika, jo? Protože pokud by neexistoval český národ, tak by nemusela existovat ČR…

BUMBA: A jsou, objevují se v praxi nějaké problémy s tím, že ústava tedy to přesněji nevymezuje, tedy onen český národ?

GERLOCH: Například pokud jste zmínil tu otázku českého jazyka, tak jsme svědky velmi poměrně rychlého zavádění řady anglických pojmů, a to i víceméně v oficiálním styku, protože jinak samozřejmě je na každém, jak bude hovořit, a může samozřejmě hovořit na území ČR jakýmkoli jazykem, ale pokud vystupuje v oficiálním styku a pokud není příslušníkem národnostní menšiny nebo neprokáže, že neovládá jazyk, prohlásí to, nemusí to ani prokazovat a bude hovořit přes tlumočníka, tak bychom měli trvat na tom, že oficiálním, úředním nebo státním jazykem je jazyk český.

BUMBA: Takže, takže nějaké anglicismy nebo nečeské výrazy by – to by mělo být v ústavě zakotveno, že je zapovězeno jejich používání?

GERLOCH: Tam by mělo být právě to, že ČR je vlastí příslušníků českého národa a národnostních a etnických menšin s tím, že je to propojeno s občanským principem, že každý občan se může rozhodnout, jestli bude příslušníkem českého národa, nebo nikoliv. A to je i dneska.

BUMBA: A co třeba ti politici, kteří jsou slovenského původu a neumějí dobře česky, ti by byli nějak sankcionování?

GERLOCH: To je otázka přece nějakého hovorového vystupování. Nepředpokládám, že návrhy zákonů nebo jiné dokumenty, třeba nařízení vlády nebo i usnesení jsou psány v nějaké čechoslovenštině, ale zase bych připomněl, když mluvíte o Slovácích, tak přece za první republiky existoval oficiální národ československý a po 2. světové válce potom národ český a slovenský. A my to máme dodnes vlastně v listině základních práv a svobod, která byla převzata v původním znění z doby federace, tak tam se český a slovenský národ objevuje.

Konec přepisu

 

Polemika

V čem je tedy Gerlochova argumentace vadná?

Nejprve je to tvrzení, že když nebude výslovně uveden český národ, nemusí ani existovat Česká republika. Analogicky tedy nemá co existovat Švýcarsko, protože pokud budeme dle Gerlocha definovat národ skrze jazyk, pak v této zemi žijí národy čtyři. Ještě horší by to bylo v případě Indie, kde jsou jazyků desítky. Jaký důvod pro existenci naopak mají státy jako Argentina, Peru, Kolumbie, Chile a další, když ve všech je úředním jazykem španělština? Obdobně můžeme uvažovat o Velké Británii, USA, Austrálii, a Novém Zélandu. A co si to dovoluje existovat Rakousko, když se tam mluví německy?  Ukazuje se tedy, že Gerlochův argument jazykem je nesmyslný.

Druhým argumentem je „poměrně rychlé zavádění řady anglických pojmů, a to i víceméně v oficiálním styku“. To je jen tvrzení bez jakékoli opory v důkazech či příkladech, navíc relativizované příslovcem poměrně a částicí víceméně. Jde tedy o pouhé dojmy a Gerlochovu snahu oslovit emocionální stránku. V českých zemích už jsme zažili „jazykové brusiče“ od druhé poloviny 19. století. Ti se snažili vymýtit z jazyka vše údajně nečeské, a to nejen po stránce lexikální, ale i syntaktické a tvaroslovné. Bojovalo se především proti germanismům. Odborný časopis Naše řeč tyto snahy kritizoval už před sto lety (kdyby se tehdejší puristé byli prosadili, nesměli bychom dnes říkat „čeština“, ale pouze „český jazyk“), dnes už jsou jen směšné. Teď by se tedy mělo bojovat proti anglicismům – a to nejlépe pomocí bezdůvodných změn v ústavě. Český jazyk přitom za staletí i bez zákonů vydržel celý příliv cizích slov a byl schopen je začlenit do slovní zásoby. Dnes si sotvakdo uvědomí, že třeba slova cihla, košile, barva a zprostředkovaně i chléb jsou cizího původu. Dopadne to jako vždy, slova označující nové skutečnosti se většinou přejmou z jazyka, kterým byla zprostředkována. Někdy najdou český ekvivalent, ale většinou se do nějaké míry počeští, aby mohla fungovat ve větě, a zařadí se do lexika. Pokud zmizí označovaná skutečnost, vytratí se ze slovní zásoby i tato slova. A jazykové módy pomíjejí stejně jako všechny ostatní módy, jako již například ustupují filozofie prodeje a jiné obdobné filozofie nebo anglická vazba je to o tom.

Jako oporu pro zavedení pojmu národ do ústavy pak Gerloch uvádí, že se český a slovenský národ objevuje v preambuli Listiny základních práv a svobod ještě z doby federace. Tím se jeho argumentace stává zmatenou – když už je tedy zmínka o národu v preambuli Listiny, která nota bene je součástí ústavního pořádku, je zbytečné se tím dále zabývat.

Ukazuje se tedy, že argumenty, které Gerloch ve prospěch zavedení pojmů český národ a český jazyk do ústavy uvádí, nemohou obstát, neboť postrádají substanci. Jeho výroky o jazyku jsou naprosto neodborné a jejich autor si argumentačně dokonce protiřečí. Gerloch tak neuvedl jediný relevantní a logický důvod, proč by se mělo něco měnit.

 

Příloha – preambule Listiny základních práv a svobod

„Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod:“