Ruské vedení nikdy oficiálně neuvedlo, jak dlouho měla trvat takzvaná „speciální vojenská operace“ na Ukrajině. Prezident Vladimir Putin při jejím zahájení 24. února 2022 hovořil o „demilitarizaci a denacifikaci“, avšak časový rámec nezmínil. Přesto existuje celá řada indicií, že Kreml očekával bleskové vítězství – operaci na několik málo dnů, která měla vést k rychlému pádu ukrajinské vlády a převzetí kontroly nad klíčovým územím. Když se plán zhroutil, nastoupila propagandistická mlha, která se nápadně podobá ruskému informačnímu chaosu z let 2014–2015.
V prvních dnech invaze se ruská armáda pokusila obsadit letiště Hostomel severně od Kyjeva, čímž chtěla umožnit výsadek a rychlé dobytí hlavního města. Kolony vojenské techniky táhly směrem na Kyjev bez adekvátní logistiky, jako by šlo o krátkou demonstraci síly, ne o dlouhodobou válku. Zajatí vojáci i vojenské záznamy ukázaly, že jednotky měly s sebou palivo a zásoby sotva na tři dny. Některé oddíly u sebe dokonce vezly slavnostní uniformy na plánovanou přehlídku. Nic z toho neodpovídá představě o vleklém ozbrojeném konfliktu.
Podle investigativních novinářů měla ruská státní média připravené texty o vítězství a „návratu Ukrajiny do Ruského světa“, které se omylem publikovaly už 26. února – tedy pouhé dva dny po zahájení invaze. Stejně tak se objevily důkazy o předem připraveném proslovu Putina ke „sjednocení bratrských národů“. Tyto materiály dávají jasně najevo, že Kreml nepočítal s odporem, nýbrž s rychlým kolapsem ukrajinského státu. Tato očekávání byla zřejmě podpořena falešnými zprávami zpravodajských složek, které tvrdily, že ukrajinská veřejnost přivítá Rusy jako osvoboditele.
Když se plán na rychlou kapitulaci Ukrajiny zhroutil a ruské jednotky musely ustoupit od Kyjeva, vstoupila na scénu známá taktika informačního mlžení. Namísto přiznání selhání se propaganda přepnula do módu „všechno jde podle plánu“ – a začala šířit změněné cíle operace. Nově se tvrdilo, že hlavním cílem byl vždy Donbas. Počáteční neúspěchy se začaly zamlčovat a média začala vytvářet alternativní realitu, v níž se žádné chyby nestaly.
Tato strategie není nová. Už v roce 2014 při obsazení Krymu Rusko nejprve tvrdilo, že na poloostrově žádní ruští vojáci nejsou. Později prezident Putin sám přiznal, že tam byli. Šlo o učebnicový příklad postupného upravování narativu podle momentální potřeby. Ještě výrazněji se informační chaos projevil po sestřelení civilního letu MH17. Ruská média a úřady nabídly během několika týdnů tolik různých vysvětlení – často si navzájem odporujících – že se pravda ztrácela v šumu. Cílem nebylo přesvědčit svět o jedné konkrétní lži, ale zpochybnit samotnou možnost, že existuje ověřitelná pravda.
Tento přístup se nyní plně rozvinul v souvislosti s dlouhou válkou na Ukrajině. Zatímco počáteční naděje Kremlu na rychlé vítězství se proměnily v krvavou a vyčerpávající válku, oficiální linie zůstává neměnná: všechno jde podle plánu. To, že žádný takový plán veřejně neexistoval a že realita se tomu vymkla už během prvního týdne, se v ruském informačním prostoru jednoduše neřeší. Cílem už dávno není přesvědčit o pravdivosti – ale zpochybnit pravdivost jako takovou.
Díky kontrole médií, cenzuře internetu a represím vůči opozičním hlasům se tento informační model v Rusku udržuje v chodu. Vnějším pozorovatelům se může zdát nesoudržný, ale pro domácí publikum vytváří iluzi stability a nevyhnutelnosti vítězství. V této realitě není prostor pro otázky, jak dlouho měla operace původně trvat, protože i samotná otázka je zpochybněním narativu. A to je přesně to, čemu se propaganda sn