Pád Viktora Orbána není jen politickou změnou. Je také testem toho, co po šestnácti letech zůstalo z maďarského veřejného prostoru. A právě v oblasti médií se ukazuje, jak hluboko Orbánův systém zasáhl. Mezinárodní pozorovatelé OBSE po volbách uvedli, že ačkoli šlo o volby se skutečnou volbou a rekordní účastí, nepanovaly rovné podmínky a vládní strana těžila ze systémových výhod, které stíraly hranici mezi státem a stranou. Součástí problému byla i veřejnoprávní média, která podle pozorovatelů nebyla vyvážená a byla nakloněná vládě.
To je důležité připomenout ve chvíli, kdy se po volbách mluví o chování maďarských státních a veřejnoprávních médií. Není přesné tvrdit, že „vůbec nedělala zpravodajství“ nebo že se po sečtení hlasů „totálně rozsypala“. Přesné ale je říct, že dlouhodobě fungovala v prostředí, kde veřejná služba ustupovala politické loajalitě. A právě proto dnes působí nejistě a rozpačitě: ne proto, že by přes noc přestala existovat žurnalistika, ale proto, že systém byl dlouhá léta nastaven tak, aby sloužil moci, nikoli veřejnosti.
V závěru kampaně bylo navíc dobře vidět, jak silně prorežimní komunikační prostor pracoval se strašením Ukrajinou. Reuters těsně před volbami popsala koordinované šíření proorbánských narativů na Telegramu, z nichž část byla napojena na ruské nebo proruské zdroje. Tyto zprávy varovaly před ztrátou suverenity, před údajným vměšováním Západu a Ukrajiny a měly mobilizovat voliče strachem z toho, co nastane, pokud Orbán prohraje.
V maďarském veřejném prostoru se zároveň objevovaly i motivy blízké představě, že opozice chce po volbách vyvolat chaos nebo „majdanový“ scénář. Nešlo tedy o čistou fantazii kritiků Orbána, ale o reálně šířenou linku kampaně. Přesnější než mluvit o „krvavém převratu za každým stromem“ je říct, že část prorežimní komunikace vědomě pracovala s alarmistickým obrazem ukrajinské hrozby a s představou, že změna vlády přinese destabilizaci země.
Právě proto působí povolební obrat tak nápadně. Po vítězství Pétera Magyara začali noví evropští partneři i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj mluvit o spolupráci s novou maďarskou vládou. Zelenskyj Magyarovi pogratuloval a deklaroval připravenost k dalšímu jednání. Ještě den předtím přitom velká část proorbánského prostoru stavěla Ukrajinu do role hrozby pro Maďarsko. Rozpor mezi těmito dvěma obrazy není drobná nuance, ale ukázka toho, jak účelově byla část kampaně postavena.
To ovšem neznamená, že by se po volbách maďarská mediální scéna automaticky očistila. Orbánův systém nevybudoval jen několik poslušných redakcí, ale celý ekosystém politicky a ekonomicky provázaných médií, který se nebude měnit přes noc. Ostatně i sám Magyar po volbách oznámil, že chce pozastavit zpravodajské vysílání státních médií, dokud nebude možné zajistit nestranné pokrytí. Takový krok sám o sobě ukazuje, že problém veřejnoprávního prostoru v Maďarsku není detail, ale jedna z klíčových otázek příštích měsíců.
Je proto fér říkat, že maďarská státní a veřejnoprávní média v éře Orbána neplnila standardní roli nezávislé veřejné služby. Není ale nutné sklouzávat k nepřesným absolutním soudům, aby to vyznělo tvrdě. Už samotná zjištění OBSE, popsané strašení Ukrajinou a nynější snaha nové vlády řešit fungování státních médií ukazují, že problém byl hluboký a systémový.
Pro české publikum je na tom podstatné ještě něco jiného. Maďarský příklad ukazuje, proč je nebezpečné, když se veřejnoprávní nebo státem financovaný mediální prostor stane prodlouženou rukou vlády. Když média dlouhé roky fungují podle politických not, neztrácí jen důvěru veřejnosti. Ztrácí i profesní reflexy, které jsou v krizové chvíli nezbytné. A právě to je jeden z nejviditelnějších odkazů Orbánovy éry: ne jen propaganda sama, ale i rozklad představy, že média mají sloužit občanům, ne režimu.