Advokátka Petra Dolejšová je zakladatelkou advokátní kanceláře eLegal. Specializuje se na právo v oblasti marketingu, e-commerce a ochranu osobnosti. „V případě fakt platí totéž pravidlo, jako se zákony – neznalost neomlouvá,“ říká.

Fake news a dezinformace přestaly být problémem jen na úrovni obecného stavu společnosti a politiky. Přenesly se i do světa byznysu. Ten si uvědomuje, že fake news znamenají reputační riziko. Pro případnou právní obranu je ale potřeba mít definováno, co vlastně dezinformace je. Přesně to nevíme ani z hlediska žurnalistiky, co z hlediska práva?

Přesná právní definice opravdu není. Právo ale říká, že o lidech ani o firmách nesmí být šířeny lži. Za lež se přitom považuje i zavádějící pravda. Pokud dojde k pokřivení pravdy způsobem, který vede k tomu, že ji konzumenti budou vnímat jako lež, jde o dezinformaci.

Chápu to správně tak, že případná žalující strana by musela dokazovat úmysl žalované strany?

To si musíme trochu rozdělit. Jakýkoliv výrok je buď názorem, tedy říká, co si někdo myslí, nebo sděluje fakta. Pokud názorové sdělení vychází z přiměřené zkušenosti, je prakticky nepostižitelné. Pokud někdo řekne například že nemá rád Greenpeace, protože jsou pro něj příliš extremističtí, je to jeho názor. Pokud ale někdo začne pracovat s měřitelnými údaji, například s čísly, a zkreslí je, dostáváme se za hranu zákona. V případě faktů platí totéž pravidlo, jako se zákony – neznalost neomlouvá.

Jakým způsobem se dá měřit škoda způsobená zveřejněnou dezinformací?

Většinou jde o škodu způsobenou na pověsti a ta těžko se vyčísluje. Pracuje se s tzv. nemajetkovou újmou,poškozením jména. V Česku záleží na soudcích, jak velkou satisfakci poskytnou. Pokud bychom použili jako příklad už zmíněné Greenpeace, soudce by v případném sporu s facebookovou stránkou Greenpiss posuzoval, jak významná kampaň to ze strany Greenpiss byla, k jakému poškození došlo. Firmy se většinou spokojí s omluvou.

Sahají firmy, které se cítí být poškozeny dezinformacemi k právním krokům častěji než dříve?

Stojím si za tím, že marketing je v těchto případech silnější než právo. Značky po právu sahají až v případech, kdy dojdou k názoru, že situace už je marketingovými nástroji neřiditelná. Jde o situace, kdy po značce někdo tak říkajíc systematicky jde a šlape po ní. To se týká hlavně neziskových společností.

Pokud se ale někdo rozhodne, že cílenou záplavou dezinformací neziskovku reputačně zničí, ta má poměrně malou šanci ubránit se. Přece jenom právní služby něco stojí a neziskovky nemívají prostředků nazbyt.

Pokud k takové situaci dojde, doporučovala bych neziskovkám hledat právníky, kteří je budou hájit pro bono. Soudní poplatky v případě sporů o poškození dobrého jména nejsou tak vysoké, aby si je nezisková společnost nemohla dovolit. A pokud je tlak takový, že způsobí zánik neziskovky, doporučovala bych žádat náhradu.

Jenže dezinformace často šíří weby, které za sebou zametají stopy tak důkladně, že k soudu v podstatě není koho hnát.

Pokud chceme někoho žalovat, musíme mít doloženo, že za webem stojí nějaký konkrétní člověk. Teď se nicméně hodně řeší zákon o službách informační společnosti. Ten říká, že odpovědnost má i poskytovatel platformy, v extrémních případech je možné volat k odpovědnosti i poskytovatele hostingu. Pokud se nepovede dopátrat fyzikou osobu stojící za webem, je možné dopátrat se provozovatele nebo poskytovatele hostingu. Výzvu ke stažení obsahu mohou dostat také oni. V Česku je tento postup teprve v začátcích. Poskytovatelé hostingu se logicky brání, protože to je absurdní situace, ale v některých případech jednoduše není jiné řešení.

Poskytovatel hostingu se tedy v určitých situacích z právního hlediska stává vydavatelem?

Ano. Poskytovatelé tvrdí, že to není fér. V tom případě je ale také třeba říct, že není fér, když některé platformy svoje služby poskytují anonymně.

Až tenhle rozhovor vyjde, pravděpodobně se najde někdo, kdo nám řekne, že tlačit za konec anonymity v onlinu je přece cenzura. Co na to říct?

Právní řád vždycky poměřuje hodnoty ve vzájemném vztahu. Nic není černobílé. Máme právo na svobodu projevu, současně tu je ale také ochrana dobrého jména, nárok na pravdivost informací. Pokud se dostanou do střetu, musíme zvažovat, kde se v něm nachází bod rovnováhy.

Jak do této rovnováhy zapadají osoby vybavené imunitou, tedy nepostižitelností?

Úplně krásně. Pokud sami nevstoupíme do veřejného prostoru, není důvod, aby se o nás cokoliv veřejně vědělo. Pokud se sami vystavíme veřejnému zájmu ať už vstupem do politiky nebo tím, že si do života pozveme bulvár, stahujeme ze sebe ochranu. U veřejných osobností je právo na informace významnější než právo na jejich ochranu.

A pokud někdo s imunitou sdílí na sociálních sítích obsah, který je dezinformační nebo přímo nenávistný?

Pokud například poslance, kteří sdílejí nenávistný obsah, nevydá Sněmovna ke stíhání, nemůžeme po nich nic chtít. Co se ale týče soukromoprávního hlediska, tam už imunitu nemají. Je možné po nich jít kvůli poškozování dobrého jména. Pokud by obsah masivně sdíleli další lidé, dalo by se z právního hlediska uvažovat i o tom, jestli nejde o šíření poplašné zprávy, tady už se ale zase jedná o trestný čin a ve hře je případná imunita. 

Jak velká je z vaší zkušenosti obecná informovanost o tom, jak se lze proti dezinformacím právně bránit?

Nízká. Právní povědomí je v Česku obecně nedostatečné a co se týče „měkkých“ disciplín jako je ochrana osobnosti nebo autorská práva to je vcelku šílenost. Chyba nicméně není v tom, že by se lidé nechtěli informovat. Celá oblast je prostě spletitá a těžko uchopitelná.

Je to tak, že jako už několikrát v dějinách dojde k rychlému vývoji technologie, který oblasti jako je právo a etika jenom klopotně dohánějí?

Žijeme v online světě, ve kterém to, co bylo včera, je dnes už dávno zastaralé. Když vezmeme v potaz, jak dlouho procesně trvá příprava nových legislativ, je jasné, že každý předpis musí být zastaralý už v okamžiku, kdy se dostane do Sněmovny. Pokud například na evropské úrovni teď začneme pracovat na legislativě postihující současný stav digitálního světa, k její implementaci může dojít třeba až za deset let. A za deset let už bude svět dávno úplně někde jinde.

Jak vnímáte nápady, že by některé modelové případy v oblasti lží a fake news mohla řešit na právní úrovni strojová inteligence?

To by nešlo… ne, to už by zavánělo cenzurou. Většina mediálního obsahu se pohybuje na hranici zprávy a komentáře. Soudci si při případném posuzování musí dlouho lámat hlavu. Robot tohle nedokáže rozlišit stejně jako by teď nedokázal rozlišit například jestli mluvím sarkasticky nebo nemluvím.

 


Ondřej Fér

editor

Žurnalista, autor literatury faktu, publisher Manipulátoři.cz.