Na sociálních sítích se po výroku prezidenta Petra Pavla o možných „Spojených státech evropských“ rozšířila tvrzení, že hlava státu usiluje o zánik České republiky. Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová napsala, že „Tomáš Garrigue Masaryk se musí v hrobě obracet“ a že pokud prezident „kope za nějaké spojené státy evropské, tedy konec České republiky“, měl by položit funkci. Podobně poslanec SPD Libor Vondráček tvrdil, že „zánik České republiky jako jediné řešení“ je podle něj Pavlův postoj. Takový výklad je ale přinejmenším silně přepjatý. Pavel v debatě v Litomyšli mluvil o hlubší evropské integraci jako o možné odpovědi na období globálních velmocí, nikoli o zrušení České republiky. Podle citace zveřejněné CNN Prima News řekl, že myšlenku Spojených států evropských považuje za „pravděpodobně jediné řešení pro Evropu, pokud bude chtít zůstat relevantní na světové mapě“, a dodal, že Evropa může být globální velmocí pouze tehdy, když bude mluvit jedním hlasem.
Výrok tedy lze legitimně kritizovat jako federalistickou vizi, s níž řada politiků a občanů nesouhlasí. To je běžná politická debata. Manipulace začíná ve chvíli, kdy je tato vize automaticky převáděna na „konec České republiky“, „likvidaci státnosti“ nebo zradu Masarykova odkazu. Pavel v citovaném vystoupení mluvil o bezpečnostní, energetické a geopolitické soběstačnosti Evropy a o nutnosti shody v zásadních otázkách. Z toho samo o sobě neplyne požadavek na zánik českého státu. V evropské debatě navíc pojem federace neznamená nutně vymazání států: federace může mít velmi různé podoby, od volnějšího svazku až po silnější společné instituce. Právě o podobě, rozsahu a demokratické kontrole takového uspořádání má smysl vést spor; tvrzení, že prezident přímo volá po zrušení republiky, je zkratka.
Ironií je, že odvolávání na Masaryka v tomto případě kritikům příliš nepomáhá. Masaryk ve spise Nová Evropa neobhajoval izolaci malých států, ale naopak uvažoval o tom, že svobodné národy se po rozpadu imperiálního pořádku mohou organizovat ve větší celky. Psal, že „skutečná federace národů“ nastane teprve tehdy, až budou národy svobodné a samy se spojí; podle něj k tomu směřoval vývoj Evropy. Zároveň zdůrazňoval, že případné federace menších států mají být založeny svobodně a z opravdové potřeby národů, nikoli z dynastických nebo imperialistických cílů.
Totéž potvrzují i historické studie. Politolog Lukáš Svoboda ve studii o Masarykových názorech na sjednocenou Evropu shrnul, že podle Masaryka je nutnou podmínkou federace svoboda národů: pokud vzniknou federace menších států, mají to být federace založené svobodně, nikoli mocensky. Masaryk tedy nebyl zastáncem beztvaré nadvlády jednoho centra nad národy, ale ani zastáncem osamoceného nacionalismu. Jeho základní představa spojovala národní sebeurčení, demokracii a mezinárodní spolupráci.
Masaryk dokonce výslovně pracoval i s pojmem „Spojené státy Evropy“. Ve Světové revoluci napsal, že „Spojené Státy Evropy přestávají být utopií“ a stavěl tuto myšlenku do protikladu k panství jedné velmoci nad kontinentem nebo ke spolčení států proti jiným národům. Mluvil o mírovém společenství národů a států, nikoli o jejich násilném pohlcení. Masarykův archiv zároveň eviduje text Slované po válce, původně publikovaný v roce 1922 a česky vydaný v roce 1923, který je v pozdější edici zařazen do souboru Cesta demokracie II. Právě z tohoto textu se často cituje Masarykova formulace „Věřím, že se vyvíjejí spojené státy Evropy“.
Z toho neplyne, že by Masaryk automaticky podporoval dnešní Evropskou unii v současné podobě, nebo že by bez výhrad souhlasil s každým federalistickým návrhem. Takové tvrzení by bylo stejně zjednodušující jako opačný výklad. Plyne z toho ale něco podstatného: Masaryka nelze poctivě používat jako symbol odporu proti jakékoli myšlence evropské federace. Jeho pojetí státnosti nebylo izolacionistické. Samostatný československý stát pro něj nebyl cílem proto, aby zůstal osamělý, ale aby jako svobodný národ mohl vstupovat do demokratických mezinárodních vazeb bez nadvlády impérií.
Příspěvky Jany Zwyrtek Hamplové, Libora Vondráčka a dalších proto pracují s překroucením. Vezmou Pavlův sporný, ale legitimní politický názor na hlubší evropskou integraci, zasadí ho do rámce „zániku České republiky“ a navíc jej postaví proti Masarykovi, jehož vlastní texty jsou v tomto směru mnohem komplikovanější. Přesnější závěr je: Pavel otevřel debatu o federalizaci Evropy; kritici s ní mohou nesouhlasit, ale tvrzení, že tím prosazuje konec České republiky a popírá Masarykův odkaz, je zavádějící.