Emoce do vědy nepatří, protože pocity si večer v obýváku nerozsvítíme. To ovšem neznamená, že emoce vědu neprovázejí. Někdy ji motivují (zvědavost, fascinace, mindrák…), jindy zase člověk okopává nábytek, když se mu nedaří. Pak je tu ten případ, kdy se emoce stávají jedním z nejmocnějších nástrojů, jak vědu pohřbít.
Nejvýraznějším příkladem, kdy fakta, argumenty ani etická pravidla dodnes neměla poslední slovo v boji s nebezpečnou pavědou, je spojování vakcinace a autismu. Nebudu obtěžoval PT čitatele tou obrovskou spoustou experimentálního materiálu, který máme pro tvrzení, že očkování autismus nezpůsobuje. Jak to víme? Je to jednoduché: věda je mašinka na vyvracení hypotéz. Hypotézu „očkování způsobuje autismus“ ověříme tím, že se podíváme na pár milionů dětí, které byly očkovány, a na pár milionů jiných dětí (podobného stáří a sociálních poměrů), které očkovány nebyly, a spočítáme výskyt autismu v obou skupinách. Pokud je stejný, je hypotéza „očkování způsobuje autismus“ spolehlivě vyvrácena.
Nicméně, je nám to houby platné. Ta pověra se nám stále šíří, teď se usídlila dokonce na místě ministra zdravotnictví Spojených států. Proč má mýtus, který je vyvrácený na milionech případů, tak tuhý kořínek? Troufám si tvrdit, že proto, že v příběhu jde o pravděpodobně nejsilnější emoci, jaká existuje: strach o vlastní dítě.
Andrew Wakefield, jeden z nejopovrhovanějších lékařů v dějinách medicíny, který stojí za zdiskreditovanou studií spojující autismus s očkováním, totiž ve stoupě dějin nikdy neskončil. (Není bez zajímavosti, že jeho návrat na výsluní se pojí se začátkem prvního mandátu Donalda Trumpa – i proto se nebudeme pozastavovat nad faktem, že novou studii vztahu mezi vakcinací a autismem nařídil provést Trumpův současný ministr zdravotnictví Robert . Kennedy Junior.)
Kladu si ovšem otázku: co by se museli lidé dozvědět, aby podvod Andrewa Wakefielda odmítli? Samozřejmě ne všichni, ale aspoň část těch, která si dodnes myslí, že zkorumpovaný lžidoktor skutečně na vteřinu myslel na něčí děti?
Proto si spolu s vámi zkusím experiment: dám vám fakta shromážděná britským novinářem Johnem Deerem, která vyšla v roce 2021 v jeho knize The Doctor Who Fooled the World, a emoce nechám na vás.
Wakefieldova “studie” se neopírala o soubory milionů dětí, jaké pozdější studie, které ho vyvrátily: pracoval s invazivními diagnostickými metodami, které aplikoval na 12 autistických dětech ve věku od 3 (!) do 9 let. Tato fakta máme k dispozici, protože novinář Deere hovořil s jejich rodiči. I proto víme, že dětem se během Wakefieldovy studie stalo toto:
Dítě, 5 let: Protržení střev při ileokolonoskopii (kolonoskopii, která zkoumá spodní úsek tenkého střeva) na 12 místech. Nemocnice nakonec musí rodině zaplatit odškodné ve výši 500 tisíc liber.
Dítě, 9 let, těžký autismus: Neutišitelný pláč během celého vyšetření, krev ve stolici, opakované zvracení. Bojuje s personálem. Nucené pití barnatých solí před rentgeny. Tři kolapsy během jednoho dne po ukončení testů. Převoz do jiné nemocnice. Wakefield navíc mění diagnózu dítěte na “kolitidu” navzdory normálním výsledkům krevního obrazu i histologie.
Dítě, 7 let: Natolik vážná komplexní reakce organismu na lumbální punkci v celkové narkóze, že musí do jiné nemocnice.
Dítě, 4 roky: Tak silné migrény po lumbální punkci, že matka volá sanitku.
Wakefield je dodnes doktorem, který “inspiruje” generace bojovníků proti vakcínám, z nichž velká část má opravdovou obavu o zdraví svých dětí.
Co s tím? Má věda rutinně reagovat na emocionálně nabité útoky svých odpůrců tak, že bude postupovat stejně? Hledat slabá místa, útočit na naše pudy a strachy? To jistě ne. Čím dál víc si ale myslím, že tvářit se, že mezi vědou a emocemi neexistuje přímá spojitost, je blazeovaně nepraktické. Suchá čísla, dokonce ani miliony čísel evidentně nestačí. Když už něco vysvětlujeme, musíme lidské emoce předjímat, a někdy je využít.
Protože jinak to za nás udělá někdo jako Soňa Peková.