Jindřich Rajchl se rád označuje za zastánce „okamžitého míru“ a protiválečného řešení konfliktu. Zároveň však s uspokojením sdílí průzkum, který požaduje, aby se „bojeschopní Ukrajinci“ vrátili domů – tedy na frontu. To je první paradox. Ve skutečnosti by naplnění takového požadavku znamenalo posílení mobilizace a další prodlužování války, nikoli její ukončení. Rajchl tak ve jménu míru obhajuje krok, který by vedl k většímu krveprolití.
Druhý paradox se týká české reality. Česká ekonomika dlouhodobě čelí nedostatku pracovních sil a stárnutí populace. Ukrajinci, kteří u nás našli útočiště, jsou dnes klíčovou součástí pracovního trhu – zastávají profese, které by jinak zůstaly neobsazené. Mluvit o nich jako o „migrantech na dávkách“ tedy nejen zkresluje skutečnost, ale i ignoruje, že právě jejich přítomnost pomáhá udržovat českou ekonomiku v chodu.
A nakonec je tu paradox politický. Rajchl využívá argument, že „Ukrajinci nechtějí bojovat“, což je jeden z nejstarších narativů ruské propagandy. Kreml tím dlouhodobě zpochybňuje legitimitu ukrajinského odporu a snaží se přesvědčit svět, že obrana země je zbytečná. Když Rajchl tento motiv opakuje, ať už vědomě nebo z neznalosti, přispívá k šíření ruského pohledu na válku – a to pod maskou „mírotvornosti“.