Na Facebooku a jiných platformách najdeme příspěvky, které upozorňují na to, že následkem zrušení povinné vojenské mladí muži zženštilejší a chybí jim disciplína. K zrušení došlo v roce 2004, letos si tedy připomínáme 20. výročí. Podle výzkumu Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, během kterého historici zpovídali bývalé brance sloužící od roku 1968, byla i klasická základní vojenská služba pro mnohé odvedence těžkou zkouškou. Zejména v posledních letech režimu totiž provázela vojnu surová šikana. „Nejhorší byla bezpochyby osmdesátá léta, kdy můžeme hovořit až o morálním nihilismu, což potvrzuje i vysoký počet tehdejších mimořádných událostí v armádě, včetně pokusů o sebevraždu,“ uvedl historik Jiří Hlaváček, který na výzkumu pracoval. Šikana probíhala hlavně mezi branci prvního a druhého ročníku. Doba zbývající k odchodu do civilu měla silnou symboliku. Branci ve službě strávili 730 dní a počet zbývajících dnů určoval postavení odvedence.
To je však je jedna strana mince. Druhou je odpor k pokusům tuto službu dobrovolně obnovit. Když se začne mluvit, že je potřeba více financovat armádu, mít více vojáků, připravit se na případnou mobilizaci, tak to by tito lidé armádu nejraději zrušili. Ti samí lidi, co kritizují zrušení povinné vojenské služby, kritizují i zavedení registru branců.
Zdá se, že povinná vojenská služba má sloužit jen k šikaně, kdy služebně starší vojáci si užijí chvilku moci nad „bažanty“. Ale pokud by měla sloužit k potencionální obraně před agresorem (a dnes není mnoho států, které by ČR označily za nepřítele), tak je to válečné štváčství.