Textař, marketér a ještě nedávno člen skupiny J.A.R. Oto Klempíř se v posledních měsících opět dostal do veřejné debaty – tentokrát kvůli ostré kritice Danuše Nerudové a minulosti jejího otce. Jenže právě u Klempíře je nutné připomenout jeho vlastní minulost, která je s komunistickým režimem pevně spjatá. Archivy i jeho vlastní přiznání totiž ukazují, že Klempíř byl v 80. letech aktivním spolupracovníkem Státní bezpečnosti.
Do služeb StB vstoupil v roce 1984, kdy podepsal vázací akt a přijal krycí jméno „Olda“. Dochované dokumenty ukazují, že spolupráce nebyla okrajová: Klempíř absolvoval nejméně dvanáct schůzek s příslušníky, dostával finanční odměny a jeho svazek má zhruba 120 stran. StB jej hodnotila jako spolehlivého a iniciativního informátora, který úkoly plnil ochotně a včas.
Obsah jeho udání potvrzuje, proč byl v archivech označen za „zákeřného“ spolupracovníka. Informace se týkaly především jeho vlastních přátel z alternativní a punkové scény. Donášel na lidi, kteří psali křídou nápisy „punk“ na zeď, vyráběli odznaky nebo s ním kouřili marihuanu. Z dnešního pohledu banality, které však v rukou represivních složek mohly mít vážné důsledky.
Podle záznamů StB vedly jeho zprávy k celkem 77 úředním hlášením a k několika operacím proti „závadové mládeži“, například s krycími jmény KOŠ či HERA. Tyto akce měly za cíl šikanovat a rozkládat punkovou a undergroundovou scénu. Je tedy prokázáno, že Klempířovy donášky se přímo podílely na represích vůči tehdejším mladým lidem.
Klempíř svou spolupráci později přiznal – poprvé v rozhovoru pro Reflex, později i pro další média. Tvrdí, že byl vystrašen a obával se postihů pro rodinu. Připomíná také, že spolupráci sám ukončil v roce 1985, kdy poslal dopis StB o vypovězení spolupráce. Jenže archivní záznamy jeho výklad korigují: podle důstojníků s nimi vycházel dobře, byl motivován a donášel ochotně.
Kontroverze kolem Klempíře se naplno vrátila v době prezidentských voleb v roce 2023. Tehdy veřejně podporoval Danuši Nerudovou – familiárně o ní psal jako o „naší kočce“ a fandil jí před prvním kolem voleb. Vzápětí se ale jeho postoj obrátil. Začal kandidátku kritizovat, a to kvůli tomu, že její otec vstoupil v roce 1986 do KSČ.
Na tuto kritiku reagovala sama Nerudová připomenutím, že za činy rodičů děti nenesou odpovědnost. Připomněla také Klempířovu vlastní minulost a skutečnost, že se „usmíval, když 77krát udal lidi StB“. Jeho útoky proto působí pokrytecky – zvlášť když sám na spolupráci s represivními složkami nese plnou odpovědnost.
Příběh Oto Klempíře je varováním před morálním relativismem. Muž, který aktivně spolupracoval s StB a donášel na své přátele, dnes kádruje politické soupeře kvůli činům jejich rodičů. Fakta z archivů i vlastní přiznání však mluví jasně: Klempíř nebyl obětí okolností, ale aktivním článkem represivního aparátu. A jeho obrat od podpory k útokům na Danuši Nerudovou ukazuje spíše na účelové přizpůsobování se než na konzistentní hodnoty.
Otec Danuše Nerudové, Oldřich Peslar, byl skutečně členem KSČ – do strany vstoupil až v roce 1986. Se Státní bezpečností ale nikdy nespolupracoval. V archivech se jeho jméno objevuje, ale pouze v souvislosti s tzv. prověřováním (tj. StB si ověřovala jeho postoje a kontakty). Není veden jako agent, rezident ani jiný druh spolupracovníka.