Příznivci Kremlu je stále šířena dezinterpretace historických událostí. Asi nejhloupějším lze nazvat argument, že v roce 1968 Československo obsadili Ukrajinci. Pomineme-li další státy Varšavské smlouvy, hlavní a klíčovou svazovou republikou v SSSR byla RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika), která se po rozpadu SSSR proměnila v Ruskou federaci a svůj další rozpad dosud nedopustila, byť to stálo život více než statisíce Čečenců a čečenských Rusů. Rusové byli nejpočetnějším a klíčovým národem SSSR. „Ruština byla jediným oficiálním jazykem a ruská kultura dominovala, a proto se termín ruský a sovětský do značné míry kryje. Někdy je to na úkor přesnosti a hloubky analýzy, ale obecně lze ruský element považovat v éře SSSR za klíčový. Ostatně sovětská velmocenská politika a geopolitické uvažování vycházely právě z tradic ruského imperialismu a expanzionismu, což bylo stvrzeno i faktem, že centrem této rudé říše se stala Moskva. Nikoli Kyjev, Minsk, Novgorod, Pskov či třeba Charkov. A co je nakonec vlastně nejdůležitější – Ruská federace je formálně hlavním nástupnickým státem SSSR, a to má své jasné mezinárodně právní konsekvence,“ píše Tomáš Šmíd z Univerzity Karlovy.
„Vojska přijížděla z území Německé demokratické republiky, z Polska a z Maďarska. Samozřejmě existovaly jednotky, které byly trvale usazené na území Ukrajiny. Nikdy to ale neznamenalo, že by šlo o jednotku složenou pouze z vojáků ukrajinské národnosti. Sovětská armáda fungovala na internacionálním principu a divize byly složené z vojáků z různých zemí. Území Československa tedy nikdy neokupovala jednotka složená z vojáků jedné národnosti. Ačkoli se Brežněv narodil na území Ukrajiny, členové politbyra se sjednotili s identitou Sovětského svazu, která byla primárně ruská. Toto na mě působí jako umělý a ubohý argument. Nezažil jsem historickou diskusi ani nečetl žádný dokument o sovětské politice, který by blíže řešil otázku národnosti. V sovětské politice národnost nehrála roli,“ říká historik Prokop Tomek.
Pokud však v roce 1968 nás obsadili „Ukrajinci“, kdo nás tedy v roce 1945 osvobodil? Ani v době druhé světové války národnostní složení rudé armády nehrálo výraznou roli. Faktem ovšem je, že na osvobození českých zemí se podílel 1., 2. a 4. ukrajinský front. V 1. ukrajinské frontu sloužilo 342 tisíc Ukrajinců a necelých 600 tisíc Rusů. V druhém 170 tisíc Ukrajinců a 300 tisíc Rusů a ve čtvrtém 98 tisíc Ukrajinců a 150 tisíc Rusů. Lehkými počty dojdeme k tomu, že tyto fronty byly složeny z 38 % Ukrajinci.
Faktem také je, že první československý sbor v Rudé armádě z velké míry tvořili Češi, kteří se na konci 19. století přestěhovali na Ukrajinu. V roce 1942 se totiž v městečku Buzuluk začala pod vedením Ludvíka Svobody formovat československá vojenská jednotka, která do bojů s Němci poprvé zasáhla v březnu 1943 u Sokolova. Vojenský útvar se rozrostl o příslušníky slovenských divizí, které byly nasazeny na východní frontě a kteří přebíhali k Rusům, a později, hlavně díky příchodu zhruba 12 tisíc volyňských Čechů, se rozšířil na 1. československý armádní sbor. Ten během své cesty do Prahy svedl řadu bitev, mimo jiné prošel boji na Dukle a bitvou o Ostravu.