Nález výbušnin u plynovodu TurkStream v Srbsku je reálná událost. Srbský prezident Aleksandar Vučić oznámil, že u trasy plynovodu vedoucího ruský plyn přes Srbsko do Maďarska byly nalezeny batohy s výbušninami, a maďarský premiér Viktor Orbán následně svolal obrannou radu státu, posílil ochranu infrastruktury a osobně vyrazil k hranici. Samo o sobě tedy nejde o vymyšlenou zprávu. Manipulace začíná až ve chvíli, kdy se z neuzavřeného vyšetřování začne dělat politický příběh s předem určeným viníkem.
Právě to se v Maďarsku stalo. Orbánův kabinet a ministr zahraničí Péter Szijjártó začali velmi rychle naznačovat ukrajinskou stopu. Podle Reuters maďarská vláda incident spojovala s údajným pokusem ovlivnit volby a s dřívějšími spory s Kyjevem o energetiku. Jinými slovy: ještě než bylo vyšetřování uzavřeno, veřejnosti byl nabídnut rámec, v němž se jako podezřelý objevuje Ukrajina. To je osvědčený mechanismus politické komunikace postavené na strachu, dojmu ohrožení a okamžité mobilizaci vlastních voličů.
Jenže vzápětí přišla studená sprcha ze samotného Srbska. Šéf srbské vojenské bezpečnostní agentury Đuro Jovanić označil za dezinformaci tvrzení, že srbské složky „našly ukrajinské výbušniny“ a tím usvědčily Ukrajinu. Výslovně upozornil, že samotný výrobce nebo původ výbušného materiálu ještě neříká nic o tom, kdo akci objednal nebo provedl. Srbská strana tedy fakticky odmítla zkratku, kterou maďarská politická reprezentace i část proruského prostředí začaly okamžitě šířit.
Právě tady je vidět jádro problému. Nejde jen o to, zda někdo formálně vyslovil větu „může za to Ukrajina“. Podstatné je, jak funguje politická manipulace: do veřejného prostoru se rychle vypustí podezření, propojí se s již existujícím nepřítelem a vytvoří se atmosféra, ve které fakta začnou hrát až druhé housle. Orbán pak vystupuje jako rozhodný ochránce země, který čelí vnějším hrozbám, zatímco opozice je tlačena do pozice těch, kdo prý bezpečnost neberou vážně.
Načasování celé věci je navíc pro Orbána politicky mimořádně citlivé. Maďarsko čekají volby 12. dubna a podle dvou nezávislých průzkumů z přelomu března a dubna vede opoziční Tisza Pétera Magyara před Fideszem. Orbán tedy nevstupuje do finále kampaně z pozice sebejistého favorita, ale politika, který poprvé po letech čelí skutečné hrozbě porážky. V takové situaci bývá pokušení proměnit bezpečnostní incident v mobilizační nástroj obzvlášť silné.
To ale ještě neznamená, že je prokázané, že šlo o inscenaci nebo takzvanou false flag operaci. O tom se sice v opozici i médiích spekuluje, ale veřejně dostupné důkazy pro takový závěr zatím chybějí. Seriózní práce s fakty proto musí rozlišovat mezi tím, co je doložené, a tím, co je zatím jen hypotéza. Doložené je, že incident nastal, maďarská vláda ho okamžitě securitizovala a naznačovala ukrajinskou stopu, zatímco srbská strana následně takové obviňování odmítla jako dezinformační zkratku.
Na tom je dobře vidět i širší Orbánův styl politiky. Nejde jen o jeden incident, ale o opakující se model: vykreslit zemi jako obléhanou pevnost, najít vnějšího nepřítele, proměnit složitou realitu v jednoduchý příběh a sám sebe postavit do role jediného obránce národa. V tomto případě navíc velmi ochotně zapadá do dlouhodobé proruské a protiukrajinské linie Orbánovy politiky. Když pak Srbsko samo naznačenou ukrajinskou stopu zpochybní, ukazuje se, že nešlo o fakta, ale především o politický rámec určený pro domácí publikum.
Případ výbušnin u TurkStreamu je tak učebnicovou ukázkou, jak se dělá manipulace bez nutnosti otevřeně lhát v každé větě. Stačí skutečný incident, rychlá práce s emocemi, správně vybraný nepřítel a mediálně vděčné obrazy politika, který „chrání vlast“. A přesně proto je důležité nepřebírat první dramatický výklad automaticky, ale sledovat, kdo co skutečně tvrdí, kdo to později koriguje a komu takový příběh politicky prospívá.