Součástí argumentace lidí, kteří obhajují Rusko je, že rozšíření NATO na východ v roce 1999 se konalo bez vědomí Ruska. Tehdy se NATO rozšířilo o Česko, Polsko a Maďarsko. V roce 2004 následovala Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko.
Rusko proti tomu tehdy neučinilo žádné zásadní kroky. 27. května 1997 v Paříži je podepsán Zakládající akt Ruská federace – NATO. Ve smlouvě se smluvní strany zavazují k respektování svrchovanosti, nezávislosti a územní celistvosti všech států a jejich přirozeného práva zvolit si prostředky k zajištění vlastní bezpečnosti, nedotknutelnosti hranic a práva národů na sebeurčení, jak je zakotveno v Helsinském závěrečném aktu a dalších dokumentech OBSE.
Tato smlouva byla tedy podepsána 2 roky před první vlnou rozšiřování NATO. Tato smlouva neobsahuje žádnou zmínku o závazku nerozšiřování NATO, nebo vojenské infrastruktury NATO s výjimkou umístění nebo skladování jaderných zbraní v nových členských státech.
To, že NATO nikdy neslíbilo Rusku se rozšiřovat na východ, přiznal i Michail Gorbačov.