Facebooková stránka Český národní list zveřejnila 27. července text Milana Knížáka nazvaný Nic nového. Příspěvek měl v době kontroly přes tři tisíce sdílení. Nejde přitom o nově objevené vyjádření: stejný text vyšel 25. června na webu Pravý prostor a je dostupný také na Knížákových oficiálních stránkách. Autor v něm označuje prezidenta Petra Pavla za „přímého nepřítele České republiky“ a tvrdí, že by měl být sesazen a souzen pro vlastizradu. K tak závažnému závěru však nepředkládá jediný konkrétní důkaz.
Velkou část textu netvoří argumenty, ale osobní urážky. Vít Rakušan je „odporný a hloupý“, další politici „nadávající pacholek“ či „vulgární drbař“ a političky se mají měnit v „klepařské, ukřičené pavlačové premiantky“. To je ukázkový útok na osobu – argumentum ad hominem. Samotná urážka sice není automaticky argumentačním faulem, zde ale nahrazuje věcnou kritiku: nejsou uvedeny výroky, rozhodnutí ani skutky, na nichž by bylo možné hodnocení ověřit. Tvrzení o údajně zvlášť agresivních „ženských týmech“ navíc paušalizuje celé skupiny političek bez jediného příkladu.
Pravdivé jádro text má. Petr Pavel otevřeně uvádí, že byl v letech 1985 až 1989 členem KSČ a před listopadem 1989 se stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu. Jeho minulost je zcela legitimním předmětem kritiky. Knížák ji však nepoužívá k rozboru konkrétního prezidentova rozhodnutí, nýbrž jako zkratku, která má dokazovat jeho dnešní „proradnost“ a autoritářské úmysly. To je genetický faul neboli posuzování současného jednání pouze podle původu či minulosti člověka. Historický fakt sám o sobě nedokazuje ani cizí řízení, ani plán zavést diktaturu.
Podobně funguje formulace o „záhadných zahraničních napojeních navázaných na ustavičné výlety“. Autor neuvede jedinou osobu, organizaci, dohodu ani střet zájmů. Slovo „záhadná“ pouze vytváří podezření, které není možné řádně ověřit, protože vlastní tvrzení zůstává záměrně neurčité. Přitom zahraniční cesty samy o sobě nejsou ničím podezřelým: podle článku 63 Ústavy prezident zastupuje stát navenek. Pavlovo předchozí působení v čele Vojenského výboru NATO je veřejně známé, nikoli skryté napojení.
Za textem je zřejmě možné rozpoznat skutečný spor prezidenta s vládou o účast na summitech NATO. O rozsahu příslušných pravomocí ale nerozhodl Pavel sám. Obrátil se na Ústavní soud, tedy využil mechanismus, který Ústava pro kompetenční spory výslovně předpokládá. Soud mu předběžným opatřením umožnil účast na červencovém summitu a uvedl, že tím chrání dosavadní dlouhodobou praxi; konečné rozhodnutí ve věci samé zatím nevydal. Prezidentův právní výklad lze kritizovat. Podání kompetenční žaloby však není důkazem snahy nastolit diktaturu – je to postup uvnitř demokratického právního řádu.
Nejnápadnějším faulem je kluzký svah: parlamentní systém se má změnit v poloprezidentský, ten „pak možná“ v absolutistický a nakonec v diktaturu. Mezi jednotlivými kroky ale chybí jakákoli příčinná souvislost. Prezident navíc nemůže sám změnit ústavní systém. Ústavní zákon vyžaduje souhlas tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů, zatímco vláda zůstává vrcholným orgánem výkonné moci odpovědným Poslanecké sněmovně. Ústava výslovně stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Řetězec „spor o jednu pravomoc – poloprezidentský režim – absolutismus – diktatura“ proto není popisem doloženého vývoje, ale strašením.
Zavádějící je i věta, že Pavel chce Českou republiku „zavést do bludiště Evropské unie“. Česko je členem EU od 1. května 2004. Prezident skutečně podporuje hlubší evropskou spolupráci, zejména v obraně, bezpečnosti a ekonomice, jak veřejně vysvětlil ve svém projevu. S tímto názorem lze polemizovat. Ani další přenos pravomocí by však nemohl prezident provést sám: článek 10a Ústavy vyžaduje souhlas Parlamentu, případně referendum, a pro příslušnou mezinárodní smlouvu stanoví ústavní většinu.
Závěrečná výzva k souzení pro „vlastizradu“ pak směšuje dva rozdílné právní pojmy. Ústava v článku 65 zná velezradu prezidenta: jednání proti svrchovanosti a celistvosti republiky nebo jejímu demokratickému řádu. Ústavní žalobu může podat Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny a rozhoduje o ní Ústavní soud. Naproti tomu vlastizrada je trestný čin podle § 309 trestního zákoníku, který vyžaduje spojení s cizí mocí či cizím činitelem a spáchání některého z přesně vymezených činů, například sabotáže či rozvracení republiky. Knížákův text nedokládá znaky ani jednoho.
Verdikt: MANIPULATIVNÍ A BEZ DŮKAZŮ. Text je hodnotovým komentářem, nikoli klasickou dezinformací s jedním snadno ověřitelným výrokem. Přesto pracuje s typickými manipulačními prostředky: osobními útoky, sexistickým paušalizováním, vinou z minulosti, neurčitými insinuacemi, kluzkým svahem a právně zavádějící výzvou k potrestání prezidenta. Počet sdílení na tom nic nemění. Paradoxem zůstává, že autor na začátku lituje proměny politiky v „arénu štěkajících psů“, ale sám místo argumentů nabízí především štěkot.
