Když dnes část veřejného prostoru tvrdí, že obavy z Ruska jsou jen „válečná propaganda“ nebo uměle živená nenávist, stojí za to připomenout, že česká historická zkušenost s Moskvou nevznikla v posledních dvou letech. Má hluboké kořeny a opírá se o konkrétní události 20. i 21. století. Není nutné přepisovat dějiny ani popírat roli Rudé armády při porážce nacismu. Právě naopak: poctivý pohled musí vedle osvobození v roce 1945 připomenout i to, co následovalo.
Už v roce 1939 uzavřel Stalinův Sovětský svaz s Hitlerovým Německem pakt Molotov–Ribbentrop. Jeho tajný dodatek rozdělil část východní Evropy do sfér vlivu. Německo napadlo Polsko 1. září 1939, Sovětský svaz zaútočil z východu 17. září. Nešlo tedy o okrajovou epizodu, ale o zásadní moment, který ukazuje, že Stalinův režim byl v dané chvíli ochoten spolupracovat s nacistickým Německem na přerozdělení prostoru mezi oběma totalitami.
Rok 1945 přinesl konec nacistické okupace a Rudá armáda sehrála při porážce nacismu zásadní vojenskou roli. Pro Československo však osvobození neznamenalo návrat ke skutečné svobodné volbě geopolitického směřování. Země se postupně ocitala v sovětské sféře vlivu. Dobře to ukázal i rok 1947, kdy Československo původně zvažovalo účast na Marshallově plánu, tedy americkém programu obnovy válkou poničené Evropy, ale po Stalinově odmítnutí muselo couvnout. Český rozhlas v historickém shrnutí připomíná, že po jednoznačném sovětském odmítnutí americké pomoci „nemělo moc na výběr“.
Únor 1948 pak znamenal převzetí moci komunisty a nástup nedemokratického režimu, který trval více než čtyři desetiletí. Ústav pro studium totalitních režimů označuje únor 1948 za zásadní předěl, po němž v Československu existoval režim založený na násilné komunistické ideologii se zřetelnými rysy totality. Následovaly politické procesy, věznění, popravy, cenzura, činnost Státní bezpečnosti, kolektivizace a systematická likvidace společenských elit.
Když se Československo v roce 1968 pokusilo o reformu a svobodnější podobu socialismu, Moskva odpověděla vojenskou silou. V noci z 20. na 21. srpna 1968 zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Invaze zastavila pražské jaro, posílila autoritářské křídlo KSČ a otevřela cestu k normalizaci. Odchod sovětských vojsk z Československa byl dokončen až v roce 1991, tedy více než dva roky po pádu komunistického režimu.
Tato historická zkušenost nekončí rokem 1989. V roce 2014 došlo k výbuchům muničních skladů ve Vrběticích, při nichž zemřeli dva čeští občané a škoda přesáhla jednu miliardu korun. Policie v roce 2024 uvedla, že prověřování odložila nikoli proto, že by se podezření nepotvrdilo, ale proto, že podezřelí jsou v Rusku a české orgány nemohou zahájit jejich trestní stíhání. Podle Národní centrály proti organizovanému zločinu za explozemi stáli příslušníci ruské vojenské rozvědky GRU.
Současné Rusko zároveň neútočí jen konvenční vojenskou silou. České bezpečnostní instituce dlouhodobě upozorňují na ruské zpravodajské, kybernetické, vlivové a dezinformační aktivity. BIS ve výroční zprávě za rok 2024 uvádí, že se česká společnost dál potýkala s šířením dezinformací ve veřejném prostoru, a to jak přímo z ruské produkce, tak od domácích aktérů. Už ve zprávě za rok 2023 pak BIS popisovala Rusko jako zdroj permanentních hybridních útoků proti stabilitě, demokracii a svobodě západních zemí.
Dnešní ruská agrese proti Ukrajině je nejviditelnější podobou téhož imperiálního uvažování. Rusko v roce 2014 nezákonně anektovalo Krym a v únoru 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Analytické centrum CSIS ji označuje za největší ozbrojený konflikt v Evropě od druhé světové války; podobně Council on Foreign Relations mluví o nejkrvavějším evropském konfliktu od roku 1945.
Z toho neplyne, že každý Rus je nepřítel, ani že ruská kultura nebo obyčejní ruští občané nesou kolektivní vinu. Plyne z toho ale něco jiného: česká nedůvěra k mocenské politice Kremlu není iracionální předsudek. Je založená na historické zkušenosti s paktováním totalit, nátlakem na suverénní rozhodování, podporou komunistického převratu, vojenskou okupací, činností tajných služeb a dnešní hybridní válkou.
Právě proto je zavádějící, když se kritika ruského režimu vydává za „rusofobii“ nebo „válečné štvaní“. Ve skutečnosti jde o připomínku, že bezpečnost, demokracie a suverenita nejsou samozřejmost. Československo a později Česká republika opakovaně poznaly, co znamená, když Moskva považuje okolní státy nikoli za rovnocenné partnery, ale za prostor svého vlivu. A právě tuto zkušenost bychom neměli vytěsňovat ani relativizovat.
