Veřejnou diskusi o symbolické sbírce na houfnici „Dana Drábová“, kterou čeští dárci financují v rámci podpory ukrajinské obrany, doprovodily ostré výroky politiků zvolených za SPD. Poslanec Miroslav Ševčík (navržen Trikolórou) a předseda PRO Jindřich Rajchl reagovali na iniciativu sérií emotivních prohlášení, která však místo věcné debaty obsahují několik vážných argumentačních faulů a prvků zastrašování. Tyto výroky tak vypovídají spíše o jejich manipulativní rétorice než o samotné podstatě sbírky.
Miroslav Ševčík označil dárce za „blázny a exhibicionisty“ a dodal, že by raději přispěl na nemocné děti než na zbraně. Tento výrok je typickým příkladem falešného dilematu – vytváří dojem, že člověk musí volit mezi dvěma možnostmi, jako by pomoc Ukrajině a charita doma byly neslučitelné. Ve skutečnosti se tyto postoje nevylučují: mnoho lidí podporuje zároveň humanitární projekty i obranu napadené země. Takto formulované dilema pouze zjednodušuje složitou morální otázku a podsouvá posluchačům, že ti, kdo přispívají na zbraně, nutně zanedbávají jiné hodnoty.
Ještě problematičtější je Ševčíkovo varování, že by „dárci raději neměli uvádět své adresy, aby se pak nedivili, co se jim může stát“. Tento výrok překračuje rámec politické diskuse a naplňuje rysy argumentu ad baculum – apelu na strach a implicitní vyhrožování. Místo racionálního nesouhlasu s daným projektem se zde používá náznak sankce či odvety, která má odradit občany od svobodného projevu či solidarity. V demokratické debatě je takový přístup nepřijatelný, protože nahrazuje argument sílou a vyvolává atmosféru zastrašování.
Jindřich Rajchl ve svém komentáři označil podporovatele sbírky za „psychicky narušené lidi“ a obvinil je z „primitivní rusofobie“. Tento způsob argumentace představuje slaměného panáka – podsouvá dárcům motiv, který ve skutečnosti neprojevili. Sbírka má pomoci napadené zemi, nikoli projevit nenávist k Rusům. Vytvořením karikatury o „rusofobech“ Rajchl odvádí pozornost od skutečného tématu a usnadňuje si jeho zjednodušené odmítnutí. Takové zkreslování záměrů protivníka je obvyklým znakem populistické rétoriky, která raději útočí na imaginárního nepřítele než vede faktickou debatu.
Když Rajchl dodává, že by tito lidé „raději měli vyhledat psychiatrickou pomoc“ a „místo exhibice jít bojovat do zákopů“, dopouští se zároveň falešné morální rovnice. Podsouvá představu, že skutečná solidarita musí mít jedinou podobu – osobní účast ve válce. Přitom finanční či symbolická pomoc je běžným a legitimním projevem občanské angažovanosti. Rajchl tak zaměňuje míru osobního rizika za míru morální hodnoty a znevažuje projevy podpory, které neodpovídají jeho představám.
Celá reakce obou politiků tak ilustruje, jak se dá s veřejností manipulovat pomocí zdánlivě morálních, ve skutečnosti však klamných argumentů. Zastrašování dárců, podsouvání nepravých motivů a falešná dilemata mají společný cíl – vytvořit dojem, že solidarita s napadenou Ukrajinou je buď pokrytecká, nebo nebezpečná. Tím se ale opouští prostor pro racionální diskusi o hodnotách a přechází se do sféry emotivního nátlaku, kde vítězí hlasitější, nikoli pravdivější.