Jindřich Rajchl v posledních dnech opakovaně tvrdí, že finanční sbírky na nákup jakýchkoli zbraní by měly být postaveny mimo zákon. V samotném původním výroku skutečně není výslovná zmínka o Ukrajině a nelze z něj přímo vyčíst, že by chtěl kriminalizovat podporu právě této země. Textově vzato jde o obecné tvrzení, které se vztahuje na „jakékoli zbraně“ bez určení adresáta. Tento formální detail Rajchl následně využívá jako obranu proti kritice, že chce zakázat pomoc Ukrajině.
Význam politického výroku však nelze posuzovat izolovaně od kontextu. V českém prostředí jsou v posledních letech veřejně viditelné prakticky výhradně sbírky na vojenskou pomoc Ukrajině, tedy napadenému státu bránícímu se ruské agresi. Právě tyto aktivity si veřejnost se „sbírkami na zbraně“ spojuje. Když proto politik v této situaci navrhuje jejich plošný zákaz, je logické, že je výrok vnímán jako zásah proti tomuto konkrétnímu typu solidarity, i když to není výslovně napsáno.
Rajchl se dále brání tím, že „postavit jednání mimo zákon“ automaticky neznamená jeho zařazení do trestního zákoníku. V obecné rovině má pravdu: právo rozlišuje mezi trestnými činy a jinými formami protiprávního jednání, například správními delikty, zákazy činnosti nebo neplatností právních úkonů. Problémem je, že u svého návrhu zůstává zcela nekonkrétní. Neříká, koho by se zákaz týkal, jaký sankční režim by zvolil ani jak by rozlišoval mezi zbraněmi, vojenským materiálem či prostředky dvojího užití. Právní přesnost jedné věty tak slouží spíše k odvádění pozornosti od absence reálného návrhu.
Zamlčeným faktem rovněž je, že české právo už dnes sbírky reguluje. Ne každý crowdfunding nebo převod peněz je automaticky „veřejnou sbírkou“ a zákon stanoví, že sbírku nelze pořádat k účelům, které jsou v rozporu s bezpečností státu nebo veřejným pořádkem. Vytváří se tak dojem právního vakua, které je třeba zaplnit novým zákazem, ačkoli určité mantinely již existují a rozhodující je vždy konkrétní účel a forma sbírky.
Klíčová je však praktická rovina. Pomoc Rusku ve formě zbraní či vojenského materiálu je již nyní zakázána sankčním režimem Evropské unie a její obcházení může vést k vážným postihům. „Obecný zákaz“ sbírek na zbraně by se proto v reálném životě nedotkl podpory agresora, ta je omezena už dnes. Dopadl by především na občanské iniciativy podporující Ukrajinu, protože právě ty představují jediný významný a legální příklad takových aktivit. Formálně neutrální návrh by tak měl výrazně jednostranný efekt.
Celý Rajchlův text je navíc protkán silně emotivní rétorikou a osobními útoky, které nahrazují věcnou debatu. Označování médií za propagandistické plátky, obviňování politických oponentů z mafiánského jednání či naznačování jejich trestní odpovědnosti bez soudních závěrů jsou typickými argumentačními fauly. Výsledkem je situace, kdy se část pravdivých dílčích tvrzení používá jako kouřová clona: místo jasného vysvětlení, co má být zakázáno a proč, zůstává jen obecné heslo, jehož skutečný dopad by byl namířen především proti pomoci napadené zemi.