Speciální příloha novin Inovace Republiky se tváří jako historický přehled česko-německých vztahů. Přináší články o Henleinovi, nacistických plánech vůči Čechům, Postupimské konferenci, Benešových dekretech, odsunu Němců i poválečných projevech prezidenta Edvarda Beneše. Na první pohled tak může působit jako faktografická historická příloha. Při bližším čtení je ale zřejmé, že nejde o vyvážený výklad, nýbrž o jednostrannou selekci.
Je třeba říci jasně: nacistické zločiny a plány vůči českému obyvatelstvu nebyly žádnou propagandistickou smyšlenkou. Nacistický režim skutečně usiloval o germanizaci českého prostoru, o rozbití české politické a kulturní identity a o podřízení českého obyvatelstva potřebám Třetí říše. Připomínat Mnichov, okupaci, heydrichiádu, popravy, koncentrační tábory i plány na poválečné uspořádání Evropy je legitimní a důležité. Problém nastává ve chvíli, kdy se tato fakta použijí k vyvolání dojmu, že dnešní sudetoněmecký sjezd je jakýmsi pokračováním hrozby z roku 1938.
Příloha podle fotografií opakovaně pracuje s kolektivizujícím jazykem. Titulek „Němci. Chtěli nás vyhubit!“ stírá rozdíl mezi nacistickým režimem, sudetoněmeckými nacisty, německým obyvatelstvem obecně, dnešními sudetskými Němci a současným Německem. Takové zjednodušení je historicky problematické. Němci nebyli jednolitý blok a dnešní sudetoněmecká reprezentace není totožná se Sudetoněmeckou stranou Konrada Henleina. Přesně takové rozlišování je přitom u výbušných historických témat zásadní.
Ještě závažnější je to, co v příloze podle dostupných fotografií chybí. Pokud někdo píše o odsunu, Benešových dekretech a poválečném uspořádání, nemůže seriózně vynechat divoké odsuny, poválečné násilí, internace a masakry německého civilního obyvatelstva. Ne proto, aby se relativizovala nacistická okupace nebo vina nacistického režimu. Ale proto, že česko-německé dějiny po roce 1945 nejsou jen příběhem spravedlivého potrestání viníků. Jsou také příběhem kolektivní viny, msty, utrpení civilistů a selhání poválečného státu.
Brněnský pochod smrti je v této souvislosti zásadní. V noci z 30. na 31. května 1945 byli z Brna vyhnáni německy mluvící obyvatelé, mezi nimi mnoho žen, dětí a starých lidí. Ministerstvo obrany na portálu Válečné hroby uvádí, že historik Vojtěch Žampach zdokumentoval tři násilná úmrtí během pochodu a dalších 455 obětí v pohořelickém táboře; zároveň upozorňuje, že o přesném počtu obětí se vedou spory. Český rozhlas připomíná širší tradovaný odhad přibližně 20 tisíc vyhnaných osob a až 1700 zemřelých v důsledku krutého zacházení, nemocí a následných podmínek.
Právě Brno je přitom městem, kde se má sudetoněmecký sjezd v roce 2026 konat. Pokud tedy tiskovina připomíná německou vinu z let 1938–1945, ale mlčí o tom, že v témže městě po válce trpěli a umírali němečtí civilisté, nejde o úplnou historickou paměť. Je to selektivní paměť. A selektivní paměť se snadno mění v politický nástroj.
Stejný problém se týká i Benešových citátů. Poválečné projevy Edvarda Beneše jsou dobově pochopitelné: vznikaly krátce po okupaci, teroru a válce. Jenže jejich použití v roce 2026, v souvislosti se sjezdem prezentovaným jako akce dialogu a smíření, má zcela jiný účinek. Vytržené ostré poválečné formulace mohou dnes sloužit nikoli k pochopení tehdejší atmosféry, ale k vyvolávání dojmu, že historický konflikt je stále aktuální v původní podobě.
Přesnější závěr tedy není, že noviny Inovace Republiky „lžou“ ve všem, co píší. Jejich problém je rafinovanější. Berou skutečné dějiny, skutečné dokumenty a skutečné utrpení českého národa za nacismu, ale skládají je do jednostranného obrazu. Chybí jim druhá část příběhu: poválečné násilí, pozdější smíření, česko-německá deklarace i proměna dnešních vztahů. Taková historická příloha pak nevede k porozumění, ale ke znovuotevírání starých ran.