Filmové zpracování norimberských procesů je nečekané překvapení. A vyplatí se na něj zajít.
Ne proto, že je to pěkně udělaný kus poctivé filmařiny, ze kterého hutně odkapává duch starého dobrého Hollywoodu. Ani ne proto, že vytěžuje dnes už pozapomenuté téma, které rozhodně není snadnou filmovou látkou. A ani kvůli tomu, že to všechno dělá překvapivě dobře.
Ačkoli vypráví příběh Norimberských procesů, nejde o zaprášenou školometskou přednášku, naopak mluví mnohem více o dnešku. O stále aktuální banalitě zla. O snadnosti, s níž druhdy sympatičtí, inteligentní a leckdy třeba i vtipní lidé – jako třeba Hermann Göring v podání skvěělého Russela Crowea – jsou schopni dopustit se nevyslovitelných zvěrstev. Třeba proto, že mají ambice, cítí se být výjimeční a jen čirou náhodou u toho zrovna nosí uniformu, která jim propůjčuje moc nad druhými.
Norimberk tak nakonec nepůsobí jako další film o nacistech a minulosti, ale jako nepříjemně aktuální připomínka, která nepředkládá dějiny jako uzavřený případ, nýbrž jako opakující se společensko-psychologický proces, který se může kdykoli znovu destruktivně rozběhnout, pokud k tomu vzniknou správné podmínky.
Jasně, Norimberk je film o zlu, ale taky ukazuje, že už ho nemůžeme čekat v podobě monster. Skrývá se totiž v na jedné straně v touze po moci, absenci sebereflexe a na druhé v v konformitě a následování bez otázek. Intuitivně si zlo obvykle představujeme jako cosi výjimečného – jako nějaký výbuch šílenství, jako řádění zrůd nebo sadistů. Jenže ve skutečnosti má mnohem všednější tvář. Zlo se často rodí z obyčejné lhostejnosti, z pohodlí, z neochoty vystoupit z řady. Nečiní z lidí monstra – mnohem častěji z nich udělá více či méně dobrovolně spolupachatele, kteří jsou shodou okolností úředníky, laboranty, vojáky nebo svědky.
Nakonec i psychologické experimenty 20. století ukázaly něco znepokojivého: že morální hranice člověka obvykle není tak pevná, jak si leckdo z nás myslí. A tak se ukázalo, že ochota ubližovat, ke zlu mlčet nebo nechat trpět jiné nevzniká ani tak z vrozené krutosti, ale spíše z prostředí, autority a situace. Na tyto věci se podíváme v některém z dalších článků. A vy si zatím třeba skočte do kina.