Na sociálních sítích se opakovaně objevuje tvrzení, že „speciální vojenská operace na Ukrajině“ začala již v roce 2014, kdy údajně ukrajinská armáda zahájila útok na vlastní občany ruské národnosti na Donbase. Podle tohoto narativu pak Rusko v roce 2022 pouze reagovalo na osm let trvající „vraždění proruských obyvatel“. Autor příspěvku přitom označuje tato tvrzení za „fakta“. Ve skutečnosti jde o ukázkový příklad ruské propagandy, která má legitimizovat invazi proti Ukrajině.
Rok 2014 byl skutečně přelomový – ale nikoli proto, že by Ukrajina spustila útok na civilní obyvatelstvo. Po ruské anexi Krymu, uskutečněné za přítomnosti neoznačených ruských vojáků, vypukly boje v Doněcké a Luhanské oblasti. Takzvané „lidové republiky“ zde nevznikly spontánně, nýbrž s přímou podporou Moskvy. Byly zaznamenány dodávky zbraní, financování a účast ruských občanů včetně vojáků. Ukrajinská armáda v reakci zahájila protiteroristickou operaci proti ozbrojeným separatistům, kteří obsadili státní instituce a města.
Ukrajinská vláda reagovala tzv. protiteroristickou operací (nebo „Joint Forces Operation“) za účelem obnovení kontroly nad svými územími. Civilní obyvatelstvo bylo zasaženo střety, ostřelováním a výbuchy, ale podle dostupných zpráv nebylo cílem ukrajinské armády systematické vraždění Rusů kvůli jejich národnosti.
Mezinárodní organizace, především Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva (OHCHR / UN Human Rights Monitoring Mission in Ukraine) a mise OSCE (SMM), ve svých pravidelných zprávách nikdy nenašly důkazy, které by podporovaly tvrzení, že Ukrajina spáchala genocidu na obyvatelích ruské národnosti. Například OHCHR ve zprávě „Conflict-related civilian casualties in Ukraine as of 31 December 2021“ uvádí, že do konce roku 2021 bylo evidováno přibližně 3 404 civilních obětí (z celkového odhadu 14 200-14 400 obětí konfliktu v Donbasu od roku 2014), což představuje civilisty, kteří byli zabiti nebo zraněni během bojů, ale neexistuje žádná zpráva o cílené genocidě na základě národnosti.
Další dokument OSN z roku 2015 uvádí, že přibližně 13 000 lidí byli zabiti v donbaském konfliktu od jeho začátku do roku 2015, z toho asi čtvrtina byli civilisté. To ukazuje, že konflikt byl smutně krvavý a s velkými ztrátami na civilním obyvatelstvu, ale samo o sobě to nedokládá genocidu.
OSCE, která provádí Monitoring Mission (SMM) v oblasti Donbasu od roku 2014, explicitně uvádí, že nikdy nehlásila žádný případ, který by odpovídal ruským tvrzením o genocidě těmi Ukrajinskými orgány. Mise monitoruje situaci, zaznamenává oběti, škody, lidská práva, ale její zprávy neobsahují potvrzení genocidy podle mezinárodního práva.
Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) ve své práci „Debunking Seven Myths spread by Russia“ uvádí, že tvrzení o genocidě proti rusky mluvícím obyvatelům na východě jsou mezi těmi mýty, které ruská propaganda šíří, a že zprávy OSN o lidských právech neobsahují důkazy pro genocidu.
Navíc zprávy OSN upozorňují, že civilní oběti jsou skutečně zasaženy bojovými operacemi – zejména ostřelováním, nasazením min, nevybuchlé výbušniny (ERW) – ale nejsou vykazovány systémové útoky na civilisty výlučně na základě národnosti. Například ve zprávě OHCHR za rok 2021 byly zaznamenány civilní oběti způsobené tím, co OSN označuje jako „active hostilities / shelling, small arms fire, and mines / explosive remnants (ERW)“.
Tedy: tvrzení, že „speciální vojenská operace“ („special military operation“) začala již v roce 2014 jako agresivní útok Ukrajiny na Rusy, a že Rusko v roce 2022 reagovalo na osm let vraždění, není podloženo důkazy v mezinárodních zprávách. Reálně šlo o konflikt s proruskými separatisty, kde Rusko hraje aktivní roli, a civilní oběti jsou tragédií konfliktu, nikoli důkazem genocidy.
Pokud chceme mluvit o genocidě podle definice Genocidní úmluvy (1948), je třeba prokázat nejen velké počty obětí, ale také úmysl zlikvidovat část národnostní či etnické skupiny. Takový úmysl dosud nebyl potvrzen nezávislými institucemi ve vztahu k Ukrajině.