Falešné zprávy samozřejmě nejsou vynálezem, který by se nečekaně zrodil s nástupem internetu. Nevyhnuly se ani českým dějinám.
Jedna z nejslavnějších a zároveň jedna z nejdéle přetrvávajících, má svůj počátek už v polovině patnáctého století.
Mladý, sedmnáctiletý habsburský král Ladislav zvaný Pohrobek, přijel tehdy do Čech, aby se seznámil s českým prostředím a kromě jiného se i oženil. A netrefil se zrovna do klidné doby. Ladislav se ujímá vlády nad zemí hluboce vnitřně rozpolcenou sváry katolického a husitského vyznání. Nad zemí ve všeobecně špatném stavu, v níž je královský majetek zčásti rozkraden, zčásti zanedbán. Přední šlechtické rody bojují mezi sebou a konají válečné výpady proti sousedním panstvím. Navrch zvenčí ohrožuje celou Evropu znovu nebezpečí turecké expanze.
Nuže, v této neklidné době mladý Ladislav přijel do Čech, do Prahy. Uprostřed svatebních příprav se však náhle roznemohl a po třech dnech náhle zemřel. Není tedy divu, že jeho náhlý skon vyvolal množství spekulací, klevet a zvěstí.
Dnešní terminologií bychom mohli říct, že alternativní zdroje rázem odhalily, co nám poddaným mocní tají. Totiž že za jeho smrtí nestojí nikdo jiný, než tehdejší zemský správce Jiří z Poděbrad. Podle některých verzí měl Ladislava otrávit, podle jiných zadusit ve spánku polštářem, a to proto, aby „lstivě do království vešel“ a zmocnil se tak trůnu. Taková nařčení rozšiřovala především katolická opozice, které se ale ani tak nepodařilo zabránit, aby se Jiří stal později skutečně králem.
Podezření z královraždy, či alespoň z podílu na smrti Ladislava ale nezmizelo, proniklo i na stránky tehdejších kronik a stalo se na několik století jádrem sporů mnoha historiků a lékařů. A spolehlivě tato obvinění dokázala vyvrátit až moderní medicína, a to více než pěti stech letech. Výzkum kosterních pozůstatků provedený v osmdesátých letech dvacátého století totiž prokázal, že Ladislav zemřel nikoli na otravu jedem, nýbrž na agresivní formu leukémie.
Případ podezřelého královského úmrtí je tak hezkým příkladem toho, že dohadům, propagandě a fake news se dařilo ještě před nástupem internetu. Pojďme si to rozebrat.
Máme tedy událost, která je šokující, velmi náhlá a zasahující všechny sociální skupiny, tedy smrt krále. Král byl velmi mladý, pohledný, aneb „mládeneček pěkný, kadeřavý,“ jak blonďatého Ladislava zachycují Staré letopisy české. Měl před svatbou s francouzskou princeznou a najednou, zničeho nic – umírá – což je prostě situace, na kterém by si smlsl nepochybně i dnešní bulvár. Událost je to tedy mediálně atraktivní a splňuje tedy všechny požadavky pro virální šíření.
Pak tu máme opozici, která velmi záhy obviňuje známou osobnost, a to člověka velmi mocného z úkladného zločinu. Není náhodou, že cílem této očerňující kampaně se stává člověk jiného vyznání, člověk v těchto kruzích krajně nepopulární a pro ně nebezpečný. Podotýkám, že v té době neexistuje ani moderní lékařská věda, ani Google. Zprávy se šíří většinou od člověka k člověku. Zároveň máme jen velmi málo informací, jaká byla příčina smrti (a v nejbližších pěti set letech se to nezlepší).
Shrnuto a podtrženo, máme dokonale připravenou půdu pro vznik skvělých a vševysvětlujících konspiračních teorií.
Zkuste si představit sami sebe v té době. Věřili byste spíš konspirační teorii o zákulisních tazích proradného zemského správce, který pro získání trůnu neváhá otrávit mladého krále, jak vám našeptávají alternativní média? Nebo prostému odmítání vraždy a vysvětlování skonu jakousi nekontroverzní, záhadnou nemocí?