Včera se Michal Šmarda vzdal nominace na ministra kultury, čímž možná byla ukončena vládní krize. Také je možné, že bude mít další dějství. Těžko nyní odhadovat a ani nám to nepřísluší. V diskusích se však objevovalo několik narativů týkající se pravomocí prezidenta. Jednalo se zavádějící nebo nepravdivá tvrzení. Zveřejňuje odpovědi na některé z nich, třeba se ještě budou hodit. Když si prezident Zeman vymohl své jednou, může se stát, že to bude zkoušet znovu…
Narativ 1: „Prezident není jen stroj na podpisy“
Někdy prostě ano. Ústava jasně rozděluje kompetence, kdy jedná prezident sám a kdy s kontrasignací předsedy vlády nebo pověřeného ministra. Jmenování ministra je pak ještě úplně jiná situace, kdy prezident skutečně jen potvrzuje vůli předsedy vlády. To on totiž s fungováním vlády předstupuje před sněmovnu a občany. Jak by to mohl dělat s ministry, které si nevybírá on, ale vybírá mu je prezident?
(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.
(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“
Narativ 2: „Dělal to Klaus i Havel“
Ne, to aby nejmenoval ministrem nominanta nějaké strany neudělal nikdo z nich. Při sestavování vlád oba předchozí demokratičtí prezidenti premiérům relativně opatrně mluvili do výběru jmen, na jednáních mezi čtyřma očima, vyjednávali před tím, než je premiér navrhl. Nevyhnul se jim v roli premiéra ani současný prezident Miloš Zeman, který se v roce 2001 snažil přesvědčit tehdejší hlavu státu, aby na uvolněný post místopředsedy vlády jmenoval tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra. Havel s jeho jmenováním několik týdnů otálel, ale nakonec ho jmenoval. Tomu se říká politika. Někdy si prezidenti prosadili svou, ale pokud si premiér za svým výběrem stál, nakonec vždy splnili svou ústavní povinnost.
Narativ 3: „Ústava říká, že jmenuje, ale neříká kdy“
Také říká, že hlavní město je Praha a neříká, kdy… Už v tomhle momentě byl zásadní problém. Drtivá většina ústavních právníků říká, že musí stejně jako jinde jednat “bezodkladně”, není to slovíčkaření, je to jasná podmínka. Ale teď už dokonce nejde ani o to. On prostě řekl, že to neudělá a neudělal. Prostě odmítl ústavní povinnost. Ostatně slovy Miloše Zemana z roku 1998: “Vycházím z článku 68 Ústavy, a ústava platí pro každého, a tento článek jasně říká, že prezident ‘jmenuje’ na návrh ministerského předsedy členy vlády… Z toho jednoznačně vyplývá, že tady se nemůžeme ptát, kdo se komu líbí a kdo se komu nelíbí.”
Narativ 4: „Šmarda ale vážně není dobrý kandidát“
Zodpovědnost za výběr ministra má v první řadě premiér, potažmo jeho koaliční partner. To jsou lidé, kteří se nakonec za činnost resortu zodpovídají. Vláda jako celek Poslanecké sněmovně, každá strana pak v konečném důsledku voličům. Prezident v tomto procesu nijak nefiguruje a ani nemá. Nejde skutečně ani o žádný krajní případ, kdy by se prezident z posledních sil snažil předejít fatální hrozbě. Snad se dá pochopit vzdor prezidenta v krajní situaci, ostatně Beneš to taky nechtěl podepsat, ale tohle přeci není krajní situace, to je normální zvůle prezidenta, který si na stará kolena užívá zdánlivě neomezenou moc. Jde se také ptát, jakou kompetenci měl před svým nástupem na Ministerstvo zdravotnictví České republiky Adam Vojtěch, který je vystudovaný právník a se zdravotnictvím se potkal jen jako členem dozorčí rady České průmyslové zdravotní pojišťovny.
Narativ 5: „Vždyť je to pan prezident! A volilo ho tolik lidí!“
Teze, že už sama přímá volba prezidenta nějak zvyšuje jeho pravomoci je mimo. Poptávku po přímé volbě vytvořily problematické volby parlamentem. Například v roce 2003 se volilo třikrát, v roce 2008 dvakrát. Na základech parlamentní demokracie se ovšem nic nezměnilo. Jediný článek, který se změnil byl o volbě prezidenta. A především dodržování zákona není otázkou moci, jedním ze základních pilířů právního státu je fakt, že se zavazuje sám dodržovat vlastní zákony, že sám sebe limituje, aby zaručil rovný a spravedlivý přístup, aby předešel zneužívání moci, totalitě. Při jmenování prezident přísahá na Ústavu, že ji bude ctít a dodržovat.
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Čl. 59 odst. 2 Ústavy České republiky
Narativ 6: „Vždyť je to jen ministr kultury“
Prezident Zeman si schválně poměřuje síly tam, kde ho to evidentně nebude stát u většiny lidí body. Přece jen. Ministerstvo kultury není tak silným resortem jako třeba ministerstvo zdravotnictví, financí či vnitra. Z celé věci by se však mohl stát nepříjemný precedent a sám Zeman, nebo jeho nástupci mohou zkoušet, co si ještě mohou dovolit.
Narativ 7: „Můžou si za to sami!“
To je bohužel jediná pravda. Skutečně od dnešního dne je zodpovědnost plně na premiérovi, vládě a sněmovně. Premiér může podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, ale odmítnutí rozhodnutí ÚS by bylo možná jen další metou Zemanovy arogance moci. Hamáček může odejít s ČSSD z vlády, k jejímuž doplnění dá Zeman bez dalšího Babišovi mandát. Tomu pak k její podpoře zbydou jen Foldyna, Staněk, Klaus se svojí klauniádou, SPD odpadlíci jim Volný a komunisti. Babiš pak bude muset přiznat, že vládne s extremisty. Snad se má také trochu rád a tenhle obraz v zahraničí nechce. V případě předčasných voleb pak alespoň všichni můžeme rozdat karty jinak a vygenerovat premiéra, který se Zemana nebude bát jako malé děcko. A nakonec sněmovna má na stole žalobu na prezidenta, která by za současných okolností mohla mít u Ústavního soudu úspěch. Je teď skoro jedno, co všechno se v ní Zemanovi vytýká, sama tahle situace je dostatečným argumentem. Jenže na to chybí odvaha.
Tento článek byl inspirován statusem Martina Pikouse, který byl doplněn o zdroje, citace a naopak zkrácen o nesouvisející pasáže.