Na sociálních sítích se šíří tvrzení, že Sovětský svaz byl v roce 1938 připraven vojensky pomoci Československu proti Hitlerovi, ale Polsko mu to znemožnilo zákazem průchodu vojsk a hrozbou sestřelování letadel. Tohle podání je ale výrazně zjednodušené a zapadá do dlouhodobé ruské snahy přepisovat dějiny před druhou světovou válkou. Fakta jsou složitější: Polsko skutečně průchod Rudé armády přes své území odmítalo, jenže zároveň neexistují přesvědčivé důkazy, že by Moskva byla v kritických dnech září 1938 připravena Československu včas a konkrétně vojensky pomoci.
Zásadní je už samotný rámec tehdejších smluv. Československo mělo se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu z roku 1935, ale ta byla navázána na Francii. Jinými slovy: sovětský závazek pomoci byl podmíněn tím, že pomoc poskytne také Francie. To není detail, ale klíčová okolnost celé debaty. Už dobové diplomatické materiály i pozdější historická literatura upozorňují, že Moskva nebyla povinna jednat sama automaticky a Praha si tuto pojistku do systému spojeneckých vztahů vložila vědomě.
Právě v rozhodujících dnech mnichovské krize navíc Beneš od sovětské strany nedostával jasné odpovědi. Historik Igor Lukeš na základě archivních materiálů popisuje, že když se československé vedení ptalo na konkrétní formu pomoci, sovětští zástupci nebyli schopni sdělit nic určitého. Dne 28. a 29. září 1938 Moskva Praze vzkazovala, aby se obrátila na Společnost národů a hledala „mocnosti, které by byly připraveny postavit se Hitlerovi“. Lukeš zároveň uvádí, že rozhodné ujištění o sovětské ochotě pomoci přišlo až 3. října 1938, tedy více než 60 hodin po podpisu Mnichovské dohody a poté, co už československá armáda opustila své obranné pozice v Sudetech. Takové ujištění už bylo fakticky bezcenné.
Je pravda, že Polsko mělo vůči případnému sovětskému zásahu tvrdě odmítavý postoj, a stejně tak samo využilo oslabení Československa k záboru Těšínska. To je historický fakt, nikoli propaganda. Britské a encyklopedické zdroje potvrzují, že Polsko po Mnichovu zabralo sporné Těšínsko a že vztahy mezi Varšavou a Prahou byly v té době velmi napjaté. Jenže ani tento fakt automaticky nedokazuje, že by byl Sovětský svaz skutečně připraven zasáhnout. Část historiků navíc upozorňuje, že teoretickou možnost představoval přelet přes rumunský vzdušný prostor, který nebyl zcela vyloučen. Jinými slovy: polský odpor byl reálný, ale tvrzení „Polsko zabránilo sovětské záchraně Československa“ je příliš jednoduché a neodpovídá celé dobové realitě.
Ruská propaganda současně zamlčuje, co následovalo o necelý rok později. Dne 23. srpna 1939 uzavřely nacistické Německo a Sovětský svaz pakt Molotov–Ribbentrop, jehož součástí byl tajný protokol o rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Po německém útoku na Polsko z 1. září 1939 vpadla 17. září do Polska také Rudá armáda a podílela se na rozbití polského státu. Není tedy pravda, že by Sovětský svaz stál před válkou konzistentně na straně obětí nacismu. Přesnější je říci, že v letech 1939–1941 Moskva s Hitlerem pragmaticky spolupracovala a podílela se na dělení prostoru ve východní Evropě, byť nešlo o klasické spojenecké partnerství v dnešním slova smyslu.
Shrnuto: ano, Polsko v roce 1938 odmítalo průchod sovětských vojsk a samo se zachovalo vůči Československu oportunisticky. Ne, z toho ale neplyne, že Sovětský svaz byl připraven Československo skutečně a včas zachránit. Dostupné prameny spíš ukazují váhání, neurčité odpovědi a pozdní prohlášení, které přišlo až po Mnichovu. Současné ruské výklady tento nepohodlný kontext vynechávají a snaží se vytvořit obraz SSSR jako jediného věrného obránce Československa. Ten ale historickým pramenům neodpovídá.