Tvrzení, že Česká republika na ukrajinské uprchlíky „doplácí“, patří v posledních měsících mezi nejčastější argumenty odpůrců pomoci. Často zaznívá zejména teze, že i kdyby uprchlíci odváděli daně, stát na nich prodělává kvůli nákladům na zdravotnictví a sociální systém. Jenže dostupná oficiální data ukazují opak.
Podle údajů Všeobecná zdravotní pojišťovna byly příjmy za pojištěné osoby s dočasnou ochranou v loňském roce o 5,34 miliardy korun vyšší než náklady na jejich zdravotní péči. Uprchlíci registrovaní u VZP čerpali péči přibližně za 4,16 miliardy korun, zatímco na odvodech a platbách za státní pojištěnce přišlo zhruba 9,5 miliardy korun. V souhrnu od začátku války do podzimu loňského roku inkasoval zdravotní systém 26,2 miliardy korun a vydal 13 miliard. Zdravotnictví tedy není oblastí, kde by stát „krvácel“.
Podobný obraz nabízí i oblast sociálního pojištění a daní. Lidé s dočasnou ochranou mají plný přístup na český pracovní trh. Pokud pracují, odvádějí stejné sociální a zdravotní pojištění jako čeští zaměstnanci – tedy 6,5 % ze mzdy zaměstnanec a 24,8 % zaměstnavatel na sociální pojištění, plus 13,5 % na zdravotní pojištění. U podnikatelů platí stejné minimální zálohy jako u českých OSVČ. Zároveň nemají nárok na většinu standardních sociálních dávek, které jsou vázány na trvalý pobyt nebo dlouhodobé pojištění (například rodičovský příspěvek či starobní důchod).
Ministerstvo práce a sociálních věcí opakovaně uvedlo, že od druhé poloviny roku 2023 příjmy z daní a pojistného od lidí s dočasnou ochranou převyšují výdaje na humanitární dávky a další podporu. Ve třetím čtvrtletí loňského roku například příjmy přesahovaly výdaje o několik miliard korun. To samozřejmě neznamená, že integrace nemá žádné náklady – stát financuje školství, jazykové kurzy či administrativní agendu – ale čisté saldo veřejných rozpočtů není podle oficiálních čísel záporné.
Klíčovým faktorem je struktura populace. Mezi uprchlíky převažují lidé v produktivním věku a děti. Český stát jim na rozdíl od domácí populace nevyplácí starobní důchody, které tvoří největší položku veřejných výdajů. Z hlediska pojistné matematiky tak jde o skupinu, která do systému vstupuje relativně mladá a ekonomicky aktivní. To se přirozeně promítá do kladného salda zdravotního i sociálního pojištění.
Narativ o „doplatku“ tak stojí především na zjednodušení nebo na směšování různých rozpočtových kapitol bez kontextu. Pokud se započítají zdravotní výdaje, sociální dávky i odvody, dostupná data ukazují, že lidé s dočasnou ochranou nejsou čistou zátěží veřejných financí. Debata o podobě pomoci či migrační politice je legitimní, měla by však vycházet z čísel, nikoli z dojmu nebo politického sloganu.