Lidé bojující proti rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich sexuální orientaci často poukazují na to, že na toleranci k homosexuálům a transsexuálům doplatil už starověký Řím. Přitom zamlčují jednu podstatnou věc a to, že starověký Řím se rozpadl až v době, kdy byl křesťanským.
Začněme tím, zda tedy Římané byli tolerantní k LGBT lidem. Starověký Řím neměl stejné kategorie sexuální identity jako současný západ. Latinský jazyk neměl ani slova, která by přesně přeložila „homosexuál“ nebo „transexuál“. Hlavní rozdíl v římské sexualitě byl ten, že muži byli ti aktivní a ženy ty pasivní. Římská společnost byla patriarchální a mužskost byla založena na schopnosti ovládat sebe i ostatní nižšího postavení. Sexuální vztahy mezi muži byly tolerovány a dokonce uznávány, pokud muž zaujímal aktivní nebo pronikavou roli. Přijatelnými mužskými partnery byli otroci a bývalí otroci, prostituti a zábavní umělci, kteří žili v nejasné sociální sféře infamie, vyloučení z normální ochrany občana. Sexuální vztahy mezi ženami jsou méně zdokumentovány a podle některých antických autorů mohly být velmi vzácné. Nicméně existují důkazy o tom, že některé ženy v římských provinciích se zamilovaly do členek stejného pohlaví.
Starověký Řím také znal případy transexuality nebo transvestitismu. Například císař Elagabalus (vládl 218-222 n.l.) je popisován jako žena uvězněná v mužském těle, která nosila ženské šaty, používala kosmetiku a hledala lékaře, který by jí provedl operaci změny pohlaví. Elagabalus také měl několik manželů i manželek a preferoval pasivní roli v sexuálním styku. Jeho chování bylo považováno za šokující a nemravné a nakonec byl zavražděn svou vlastní stráží. Z těchto příkladů je vidět, že starověký Řím neměl jednotný nebo pevný názor na homosexualitu a transexualitu. Spíše záleželo na sociálním postavení, kulturním kontextu a osobních preferencích jednotlivců. Není možné říci, že starověký Řím byl tolerantní nebo netolerantní k homosexuálům a transexuálům jako celku, protože tyto pojmy neodpovídají římskému způsobu myšlení o sexualitě a pohlaví.
Přístup k homosexualitě a transexualitě se změnil s příchodem křesťanství v Římě. Křesťanství odmítalo sexuální praktiky spojené s pohanskými náboženstvími a kultury a považovalo je za hříšné a nemravné. Křesťané se opírali o biblické texty, které odsuzovaly homosexuální chování jako “sodomii” nebo “proti přirozenosti”. Křesťané také věřili, že pohlaví je dané Bohem a nemůže být změněno. Křesťanská morálka tak zdůrazňovala sexuální zdrženlivost, monogamii a heterosexuální manželství jako jedinou správnou formu sexuality.
S rostoucím vlivem křesťanství na římskou společnost se začaly objevovat zákony a dekrety, které trestaly homosexuální a transexuální jedince. Například císař Filip Arab (vládl 244-249 n.l.) zakázal mužskou prostituci. Císař Konstantin I. Veliký (vládl 306-337 n.l.), první křesťanský císař, zakázal homosexuální svatby a nařídil smrtící trest pro ty, kteří se dopouštěli sodomie. Císař Theodosius I. Veliký (vládl 379-395 n.l.), který učinil křesťanství státním náboženstvím, zakázal všechny pohanské kulty a rituály, které byly spojeny s homosexualitou nebo transexualitou. Tyto zákony byly později zpřísněny dalšími císaři a církevními autoritami.
Z těchto příkladů je vidět, že křesťanství mělo velký vliv na změnu postoje k homosexualitě a transexualitě v Římě. Křesťanství vnímalo tyto jevy jako hrozbu pro společenský řád a božský plán a snažilo se je potlačit nebo vymýtit. Homosexuální a transexuální jedinci byli stigmatizováni, pronásledováni a trestáni jako zločinci nebo heretici.
K zániku Starověkého Říma přitom však došlo mnohem později. Pád Západořímské říše byl proces pozvolného rozpadu, který se odehrával zhruba od 3. do 6. století, často se však spojuje s datem 4. září 476. Toho dne byl poslední císař Romulus Augustus, posměšně nazývaný Augustulus (císaříček), donucen k abdikaci germánským vůdcem Odoakerem, který se následně zmocnil území Itálie.
Za tip na článek děkujeme Petru Hofmanovi.