Kniha Olina Jurmana „Převrat“ s podtitulem „Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“ (Praha, Česká citadela, 2019) jistě stojí za přečtení. Tato kniha ale není objektivní, vědeckou monografii. Vybírá sice různá svědectví a materiály, tváří se objektivně a nechává čtenáře, aby si udělal sám úsudek, avšak řadí výpovědi a dokumenty tak, aby evokovaly představu jakéhosi tajemného spiknutí. V tomto ohledu musím plně souhlasit s Václavem Žákem (viz jeho článek „Kdo rozhodl Listopad“ v Listech č. 1/2020). S Jurmanovou knihou zde polemizovat nechci, Žákovy námitky považuji za dostatečné. Chci se zamyslet nad něčím jiným: má „spiklenecká“ teorie, kterou naznačuje Jurman a jeho spoluautoři nějaký reálný základ? Spiklenecké teorie se lidem obecně líbí: kolik nesmyslů jsme už jen slyšeli např. o smrti lady Diany Spencerové, ačkoliv každý soudný člověk přece ví, že ujíždí-li někdo autem po městě rychlostí 160 km za hodinu, pak není nic divného, jestliže obrátí auto na střechu a zabije sebe i všechny spolucestující. Co všechno už jsme si přečetli o „tajemné“ havárii a smrti Alexandra Dubčeka na dálnici D1 v roce 1992, ačkoliv každý, kdo projíždí onou nebezpečnou zatáčkou, si musí všimnout (anebo spíše: měl by si všimnout) dopravní značky nařizující při dešti a mlze snížení rychlosti na 90 km/hod. Co všechno už jsme slyšeli a ještě uslyšíme o „záhadné smrti“ M. R. Štefánika, ačkoliv simulace jeho letu na počítači, provedená někdejším slovenským ministrem obrany Pavlom Kanisem jasně ukázala, že příčinou pádu jeho letadla byla ztráta rychlosti a následný pokles vztlaku při přistávacím manévru (o této simulaci Štefánikova letu byl potom natočen dokumentární film, který ale kupodivu skoro nikdo nezná a zdá se, že ani nikoho nezajímá). Zkrátka: prostá vysvětlení většinou lidé „neberou“: tajemný svět řízený ze zákulisí spiklenci či tajnými službami se totiž jeví zajímavější, než obyčejná bouračka způsobená nepřiměřenou rychlostí či letecká havárie v důsledku chyby pilota.

V politické rovině se na různá spiknutí často a rádi obracejí příslušníci vládnoucích elit, které svrhla revoluce či převrat. Není to nic nového: např. ve Francii poražená aristokracie často připisovala revoluci „spiknutí svobodných zednářů“, v Rusku po roce 1917 byla zase revoluce poraženou třídou vysvětlována jako spiknutí židů, zednářů, Němců – a kdoví, koho a čeho ještě dalšího. Poražení zkrátka málokdy dokáží pohlédnou pravdě do očí a uznat, že jejich systém se přežil, nemá už podporu veřejnosti a byl tedy logicky vystřídán systémem jiným. Nemůžeme se tedy divit, jestliže Miloš Jakeš ve své přednášce pro mladé komunisty v roce 2016 vinil z listopadové revoluce spiknutí, za kterým údajně stál šéf StB generál Aloiz Lorenc, KGB, šéf oddělení státní administrativy na ÚV KSČ Rudolf Hegenbart. Tuto teorii, kterou zopakoval už dříve a zopakoval ještě několikrát potom (najdeme ji také v knize „Miloš Jakeš – příběh komunisty“ od Pavla Pilného), převzali i jiní. Není to jediná „spiklenecká teorie“. Mezi různými absurditami zřejmě drží nechvalný primát paskvil Miroslava Dolejšího nazvaný „Analýza 17. listopadu a změn ve východní Evropě“ z října 1990. Dolejší, někdejší politický vězeň, ale také antisemita a zřejmě také tajný spolupracovník StB, ve své „analýze“ tvrdil, že celý zásah na Národní třídě byl zinscenován StB, KGB a CIA.

Podle „spiklenecké teorie“ vysocí komunističtí funkcionáři (podle jiné alternativy: KGB, podle další verze šéf StB generál Aloiz Lorenc) chtěli údajně odstranit Jakeše a jakési „tvrdé jádro“ v předsednictvu kolem něj. Proto agent StB Zifčák, vystupující jako student Vysoké školy báňské pod krycím jménem Růžička, úmyslně zavedl demonstrující studenty 17. listopadu na Národní třídu, kde došlo k policejnímu zásahu a kde pak hrál mrtvého studenta Martina Šmída. Generál Lorenc a další vysocí činitelé ministerstva vnitra nasadili proti demonstrantům protiteroristickou jednotku, ačkoliv Jakeš dal jasný rozkaz, že se proti demonstrantům zasahovat nemá. Celá akce měla vyvinout tlak na Jakeše a jeho předsednictvo, aby odstoupili, což se nakonec sice 24. listopadu povedlo, jenže celá věc se „spiklencům“ vymkla z rukou a přivodila pád socialismu.

Podobně jako u jiných „spikleneckých teorií“ je ale skutečnost jiná a mnohem prostší. Zifčák nikoho nikam nevedl, protože byl uprostřed davu a kromě toho jeden člověk, pokud je zcela neznámý, nemůže někam nasměrovat a pak odvést deset či patnáct tisíc lidí. Studentka Jana Matějková, která stála vedle Zifčáka alias Růžičky, potvrdila před druhou parlamentní vyšetřovací komisí (tzv. Rumlova komise), že Zifčák nebyl na čele průvodu, a že sice vybízel na Vyšehradě studenty, aby šli do centra, ale v tom nebyl sám a ani nebyl první. Demonstranti se dali do pohybu samovolně. Mrtvého studenta Zifčák nehrál, byl skutečně omráčen: protože samozřejmě neměl napsáno na čele, že je ve skutečnosti agentem StB, dostal prostě při zásahu na Národní třídě ránu obuškem, upadl a zůstal chvíli ležet na ulici. Pozdější Zifčákovu historku o tom, že byl úkolován Státní bezpečností, aby hrál mrtvého studenta (tato jeho výpověď je uvedena i v Jurmanově knize na s. 29-40) detailní vyšetřování nepotvrdilo.

Rozeberme si to. Podle Jakešova tvrzení měla Veřejná bezpečnost rozkaz nezasahovat, s čímž souhlasil i městský tajemník Miroslav Štěpán, který rozkaz po poradě na městském výboru jako předseda rady obrany hlavního města doplnil tím, bezpečnostní složky mají zabránit demonstrantům v pochodu do středu města (viz Miroslav Štěpán: Zpověď vězně sametové revoluce, s. 47). Jakeš sám na mimořádném zasedání ÚV KSČ 26. listopadu 1989 (tehdy už dva dny nebyl generálním tajemníkem, ani členem předsednictva, ale stále ještě byl členem ÚV) řekl, že s návrhem přehradit zátarasy demonstrantům cestu do centra přišel federální ministr vnitra František Kincl. Jakeš podle svých slov návrh schválil, resp. řekl Kinclovi, aby udělal, co uzná za vhodné, protože on sám (tedy Jakeš) takovým věcem nerozumí. Pořád ale platilo, že bude sice přehrazena cesta, ale policie nebude zasahovat. To se ostatně nejprve také stalo: zábrana byla postavena na Perštýně, a čelo průvodu se zde zastavilo.

Proč ale tedy potom policie přehradila Národní třídu i u Národního divadla a v rozporu s rozkazem začala demonstranty stlačovat a nakonec proti nim poslala muže z Odboru zvláštního určení (OZU), tj. protiteroristickou jednotku, která je tak brutálně zbila? Ve skutečnosti není odpověď těžká. Položme si otázku: co by se stalo, kdyby policie u Národního divadla průvod neuzavřela a nezasáhla. Odpověď je zřejmá: nestalo by se nic. Demonstranti by skandovali hesla proti vládě, komunistické straně, Jakešovi, Bezpečnosti a nakonec by se unavili a rozešli. Ostatně, poté co se průvod v důsledku zátarasu na Perštýně zastavil, skutečně část demonstrantů odešla, protože jim byla zima. Kdyby soudruzi tehdy ještě tak hodinku počkali, rozešli by se všichni. Jenže příslušníci StB, velící důstojníci VB a vrcholní činitelé ministerstva vnitra, kde byli skutečně „ideologicky pevní soudruzi“, to takhle neviděli: nedokázali vnitřně strávit situaci, kdy jim demonstranti nadávali a pokřikovali na ně “Jakešovo gestapo“. Nedokázali akceptovat myšlenku, že by měli nechat občany beztrestně skandovat v centru Prahy protikomunistická hesla a výkřiky jako „Jakeše do koše“. V jejich myšlenkovém světě přece nebylo možné dovolit, aby v socialistickém státě studenti „hanobili ústavní činitele“ a „ostouzeli komunistickou stranu“. Zkrátka: zásah byl důsledkem policejní tuposti kombinované s ideologickým viděním celého problému.

Kombinace ideologické ortodoxie a tuposti za normálních podmínek působí směšně, ale v krizových momentech se může lehce změnit v třaskavou směs vysoké brizance; přesně to se také 17. listopadu 1989 stalo. Že bude zle, to pochopili nejpozději v pondělí 20. listopadu, kdy začali masové demonstrace, už všichni včetně Jakeše a vedení federálního ministerstva vnitra. Není jistě náhoda, že se Jakeš opakovaně snažil zjistit, kdo vlastně porušil jeho výslovný příkaz nezasahovat. A není také jistě náhoda, že to nezjistil, protože všichni mlžili a vymlouvali se. Nikdo z oněch vysoce postavených policistů, jako byli Jiří Bytčánek (náčelník Správy StB Praha), Michal Danišovič (náčelník Městské správy VB Praha a velitel zásahu) či Bedřich Houbal (náčelník školního pohotovostního oddílu městské správy VB) se k rozkazu začít demonstranty mlátit nehlásil.

Vyšetřování parlamentní komise jednoznačně vyloučilo, že by v případě 17. listopadu šlo o předem připravenou akci Státní bezpečnosti a KGB s cílem svrhnout stávající politické vedení a především odstranit Miloše Jakeše. Důkaz, že tu žádné spiknutí nebylo, je ostatně velmi jednoduchý: pokud by Hegenbarta a Lorenc chtěli svrhnout Jakeše, museli by vystoupit na veřejnost hned v sobotu 18. listopadu, anebo nejpozději v neděli 19. listopadu; museli by odsoudit zásah a – samozřejmě – okamžitě svalit veškerou zodpovědnost na podřízené velící důstojníky a distancovat se od nich. Museli by také vystoupit s nějakým pro veřejnost přitažlivým programem – především se zrušením „Poučení z krizového vývoje“, které bylo ideovým pilířem normalizačního režimu a odsouzením sovětské okupace z roku 1968. Nic takového se ale nestalo. K vystoupení proti Jakešovi měli „spiklenci“ příležitostí dost, vždyť předsednictvo ÚV KSČ zasedalo od neděle 19. listopadu večer až do 23. listopadu prakticky permanentně.

Kritika Jakeše a jeho vedení se objevila až na mimořádném zasedání ÚV KSČ; jenomže ani zde žádná ucelená „proreformní spiklenecká skupina“ nevystoupila. I když několik reformních názorů na plénu zaznělo (především z úst premiéra Adamce), hlavní kritika Jakeše nebyla vedena z reformních, ale naopak z ultraortodoxních marxisticko-leninských pozic. Konzervativní program, výzvy k návratu „k poctivé práci“, odsuzování „protisocialistických živlů“ ale nemohlo za dané situace získat podporu širší veřejnosti. To, že to komunisté-dělníci v ÚV nepochopili svědčí jen o tom, že nebyli schopni reální zhodnotit situaci. Byli to totiž právě většinou členové ÚV KSČ „zdola“, lidé ze závodních organizací KSČ či okresních výborů, zpravidla staří členové strany, kteří se nedokázali vyrovnat s tím, že veřejnost (včetně velké části dělníků) už reálný socialismus budovat nechce. Jakeš a členové jeho vedení jimi byli většinou kritizováni za „nečinnost“, za to, že se dostatečně nepostavili za Bezpečnost, že si nechali „vyrvat kontrarevolucí sdělovací prostředky“. Právě tito lidé žádali, aby předsednictvo jednalo „revolučně“, žádali povolání Lidových milic a zásah armády, který přímo na zasedání ÚV nabízel ministr obrany armádní generál Milán Václavík. Je třeba zpětně poděkovat Jakešovi i ostatním členům předsednictva, že podobné řešení jednoznačně odmítli: uvědomovali si, že poslat proti demonstrantům armádu, by byl krajně riskantní krok, protože samotnými generály a plukovníky se bojovat nedá, byť si Václavík možná myslel opak. Nebylo vůbec jisté, jak by na rozkaz zasáhnout proti demonstrantům reagovali nižší důstojníci a především vojáci základní služby. Mohlo se lehce stát, že by nejen rozkaz odmítli splnit, ale mohli navíc také obrátit své zbraně proti těm, kteří jej vydali. Pak by už zřejmě zemi nic neuchránilo před krvavou revolucí jako o měsíc později v Rumunsku.

Samozřejmě, nebylo žádné tajemství, že členové předsednictva ÚV KSČ i sekretariátu si mezi sebou vzájemně podrážejí židle a spřádají intriky s cílem získat větší podíl na moci. Předsednictvo nebylo nejméně od roku 1988 jednotné; Jakeš v něm ztrácel podporu a nemohl spoléhat ani na většinu členů ústředního výboru. O tom, že bude na jeho prosincovém zasedání možná odvolán z funkce, se v kuloárech hovořilo celkem otevřeně; připomíná to i většina tehdejších politických prominentů ve svých pamětech a nepřímo i sám Jakeš, který to zřejmě tušil . Jakeš dobře věděl, že Gorbačov jej ve funkci generálního tajemníka nepodrží, stejně jako nepodržel o dva roky dříve v této funkci Gustáva Husáka. K Jakešově sesazení tedy „spiklenci“ měli zcela legální prostor, stačilo jim ještě pár týdnů počkat. Čas nehrál pro Jakeše, ale proti němu.

Členové předsednictva a tím méně náměstek federálního ministra vnitra a šéf StB Lorenc, jakkoliv nám mohou být osobně nesympatičtí, nebyli natolik hloupí, aby nevěděli, že ve veřejnosti žádnou podporu nemají. Bylo jim jasné, že jakýkoliv zásah proti studentům při příležitosti padesátého výročí uzavření vysokých škol nacisty vyvolá lidový hněv, který se obrátí proti předsednictvu jako celku. Vyvolat úmyslně zásah Bezpečnosti a předstírat smrt studenta v den připomínky popravy devíti studentů nacisty by se rovnalo kolektivní sebevraždě. A podobné politické harakiri zcela určitě nikdo ze soudruhů spáchat nechtěl.

Na závěr je třeba říci, že význam zákroku proti demonstrantům 17. listopadu 1989 pro pád komunistického režimu v Československu se velmi přeceňuje. Byla to jistě rozbuška širokého spontánního lidového hnutí proti režimu, ale kdyby této rozbušky nebylo, našla by se brzy jiná. Každý, kdo se v listopadu 1989 podíval na mapu a sledoval politický vývoj východní Evropy, musel okamžitě pochopit, že režim tzv. reálného socialismu se nemůže v Československu udržet. V listopadu už komunistický režim padl v Polsku i v Maďarsku, na pořadu dne byla otázka sjednocení Německa. SSSR se musel potýkat s odstředivými tendencemi pobaltských republik a Gruzie, měl zájem na dohodě s USA a dal jasně najevo, že nebude do vývoje východní Evropy zasahovat. 10. listopadu navíc padl režim Todora Živkova v Bulharsku. Tak jako se roce 1948 v Československu nemohl udržet polodemokratický – polosocialistický režim třetí republiky, protože všude v okolí v sovětské sféře vlivu už byly nastoleny komunistické diktatury a USA daly jasně najevo, že do vývoje ve východní Evropě zasahovat nehodlají, tak ani na podzim 1989 se v Československu nemohl udržet Jakešův normalizační režim, když od něj SSSR dal ruce pryč. Otázkou nebylo zda, ale kdy a jak. Zásah na Národní třídě dal odpověď na otázku kdy; spontánní demonstrace a vůle zabránit krveprolití daly odpověď na otázku jak.

(otištěno: Listy, roč L, 2020, č. 2, s. 24-27).


Profilový obrázek

author

Historik, zabývá se politickými, hospodářskými a sociálními dějinami střední a východní Evropy a Balkánu. Od roku 1991 je zaměstnán v Masarykově ústavu a Archívu Akademie věd České republiky. Současně od roku 1998 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednáší české a slovenské dějiny, a od roku 2011 také na Fakultě přírodovědné a humanitně-pedagogické Technické univerzity v Liberci, kde přednáší české a světové dějiny 19. a 20. století.