Ruská propaganda vstupuje do další fáze své dlouhodobé informační kampaně proti Ukrajině a evropské podpoře Kyjeva. Nejde o náhlý zlom ani o jeden nový „velký příběh“, ale o systematické skládání navazujících narativů, které mají reagovat na únavu veřejnosti, politickou nejistotu v USA i Evropě a pokračující válku. Kreml v tomto ohledu nečeká na ideální moment – většinu rámců už aktivně testuje a jen je postupně zesiluje a propojuje.
Jedním z klíčových motivů je tvrzení, že Spojené státy Evropu opouštějí a že transatlantické spojenectví je minulostí. Ruská média selektivně interpretují americké bezpečnostní dokumenty, výroky izolacionisticky laděných politiků i předvolební rétoriku Donalda Trumpa tak, aby vznikl dojem, že Evropa zůstane sama, bez ochrany a bez vlivu. Smyslem tohoto sdělení není přesvědčit o náklonnosti k Rusku, ale vzbudit pocit bezvýznamnosti a rezignace: Evropa má být vykreslena jako slabý objekt rozhodování „velkých hráčů“.
Druhým silným rámcem je zastrašování v souvislosti s debatou o zabavení zmrazených ruských aktiv. Kreml tuto možnost prezentuje jako nelegitimní krádež a útok na samotné základy mezinárodního řádu, přičemž současně naznačuje tvrdou odvetu vůči státům či jednotlivcům, kteří by se na konfiskaci podíleli. Nejde přitom o konkrétní hrozby, ale o vytváření atmosféry strachu a nejistoty, která má rozbít evropskou shodu a odradit politiky od další podpory Ukrajiny.
Zásadní roli hraje i přepisování reality ruských útoků na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Zatímco dříve byly údery rámovány jako součást „denacifikace“, nyní se čím dál častěji objevuje narativ „výchovné lekce“. Civilní obyvatelstvo, které v zimě mrzne bez elektřiny a tepla, má být v ruském podání obětí vlastního vedení, jež údajně odmítlo „rozumný mír“. Odpovědnost agresora je tímto způsobem systematicky přesouvána na oběť.
Dalším motivem, který Kreml znovu oživuje, je srovnání Ukrajiny se Sýrií. Ruská propaganda využívá obrazy chaosu a násilí z Blízkého východu k tvrzení, že tam, kde chybí ruský vliv, nastává rozpad, extremismus a migrace. Západ je vykreslován jako ničitel stability, zatímco Rusko jako jediný garant pořádku. Zcela se přitom zamlčuje, že současná nestabilita v Sýrii je důsledkem let represí a brutality režimu, který Moskva dlouhodobě podporovala.
Všechny tyto narativy spojuje jeden cíl: vytvořit dojem nevyhnutelnosti a marnosti dalšího odporu. Ukrajina je vykreslována jako stát na pokraji kolapsu, evropská pomoc jako zbytečné plýtvání penězi a sankce jako dočasná nepříjemnost, která brzy skončí návratem k „normálním obchodním vztahům“. Kreml nesází na okamžité přesvědčení veřejnosti, ale na její postupné otupění. Právě proto je důležité tyto rámce pojmenovávat včas – nikoli až ve chvíli, kdy se z nich stane samozřejmý „zdravý rozum“.