Krátce před volbami zaplavila sociální sítě vlna videí a příspěvků, které varovaly, že Česká republika bude muset povinně přijímat desetitisíce migrantů nebo platit miliardové „výpalné“ Bruselu. Tato tvrzení se rychle šířila prostřednictvím politických hnutí, alternativních médií a dezinformačních kanálů. Fakta však ukazují, že jde o záměrné překrucování skutečného obsahu migračního paktu.
Migrační a azylový pakt, který byl v Evropské unii schválen v roce 2024, nevytváří žádnou povinnost přijímat migranty proti vůli členského státu. Základem je princip solidarity – státy si mohou vybrat, zda pomohou převzetím části žadatelů o azyl, finanční podporou, materiální pomocí nebo vysláním odborníků. Evropská komise návrhy připravuje, ale rozhodnutí vždy přijímá Rada EU, tedy samotné členské státy. Nikdo nemůže žádnou vládu donutit k přijetí konkrétního počtu migrantů.
Tvrzení o „30 tisících migrantech“ nebo „15 miliardách ročně“ jsou zcela nepodložená. Ministerstvo vnitra i Evropská komise opakovaně vysvětlily, že výše případné finanční pomoci je orientační a proměnlivá podle situace. Česká republika by se podle současných odhadů mohla podílet částkou kolem půl miliardy korun ročně, nikoli v řádu desítek miliard.
Šíření zkreslených informací o migračním paktu sleduje především politický efekt – vyvolat dojem ohrožení suverenity a vyvolat strach z migrace. V kampani byla tato témata využívána k mobilizaci voličů a posílení emocí, nikoli k věcné debatě o tom, jak zvládat migraci efektivně a solidárně.
Ve skutečnosti je cílem migračního paktu především zlepšení ochrany vnějších hranic, urychlení návratů neúspěšných žadatelů o azyl a férovější rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy. To, co bylo vykreslováno jako diktát z Bruselu, je ve skutečnosti dohodou, na jejíž podobě se jednotlivé země včetně České republiky aktivně podílely.