Jaltská konference byla jedno ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Stalina, Roosevelta a Churchilla) během druhé světové války, které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945. Setkání mělo krycí název Argonaut a hlavními otázkami projednávanými byl vztah Spojenců k Německu a Francii, opět se projednávala polská otázka a také vznik Organizace spojených národů. Velmi častým mýtem je, že zde bylo Československo přiřazeno k sovětské sféře vlivu, ale tak tomu ve skutečnosti nebylo.
„V Jaltě se o Československu nejednalo prakticky vůbec. Jedinou výjimkou bylo jednání nejvyšších vojenských představitelů, kde vojáci Rudé armády informovali své britské a americké partnery o tom, že v závěru války hodlají postupovat do Československa. Protože v únoru 1945 britské a americké jednotky nepřekročily Rýn, tak se příliš nepočítalo, že by mohly dojít až do Československa. Bylo to bráno jako informace, která byla vzata na vědomí. Chci zdůraznit, že v Jaltě nebyla domluvena žádná demarkační čára,“ vysvětluje historik Vít Smetana pro Český rozhlas.
„Je to mýtus, který je hluboce zakořeněn v mentální mapě Čechů a dává se do jedné linie s takzvanou mnichovskou zradou. Tedy že podobně reagoval Západ v Jaltě a podobně obětoval Československo. Není na tom ani špetka pravdy. Nejprve s ním přišla goebbelsovská propaganda v závěru okupace a pak jej paradoxně potvrdili komunisté. Ti říkali, že jsme v sovětské sféře a že to potvrdily právě ony konference. Musíme se umět v sovětské sféře dobře orientovat a to my, komunisté, umíme, říkali. Musím ale dodat, že Jaltský mýtus se objevuje i na Západě,“ dodává historik.
O budoucím směřování Československa tak ve skutečnosti rozhodla demarkační linie. Demarkační linie byla původně stanovena především z vojensko-technických důvodů. Šlo o to zabránit smísení armád či případnému nechtěnému střetu spojeneckých jednotek. Jenže linie, která má mít čistě vojenský účel, se mění v politické rozhraní, které je počátkem významných změn v celém Československu.
Oproti tradovanému omylu nebyla ještě v dubnu 1945 stanovena hranice dotyku západních a východních spojeneckých vojsk, tzv. demarkační linie. Mýtus o tom, že demarkační linie byla určena již na konferenci Spojenců v Jaltě v únoru 1945, se později promítl i do vzpomínání řady pamětníků. Ve skutečnosti však bylo určení hranice dotyku západních spojeneckých a sovětských vojsk ponecháno na vojenských velitelích, kteří mohli nejlépe posoudit situaci na frontách. Původně, podle velitelů, mělo osvobození celého Československa připadnout Sovětům, čímž by se předešlo možným sporům o území a oslavám a „díkůvzdání“ různým osvoboditelům v různých částech republiky. Původní plán namaloval demarkační linii podél česko-bavorské hranice. Ten se ale změnil, protože americké jednotky postupovaly rychleji, než se čekalo.
Sověti trvali na tom, že Prahu osvobodí sami. Dne 8. května byla v Berlíně podepsána kapitulace celé německé armády, takže z právního hlediska válka v Evropě skončila. Vojáci maršála Koněva ale dorazili do Prahy až ráno 9. května a svedli zde vítězný boj s několika stále vzdorujícími Němci.