Strana Motoristé sobě vedená Petrem Macinkou a Filipem Turkem dokázala překvapit. Ve volbách do Poslanecké sněmovny získala 13 mandátů a poprvé se tak dostala mezi parlamentní strany. Úspěch znamená, že se Motoristé stanou jedním z jazýčků na vahách při formování nové vlády — zejména pokud by došlo ke spolupráci s hnutím ANO (80 mandátů) a SPD (15 mandátů). V součtu by tak tyto tři subjekty mohly vytvořit většinový blok. Z hlediska demokracie to ale není jednoznačně dobrá zpráva: do Sněmovny míří síla, která kombinuje populismus, osobní kontroverze a hraniční výroky o Ukrajině či EU.
Hnutí Motoristé sobě se profiluje jako eurokritická, nikoli protievropská pravicová strana. Jejich program stojí na odporu vůči byrokracii, zelené politice a zákazům spalovacích motorů. Petr Macinka se stylizuje do role obhájce „rozumu proti diktátu Bruselu“, ale přitom nevolá po vystoupení z EU ani NATO. Strana tak zaujímá pozici, která může působit přijatelněji než radikální euroskepticismus SPD či hnutí PRO Jindřicha Rajchla. Zároveň ale často přebírá slovník populismu — o „zákazu aut“ mluví jako o „útoku na svobodu“, kritiku emisních norem rámuje jako „obranu obyčejných lidí proti elitám“.
Do čela Motoristů se však dostala postava, jejíž minulost vrhá na celé hnutí dlouhý stín. Filip Turek, bývalý závodník a influencer, čelí řadě kontroverzí. V médiích se objevily starší fotografie, na nichž zdviženou pravicí zdraví nacistickým gestem, i snímky, kde se obklopuje symboly SS. Policie tyto případy vyšetřovala, Turek je označil za „omyl mládí“. Jeho bývalá partnerka ho navíc letos obvinila z fyzického a sexuálního násilí, což on popírá, přesto se kauza stala jedním z nejvýbušnějších momentů kampaně. Kritici upozorňují, že Turek staví svou popularitu na provokacích a odporu vůči „politické korektnosti“, což mu v očích části voličů zajišťuje status rebela — ale také zpochybňuje jeho důvěryhodnost.
Petr Macinka, spoluzakladatel strany a bývalý spolupracovník Václava Klause, je ideovým architektem Motoristů. Staví se do role pragmatika, který chce hájit zájmy českých řidičů i podnikatelů proti evropským regulacím. Jeho rétorika bývá často ostrá, ale nepřekračuje hranici otevřené dezinformace. Macinka zdůrazňuje, že Motoristé chtějí „rozumnou podporu Ukrajině“ — což sice působí umírněně, ale v kontextu české politiky to znamená odklon od jasné solidarity s napadeným státem. Kritici hnutí upozorňují, že právě touto formulací se Motoristé „svezli“ na vlně populismu, která zpochybňuje význam pomoci Ukrajině a vyhovuje proruské části veřejnosti.
Ačkoli Motoristé nepatří mezi klasické dezinformační subjekty, jejich narrativy a výběr témat — odpor vůči Green Dealu, „diktátu Bruselu“, „zbytečným sankcím proti Rusku“ — nápadně rezonují s obsahem, který dlouhodobě šíří česká dezinformační scéna. Politologové upozorňují, že Motoristé mohou být „normalizačním“ mostem mezi umírněnou pravicí a antisystémovým protestem. Turek i Macinka opakovaně prohlašují, že nechtějí rozbíjet západní vazby, ale jejich slovník o „vlastních zájmech“ a „rozumu proti ideologii“ se často překrývá s narativy, které využívají proruské weby.
Motoristé tak vstupují do parlamentu jako hybridní projekt – propojující protestní náladu, odpor proti ekologickým regulacím a osobnosti, které přitahují pozornost i skandály. Získali sílu, která může ovlivnit budoucí vládní politiku, přestože jejich odborný i morální profil zůstává sporný. A především: přinášejí do české politiky mix populismu a euroskepticismu, který sice odmítá Kreml, ale často hraje s podobnými kartami.