Nemusíme přitom souhlasit s každou reportáží, každým moderátorem ani každým rozhodnutím České televize nebo Českého rozhlasu. Obrana veřejnoprávních médií totiž není obranou konkrétních lidí. Je obranou principu, že existují média, jejichž úkolem není sloužit vládě, opozici ani majitelům firem, ale veřejnosti.
Chceme-li tedy žít v zemi, která má média, která nebudou držená na peněžním obojku – protože jak víme, financování je nejsilnější nástroj jejich kontroly, musíme se ozvat.
A budeme proti tomu coby společnost muset ostře a důrazně vystoupit. Vy, já, každý jeden z nás. Vím, že se mnohým z nás nechce.
Bude to stát čas a energii. Někdo to ale udělat musí.
Právě teď a tady. Bez nepohodlí ale není svoboda možná. A veřejnoprávní instituce teď pro uchování své svobody budou potřebovat naši pomoc.
Samy se neochrání, pokud se za ně lidé nepostaví.
Financování veřejnoprávních médií je nejsilnější nástroj jejich kontroly a právě skrze utahování tohohle finančního obojku – ke kterému už zjevně bylo odstartováno – bude likvidována i jejich kritičnost, nezávislost a schopnost plnit svou základní veřejnou službu: kontrolovat moc, přinášet ověřené informace a vytvářet prostor pro svobodnou a informovanou veřejnou debatu.
Je jasné, že média, která musí neustále bojovat o vlastní existenci a rozpočet, se stávají zranitelnější vůči politickým tlakům. A právě to je okamžik, kdy přestávají sloužit občanům a začínají se ohýbat před těmi, kteří drží v rukou jejich budoucnost.
A právě o to tady jde.
Instituce se nehroutí ve chvíli, kdy jsou napadeny. Hroutí se ve chvíli, kdy je už není nikdo ochoten bránit. A pokud chceme, aby Česká televize a Český rozhlas zůstaly nezávislými institucemi veřejnosti, a ne institucemi svázanými politickou mocí, musíme to dát jasně najevo. Nahlas. Veřejně. Vytrvale.