Na sociálních sítích se šíří mapa s otázkou „Kde se v EU platí za veřejnoprávní TV stejně jako v Česku?“. Červeně vyznačuje pět zemí včetně Česka, kde se poplatek podle jejího vysvětlení platí přímo veřejnoprávnímu médiu nebo jeho výběrčí organizaci. Další země rozděluje na ty, kde se poplatek „platí jinak“, a na státy, kde byl údajně zrušen. Grafika tak vyvolává dojem, že český model povinné platby představuje v Evropě téměř výjimku. Rozhodující je ale kritérium, které si pro červenou kategorii zvolila: komu a jak peníze odcházejí.
Podle samotné mapy totiž poplatek existuje také v Itálii, Portugalsku a Řecku, kde se vybírá prostřednictvím účtu za elektřinu, a v Polsku a Irsku, kde se na jeho výběru podílí pošta. Mapa tedy uvádí nejméně deset zemí EU s povinnou zvláštní platbou, pět z nich však odsunula do jiné barevné kategorie pouze kvůli způsobu výběru. Ani v Česku ostatně nemusí každý posílat peníze přímo České televizi: mezi možnostmi platby, které ČT uvádí, je také SIPO České pošty. Rozdíl mezi platbou na účet televize, platbou přes poštu a položkou na faktuře za elektřinu sám o sobě neříká, zda lidé na veřejnoprávní vysílání povinně přispívají.
Zavádějící je i označení sedmnácti zelených zemí souhrnným nápisem „Poplatky byly zrušeny“. Mapa do této skupiny sama řadí i státy, kde podle její legendy poplatek neexistoval. A zrušení klasické televizní licence neznamená, že občané už na média veřejné služby nijak nepřispívají. Například ve Finsku ji nahradila zvláštní daň na veřejnoprávní vysílání, kterou podle výše příjmů odvádějí jednotlivci a také některé firmy. Jde o jiný systém než český poplatek za domácnost, nikoli o financování bez účasti veřejnosti.
Grafika má navíc chybu přímo v souhrnných počtech. Ve spodní legendě uvádí pět zemí platících „stejně“, tři platící „jinak“ a sedmnáct bez původního poplatku. To dává jen 25 z 27 členských států EU. V modrém sloupci přitom sama jmenuje pět zemí, nikoli tři. Po opravě součtu tedy vychází pět červených, pět modrých a sedmnáct zelených zemí. Tato aritmetická chyba ještě zdůrazňuje mylný dojem, že zemí s povinným poplatkem je méně, než mapa ve skutečnosti zobrazuje.
Nepřesné jsou také některé částky. U Slovinska mapa uvádí 12,75 eura měsíčně, přestože se příspěvek RTV Slovenija od ledna 2025 zvýšil na 14,02 eura. Roční výnos slovinského poplatku grafika odhaduje na 240 milionů eur, zatímco RTV Slovenija za rok 2025 vykázala přibližně 110 milionů. U Chorvatska je měsíčních 10,62 eura správně, ale uvedených 280 milionů eur ročně neodpovídá plánu chorvatské HRT na rok 2026, který počítá s příjmem z poplatků 161,8 milionu eur.
Polský údaj „8,70 eura měsíčně“ zase nesedí s oficiální sazbou polského regulátora pro rok 2026: za televizní přijímač činí 30,50 zlotého za měsíc. A přestože Norsko není členem EU a mapa je zmiňuje jen pro srovnání, její tvrzení, že se tam platí přímo NRK, je chybné. Norská vláda oznámila zrušení televizní licence od 1. ledna 2020; NRK je od té doby financována ze státního rozpočtu.
Verdikt: Zavádějící. Je pravda, že evropské země vybírají peníze pro veřejnoprávní média různými způsoby a v některých z nich klasický televizní poplatek zanikl. Pět červených zemí na mapě však představuje jen úzce vymezený způsob výběru, nikoli všechny státy, jejichž obyvatelé mají povinnost na média veřejné služby zvlášť přispívat. Chybné součty a částky důvěryhodnost grafiky dále oslabují. Z mapy proto nelze vyvozovat, že Česko patří k pouhé hrstce zemí, v nichž lidé veřejnoprávní vysílání povinně financují.