Předsedkyně Sociální demokracie Jana Maláčová se v červnu 2025 rozhodla k mimořádně kontroverznímu kroku: na svém oficiálním účtu na sociální síti X vyzvala k „společnému postupu do voleb“ s hnutím Stačilo!, jehož hlavní hybnou silou jsou bývalí komunisté a antisystémoví aktivisté. Výzva má podobu silně emotivního apelu na levicové voliče, v němž Maláčová obviňuje vládu Petra Fialy z „ekonomické apokalypsy“, tvrdí, že plánované výdaje na obranu „zničí české zdravotnictví, školství a důchody“ a varuje před údajným rozvratem sociálního státu. Toto dramatické sdělení má zjevně za cíl vytvořit atmosféru existenční hrozby, která má sjednotit levicové voliče napříč ideovým spektrem — i za cenu spolupráce s politickými subjekty, které dosud sama Sociální demokracie kritizovala.

Obsah výzvy je přitom silně alarmistický a fakticky nepřesný. Klíčovým tvrzením je, že vláda plánuje výdaje na obranu ve výši „5 % HDP“, což má podle Maláčové představovat pětinu státního rozpočtu. Ve skutečnosti však Česko schválilo zákon garantující minimálně 2 % HDP na obranu od roku 2024 a plánuje postupné navyšování na 3 % do roku 2030. Cílová hodnota 5 % HDP, o níž Maláčová mluví, je součástí širší debaty v rámci NATO, kde se zvažuje rozdělení těchto prostředků na 3,5 % pro přímé obranné výdaje a 1,5 % pro infrastrukturu, kybernetiku či logistiku — tedy výdaje často přesahující rámec Ministerstva obrany. Ani v nejambicióznějších vládních návrzích však není řeč o okamžitém dosažení této hranice, a už vůbec ne o opuštění závazků vůči sociálním službám. Maláčová tak manipuluje s čísly, aby podpořila narativ o blížícím se kolapsu sociálního státu, čímž legitimizuje jinak těžko obhajitelný krok k politickému spojenectví.

Na tento vývoj ostře zareagoval bývalý ministr a dlouholetý člen ČSSD Jiří Dienstbier, který na svém profilu napsal: „Sociální demokracie se pod vedením Jany Maláčové a Luboše Zaorálka právě rozhodla zopakovat Fierlingerovskou zradu a kvůli snaze za každou cenu získat pár sněmovních mandátů vstoupit na kandidátku Stačilo! (…) Já považuji Stačilo! za extrémistické, nacionálně konzervativní uskupení, jehož hodnoty jsou neslučitelné se sociálnědemokratickými. S touto politikou nechci být spojován a po 28 letech končím své členství v Sociální demokracii.“ Dienstbier touto rezignací vyjádřil nejen osobní nesouhlas, ale také hlubokou obavu, že se Sociální demokracie pod současným vedením ideově přibližuje populistickému a nacionalistickému proudu, s nímž ji dříve dělil principiální odstup.

Samotné hnutí Stačilo! vzniklo s podporou komunistické strany a sdružuje řadu veřejně známých osobností s proruskými, euroskeptickými či protiimigračními postoji. Jeho program obsahuje body jako referendum o vystoupení z Evropské unie a NATO, odmítání tzv. „diktátu Bruselu“, či návrh posílení národní suverenity skrze rušení mezinárodních závazků. Pro tradiční sociálnědemokratickou stranu, která historicky stavěla na evropském ukotvení, pluralitní demokracii a rovnosti příležitostí, je spojenectví s tímto uskupením mimořádně problematické. Hrozí zde nejen ztráta ideové identity, ale i odliv dosavadních voličů, kteří podobný obrat neakceptují.

Z pohledu strategického může být spojenectví s hnutím Stačilo! pokusem o záchranu v situaci, kdy SOCDEM dlouhodobě balancuje na hranici volitelnosti. Z pohledu hodnotového však jde o krok, který může znamenat definitivní rozchod s vlastním étosem a přiblížení k politickým proudům, které levici tradičně ohrožovaly — právě proto, že zpochybňují demokratické instituce, mezinárodní spolupráci a důvěru v systém jako takový. Strašení apokalypsou a umělé vyvolávání paniky o rozvratu veřejných služeb tak může být méně výrazem levicového idealismu a více záminkou pro vstup do politického sňatku z rozumu — s partnery, jejichž hodnoty leží zcela jinde.


administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Ve svém mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem.