Molotov-Ribbentropův pakt, podepsaný v srpnu 1939 mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, byl nejen veřejnou smlouvou o neútočení, ale především tajnou dohodou o rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Výsledkem této spolupráce dvou totalitních režimů bylo rozdělení Polska, následné sovětské okupace pobaltských států, části Rumunska a Finska. Není pochyb, že šlo o cynické mocenské dohody bez ohledu na svobodu a vůli dotčených národů.

Spolupráce trvala téměř dva roky — až do června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Tehdejší reakce Sovětského svazu byla obranou proti agresi, ale nelze ji automaticky chápat jako obrat k obraně svobody nebo lidských práv. Stalinův režim měl za sebou vlastní perzekuce, čistky, hladomory i deportace — včetně tragédií ukrajinského Holodomoru či Katyně.

Je tedy namístě se ptát: co kdyby k německému útoku nikdy nedošlo? Opravdu by Sovětský svaz přerušil spolupráci s nacisty z morálních důvodů? Historické skutečnosti naznačují, že pragmatismus a zájmy režimu tehdy převyšovaly hodnoty jako lidskost či pravda.

A právě proto je tak důležité o minulosti mluvit pravdivě. Zamlčování zločinů jednoho režimu ve jménu boje proti jinému je vždy nebezpečné.

Zastavme se ale také u současnosti.

Dnes opět čelíme dezinformacím, které překrucují historii a ospravedlňují agresi. Objevují se výroky, které démonizují celé národy — ať už Ukrajince, nebo Rusy. Je důležité připomínat, že kolektivní vina je falešný a nebezpečný koncept. Ano, v každé společnosti se vyskytují zločiny, ale to nikoho neopravňuje k tomu, aby označoval celý národ za nacistický, nebo naopak volal po jeho likvidaci. Taková nenávist jen přilévá olej do ohně a ničí šanci na mír.

Nelze zapomenout na oběť sovětských vojáků — Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a mnoha dalších — ve druhé světové válce. Jejich odvaha si zaslouží úctu. Ale úcta k hrdinům minulosti by neměla být zneužívána k obhajobě současné války.

Historie má smysl jen tehdy, když ji ctíme celou — se všemi jejími bolestmi, omyly i pravdami. A především tehdy, když se z ní dokážeme poučit.

Text inspirovaný úvahou Radka Václava Heinzla

 

 


administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Ve svém mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem.