Podezření, že maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó komunikoval s Moskvou o evropských sankcích, není drobnou epizodou před volbami, ale vážnou zahraničněpolitickou kauzou. Zveřejněná nahrávka, předchozí investigativní zjištění i reakce evropských lídrů ukazují, že jde o otázku důvěry mezi spojenci. O to problematičtěji působí přístup českého ministra zahraničí Petra Macinky, který místo věcné opatrnosti a důrazu na bezpečnostní dopady celou věc opakovaně zlehčoval a přesouval pozornost k tomu, kdo a kdy informace zveřejnil.
Petr Macinka se v kauze maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa nevydal cestou opatrnosti, ale zlehčování. To je na celé věci nejproblematičtější. Nejde totiž o běžnou mediální přestřelku, nýbrž o podezření, že představitel členské země EU a NATO komunikoval s Ruskem způsobem, který mohl podkopávat společný sankční režim i důvěru mezi spojenci. Už dříve The Washington Post s odkazem na unijního bezpečnostního činitele uvedl, že Szijjártó měl během jednání EU telefonicky informovat Moskvu o průběhu debat; Szijjártó to tehdy popřel. Nyní navíc vyšla najevo nahrávka údajného hovoru se Sergejem Lavrovem z srpna 2024, v němž se podle zveřejněného záznamu řešilo vyškrtnutí osoby napojené na ruského oligarchu ze sankčního seznamu EU. Reuters sice upozornil, že autenticitu nahrávky nedokázal nezávisle ověřit, ale sám Szijjártó existenci odposlechů nepopíral a označil je za „obrovský skandál“.
Právě to je podstata problému: nešlo o nějaké neurčité „sympatie k Rusku“, ale o velmi konkrétní podezření, že maďarská diplomacie mohla s Moskvou koordinovat postup kolem evropských sankcí. Reuters shrnul, že podle zveřejněné nahrávky Szijjártó Lavrovovi říká, že Maďarsko a Slovensko předloží návrh a že „udělají maximum“, aby daná osoba ze sankčního seznamu zmizela. Další investigativní zjištění zároveň tvrdí, že Szijjártó měl s ruskými představiteli řešit i další sankční témata, včetně opatření proti takzvané ruské stínové flotile. I kdyby se nakonec část těchto zjištění ukázala jako sporná, už samotný obsah zveřejněných informací je natolik závažný, že by ministr zahraničí spojenecké země měl reagovat maximálně obezřetně, nikoli posměšně.
Reakce z Evropy ostatně ukazují, že nejde o marginální aféru. Polský premiér Donald Tusk a irský premiér Micheál Martin označili zveřejněné kontakty a tón jednání za „odpudivé“, „zlověstné“ a „nepřijatelné“. Český prezident Petr Pavel prohlásil, že považuje za „naprosto nepřijatelné“, aby členský stát EU a NATO obcházel pravidla a sdílel citlivé informace s protivníkem, a vyzval k přehodnocení vztahů s Maďarskem, zejména v otázce toho, co se s Budapeští sdílí. To jsou mimořádně ostré reakce, které ukazují, že značná část evropské politické reprezentace vnímá kauzu jako bezpečnostní a důvěryhodnostní problém, ne jako běžný předvolební incident.
A právě v tomto kontextu Macinkova slova působí neobhajitelně. Už 22. března řekl, že zprávy o Szijjártóových kontaktech s Ruskem chápe spíše jako pokus poškodit Fidesz před volbami. Novinkám navíc na dotaz, co říká na informace o telefonátech s Lavrovem a domlouvání schůzek pro slovenského prezidenta Pellegriniho, odpověděl posměšně: „A to je pravda, nebo to bylo v televizi?“ A po zveřejnění nahrávky znovu trval na tom, že jde o pokus ovlivňovat maďarské volby, když prohlásil: „Zveřejňovat odposlechy rozhovoru maďarského ministra z roku 2024 těsně před volbami v roce 2026 je směšné.“ K výzvě prezidenta Pavla pak dodal, že prezidentovy názory nejsou pro zahraniční politiku relevantní.
Macinkův problém tedy nespočívá jen v tom, že se zastal Orbánova spojence. Problém je hlubší: ve chvíli, kdy se objevila vážná podezření, že maďarský ministr mohl hrát dvojí hru mezi Bruselem a Moskvou, Macinka nezdůraznil potřebu ověření, ochrany spojenecké důvěry ani možné bezpečnostní dopady. Místo toho opakovaně přesouval pozornost k tomu, zda zveřejnění informací nepoškozuje Fidesz před volbami. Tím de facto neřešil obsah kauzy, ale její politické načasování. U ministra zahraničí je to selhání úsudku: diplomat první linie má v podobné situaci hájit bezpečnostní zájmy vlastní země a důvěru v alianční spolupráci, ne vystupovat jako advokát maďarské vlády.
Nejpřesnější kritika Macinky tedy zní takto: nezpochybnitelně nehájil český zájem na důvěryhodné a bezpečné zahraniční politice, ale bagatelizoval mimořádně vážné podezření vůči představiteli spojenecké země. A to ve chvíli, kdy už nebylo na stole jen jedno mediální tvrzení, ale souběh starších podezření, nové uniklé nahrávky a velmi ostrých reakcí evropských lídrů. V takové situaci je posměch a relativizace nejen politicky nešťastná, ale i věcně neodpovědná.