Lži Aeronetu aneb jak Sovětský svaz nechal rozprášit povstání v Maďarsku 1956


Dezinformační web Aeronet publikoval v souvislosti s kauzou sochy maršála Koněva antisemitistický text o údajném kontextu Maďarského povstání v roce 1956. Ivan Stěpanovič Koněv byl totiž ten, který vedl vojenskou operaci proti povstání. V hlavním městě padlo během bojů kolem 2 500 osob a po celé zemi ještě 3 000 dalších. Dále bylo více jak 16 tisíc lidí zraněno.

Na úvod několik vět k absolutně nesmyslnému článku Aeronetu. Aeronet se snaží vzbudit dojem, že povstání bylo bojem mezi židy a Židy. Tedy mezi sionisty a skutečnými etnickými Židy. Za skutečné Židy nazval zbytek původní maďarské vlády, za údajného žida chazarského původu nazval vůdce povstání Imreho Nagyho. To už samo o sobě je samozřejmě nesmysl. Imre Nagy byl po svém otci židovské národnosti. Aeronet se také snaží vzbudit dojem, že se jednalo o povstání, jakých si studentíků a snaží se je přirovnávat k hnutí Milion chvilek. Zde je nutné napsat, že roznětkou pro povstání bylo krvavé potlačení dělnické revolty v Poznani. Do nerovného zápasu se sovětskou armádou se pustili vesměs mladiství dělníci. Ostatně, Rudá armáda pustošila celé čtvrti, o kterých se domnívala, že se tam skrývají povstalci. Tímto způsobem byly zničeny stovky domů, především v dělnických čtvrtích – kolébce povstání.

 Maďarské povstání

Po východoněmeckém povstání z roku 1953 a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jednalo o v pořadí třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem nebo přímo s okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR. Své zkušenosti si s tím zažilo následně i Československo v roce 1968.

Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Demonstrace se účastnilo téměř 200 000 lidí. Ke studentům se na ulicích Budapešti přidávali nejdříve dělníci, potom i další obyvatelé města. Hesla na podporu polských změn záhy nahradila jiná o národní nezávislosti a demokracii. Ozývalo se skandované: „Gerö do Dunaje, Nagy do vlády!“ Ernő Gerőa byl totiž symbolem represí stalinistické režimu.

Celé povstání bylo zprvu úspěšné, ačkoliv už 24. října došlo k první invazi Rudé armády. Na rozkaz sovětského ministra obrany vstoupila 24. října od druhé hodiny ranní sovětská vojska do ulic Budapešti. Dlouhé řady tanků T-34 se zaklapnutými věžičkami projížděly městem a střílely do všeho, co bylo osvětlené.  Dne 25. října došlo před budovou parlamentu k obrovské demonstraci. Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali do pokojně demonstrujícího, a hlavně bezbranného davu bezohledně střílet. Zmatené posádky sovětských tanků se ke střelbě rovněž připojily. Zahynulo více než 200 lidí, včetně žen a dětí, zraněno bylo více jak 300 lidí. Povstání mělo i svou stinnou stánku. Začal totiž obrovský hon na členy ÁVH a jejich následné lynčování a mučení. Tajná policie ÁVH byla tak nenáviděná, že každý její příslušník, který byl povstalci chycen, byl následně zabit, často pověšením na lampy veřejného osvětlení a do úst jim byly nacpány bankovky, jelikož tito tajní policisté vydělávali mnohem více peněz než všichni ostatní.

I přes tyto události, po několikadenním váhání, označil 28. října 1956 nový premiér Imra Nagy probíhající události za národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období (namísto dosavadního přívlastku kontrarevoluční) a začal uvádět v život nejdůležitější požadavky, s nimi se ztotožňoval prakticky celý maďarský národ. Sovětské jednotky se stáhly z Budapešti, tajná policie byla 29. října rozpuštěná, obnoven byl pluralitní systém a 30. října vláda rozhodla o likvidaci systému jedné strany a zavázala se, že zahájí jednání o úplném stažení sovětských jednotek z maďarského území.

Ke stažení ovšem nedošlo. K jediném, k čemu došlo, bylo předstírané vyjednávání sovětského velení v Budapešti, jež skončilo zatčením Nagyova nového ministra obrany, generála Pála Malétera, který byl v roce 1958 spolu s Imre Nagyem popraven.

Na zasedání sovětských vůdců dne 31. října došlo k zásadnímu rozhodnutí, kdy bylo rozhodnuto o potlačení revoluce (podle Sovětů „kontrarevoluce“) za pomocí armády. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv (vrchní velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy) dostal volnou ruku k vypracování plánu pro operaci Vichr, někdy také nazývána operace Smršť, která byla definitivně schválena 2. listopadu.

Za rozbřesku 4. listopadu začala ofenzíva proti hlavnímu městu. Maďarská armáda sice odpor nekladla, ale zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden.

Hned ráno se ozvala dvě rozhlasová vysíláni. První bylo Nagyovo volání o pomoc jménem zákonné a demokratické vlády. Poté se Imre Nagy a vedoucí představitelé někdejší stranické opozice odebrali na jugoslávské velvyslanectví. Ve stejných chvílích se z dosud neznámé rozhlasové stanice ozvalo, že János Kádár s několika dalšími vytvořili maďarskou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, jež pozvala sovětskou armádu na pomoc k ochraně vymožeností socialismu. Po celé zemi se vzápětí rozpoutaly prudké boje, při nichž bylo na maďarské straně zabito přes 3 tisíce lidí a dalších 16 tisíc zraněno, zatímco sovětská vojska měla 670 mrtvých a 1500 zraněných. Na dobytí Budapešti musela sovětská vojska dokonce nasadit i tehdy nejmodernější proudové stíhačky MiG-15. Jak již bylo napsáno, jako odvetu za zápalné láhve sovětské pancéřové jednotky rovnaly se zemí domy, ze kterých docházelo k útokům. Rusové pustošili celé čtvrti, o kterých se domnívali, že se tam skrývají povstalci. Tímto způsobem byly zničeny stovky domů, především v dělnických čtvrtích – kolébce povstání. Houževnaté boje Maďarů trvaly až do 10. či 11. listopadu 1956, místy až do 15. listopadu 1956.

János Kádár přijel 7. listopadu 1956, v čele své prokremelské revoluční dělnicko-rolnické vlády, na sovětských tancích do Budapešti. Požadavek beztrestnosti nebyl akceptován a začala tvrdá a důsledná odplata. Skoro dvě stě tisíc osob Maďarsko opustilo, čtvrtina z nich se později vrátila. Za účast na povstání skončilo na popravišti nejméně 277 lidí, poslední takový rozsudek byl vykonán v roce 1961. Dále bylo asi 13 000 lidí posláno do znovu otevřených internačních táborů bez jakéhokoli zákonného postupu. Během několika let bylo více než 25 tisíc lidí všech společenských vrstev uvězněno. Stovky především mladých lidí byly deportovány do SSSR a mnoho zajatců bylo bez rozsudku ihned popraveno.

Po tři desetiletí bylo v Maďarsku zakázáno mluvit o tomto období. I přes Kádárův tzv. Gulášový komunismus, který znamenal poměrně liberální komunistický režim s dovoleným soukromým sektorem.

 

 
Jan Cemper