René Koukal, provozovatel dezinformačního webu Tadesco, nyní čelí obvinění ze šíření poplašné zprávy. A ne, nejde o žádný „hon na jiný názor“. Jde o reakci na jednání, které už dávno překročilo hranici svobody slova.
V této věci se přitom neřeší, zda měl někdo odlišný pohled na covid nebo na očkování. Podstatou je, že byly systematicky šířeny zjevně nepravdivé a absurdní informace, jejichž cílem bylo vyvolávat strach, nedůvěru a paniku. Právě tento rozdíl se v podobných debatách často záměrně rozmazává.
Na webu se objevovala tvrzení o tom, že očkování je genocida, že očkovaní lidé „nakazí“ ostatní pomocí spike proteinů nebo že existují zázračné návody na ochranu a léčbu. Šlo o směs pseudovědy, manipulace a strašení, často doplněnou o různé elixíry a rádoby tajná řešení, která nemají nic společného s realitou, ale o to víc pracují s lidskou nejistotou.
A právě tady přestává jít o nějakou nevinnou „alternativu“. Takové lži nemají jen názorový dopad. Lidé jim věřili. Někteří kvůli nim utráceli peníze, jiní si jimi reálně poškozovali psychiku. V jednom z případů měla tato manipulace skončit až psychickým kolapsem a hospitalizací.
Proto jsou dezinformace tak závažný problém. Nejen proto, že jsou nepravdivé, ale hlavně proto, že rozkládají důvěru ve společnost, v instituce i v samotnou schopnost rozlišovat mezi faktem a lží. Jakmile začne být všechno vydáváno za „pouhý názor“, otevírá se prostor pro manipulaci, cynismus a zneužívání strachu.
Má proto smysl dezinformace nahlašovat a aktivně proti nim vystupovat. Ne kvůli cenzuře, ale kvůli obraně veřejného prostoru před lží, která se tváří jako informace. Každé upozornění, každé ověření a každé srozumitelné vysvětlení pomáhá brzdit jejich šíření. Dezinformace totiž fungují především tehdy, když se nekontrolovaně šíří a nikdo je včas nezpochybní.
Mechanismus je přitom stále stejný: nejprve se vytvoří pocit ohrožení, potom se nabídne jednoduché a údajně tajné řešení a nakonec se kolem toho vybuduje komunita, která přestane věřit čemukoli mimo vlastní bublinu. Fakta ustupují emocím a hlavní roli přebírá pocit, že „my víme víc než ostatní“.
Je naprosto v pořádku diskutovat, pochybovat a klást otázky. Není ale v pořádku cíleně šířit lži, které mohou lidi poškodit nebo ohrozit. A už vůbec ne v době krize, kdy jsou lidé zranitelnější a náchylnější uvěřit čemukoli, co jim nabídne alespoň iluzi kontroly.
Tenhle případ proto není o umlčování nepohodlných hlasů. Je o tom, že i slova mají důsledky. A že lež se nemůže donekonečna schovávat za svobodu projevu ve chvíli, kdy se z ní stane nástroj manipulace, byznysu a někdy i společenské škody.
Autor: Homofobii v ČR nechceme