Komunistická strana Čech a Moravy společně s Petrou Rédovou ve své aktuální rétorice zpochybňují základní výstupy českých bezpečnostních složek – a činí tak způsobem, který si zaslouží pozornou analýzu. Ve veřejném prohlášení, které šíří KSČM, se tvrdí, že náš článek ve své kritice Rédové „neargumentuje, ale věří“, a že v kauze Vrbětice nebo při hodnocení ruských kybernetických útoků údajně „chybí důkazy“. Podle KSČM a Rédové tak jde jen o „víru“ ve verzi vlády, zatímco ona sama „pouze klade otázky“. Ve skutečnosti ale jejich přístup ukazuje na hluboké nepochopení, jak funguje demokratický stát, zpravodajské služby a veřejná debata založená na faktech.
Předně: v kauze Vrbětice české bezpečnostní složky, včetně Bezpečnostní informační služby (BIS), Vojenského zpravodajství a Policie ČR, shromáždily dostatek důkazů k tomu, aby vláda Andreje Babiše v roce 2021 obvinila příslušníky ruské vojenské rozvědky GRU z účasti na výbuchu muničního skladu, při kterém zemřeli dva čeští občané. Informace byly podpořeny důkazy ze zahraničních služeb a potvrzeny mezinárodně – jména dvou agentů, kteří se na akci podíleli, se shodují s pachateli pokusu o vraždu Sergeje Skripala ve Spojeném království. Šlo o důvěryhodně potvrzenou operaci ruské rozvědky s jasnou vazbou na dřívější aktivity GRU. Přesto Petra Rédová tvrdí, že žádné důkazy neexistují, a KSČM její postoj šíří jako „rozumné pochybnosti“.
Ve skutečnosti však existuje rozdíl mezi informací, která je utajena kvůli bezpečnostním důvodům, a mezi tvrzením, že neexistuje. Tajné služby a státní zástupci v demokratickém státě nepředkládají kompletní spis veřejnosti proto, že by něco tajili, ale protože chrání metody, zdroje a spolupracující partnery. Pokud by Petra Rédová požadovala zveřejnění veškerých operativních metod, v podstatě by žádala, aby se Česká republika vzdala možnosti bránit se cizí agresi. Takový požadavek je absurdní a neodpovídá žádným běžným standardům mezinárodní bezpečnostní spolupráce.
Dále, Rédová i KSČM zcela ignorují fakt, že kybernetické útoky směřující z Ruské federace byly v uplynulých letech opakovaně zdokumentovány jak českými, tak evropskými a americkými úřady. V roce 2020 například čelila Fakultní nemocnice Brno vážnému kybernetickému útoku uprostřed pandemie. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) ve svých výročních zprávách pravidelně varuje před ruskou kybernetickou hrozbou, a BIS tento problém opakovaně zmiňuje ve svých veřejných zprávách. Přesto Rédová bez důkazu tvrdí, že „chybí kontext a metodika“. Tím ve skutečnosti nejen odmítá výstupy bezpečnostních složek, ale staví se do pozice, která je neoddělitelná od ruské propagandistické linie.
Navíc není pravda, že by Česká republika žila v jakémsi bezpečnostním vakuu, ve kterém Rusko nehraje žádnou nepřátelskou roli. Ruská federace oficiálně zařadila Českou republiku na svůj seznam tzv. „nikoliv přátelských států“ již v květnu 2021 – tedy téměř rok před tím, než napadla Ukrajinu ve velkém měřítku. Stalo se tak poté, co česká vláda obvinila příslušníky GRU z útoku ve Vrběticích a v návaznosti na to vyhostila většinu ruského diplomatického sboru. Česká republika se tak ocitla na druhém místě tohoto seznamu – hned po Spojených státech. Nešlo o mediální výkřik, ale o oficiální akt ruské státní politiky. Tento konfrontační postoj se od té doby jen stupňuje – nejen diplomaticky, ale i rétoricky. Bývalý prezident a místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medvěděv opakovaně hrozí jadernými útoky západním státům, a výhrůžky směřují i ke konkrétním českým osobnostem. Například Dominiku Haškovi, legendárnímu brankáři a kritikovi účasti ruských sportovců na mezinárodních akcích, bylo z ruské strany veřejně vyhrožováno likvidací. Takové projevy nejsou jen slovy okrajových extremistů – pocházejí od lidí, kteří stojí v čele ruského státu nebo jsou s ním úzce propojeni. Tvářit se, že žádná hrozba ze strany Ruska neexistuje, není jen naivní – je to ignorování zcela zjevných faktů.
Celá argumentace Petry Rédové a její obhajoby ze strany KSČM tak odhaluje mnohem závažnější problém než jen neshodu na politickém hodnocení války na Ukrajině. Odhaluje naprostou nedůvěru vůči základním institucím demokratického státu. Pokud je totiž Rédové a KSČM málo to, co říkají BIS, policie, NÚKIB, zpravodajci a spojenci z NATO, a pokud se místo toho rozhodnou nevěnovat pozornost těmto zprávám, ale spíše šířit narativy o „zatahování do cizích válek“ nebo „oficiální pravdě bez důkazů“, říkají tím jediné: nevěříme vlastnímu státu, ale uvěříme raději zpochybňovacím narrativům cizí mocnosti.
A to je zásadní. Nejde totiž o pouhé „kladení otázek“, jak tvrdí Rédová. Jde o aktivní podrývání důvěry ve stát, jeho obranu a jeho schopnost čelit vnějším hrozbám. To není neutrální pozice – to je pozice, která nahrává agresorovi. Když někdo zpochybňuje oficiální závěry vlastních institucí, ale zároveň není schopen nebo ochoten nabídnout věrohodnou alternativu, vytváří informační vakuum. A právě v tomto vakuu se daří dezinformacím.
Petra Rédová tvrdí, že její příspěvky jsou výzvou k přemýšlení. Ve skutečnosti však odmítá základní rámec, ve kterém lze racionálně přemýšlet: důvěru ve fakta, odpovědnost za tvrzení a respekt ke státním institucím, které za bezpečnost skutečně nesou odpovědnost. Odmítá fakta, ale zároveň vyčítá ostatním, že operují s ideologií. Právě to je klasická manipulativní strategie: otočit pozici, hrát si na utlačovanou oběť a vydávat své vlastní dezinterpretace za „jiný názor“.
Bezpečnostní služby nejsou neomylné – ale pracují na základě ověřených informací, pod dozorem parlamentních výborů, kontrolních orgánů a za mezinárodní spolupráce. Odmítnout jejich závěry bez důkazů znamená nejen popřít realitu, ale také otevřeně říct, že více cizí propagandě než BIS. A to je závěr, který si musí každý čtenář posoudit sám.