V noci ze soboty na neděli italská vláda rozšířila uzavřené území (“červená zóna”) z 11 obcí (55tis. obyvatel) na 1 kraj (Lombardie) a 14 okresů (Modena, Parma, Piacenza, Reggio Emilia, Rimini, Pesaro e Urbino, Venezia, Padova, Treviso, Asti, Vercelli, Novara, Verbano Cusio Ossola e Alessandria.), což znamená cca 16 milionů obyvatel. Koho zajímá několik mých aktuálních poznámek tak tady jsou. Poznámky jsou psané 8. března.
1.) Platí nepředvídatelnost:
a) před několika dny se zdálo, že počty nově nakažených začínají klesat, po 48 hodinách vystřelily nahoru
b) letalita (smrtnost) viru ohniskové provincii Wu han je cca 6-8%, v jiných čínských provinciích 0,9%, podle kvalifikovaných předpokladů měla být do 1% i v Evropě. Z různých zdrojů však přicházejí naprosto různá, vesměs vyšší čísla (WHO 3,4%, Italská media od desetin po 4% apod.)
2.) Předpoklad, který naopak “vychází” je, že moderní společnost šíření takto virulentního viru není schopna zabránit. I přes drakonická opatření se stejně rozšířil prakticky do celé Evropy, …a vlády nato reagují ještě drakoničtějšími opatřeními.
3.) Rozšíření karanténní “červené zóny” na většinu severní Itálie je třeba vnímat podobně jako Babišovo “nedoporučování cest do Itálie” a “povinné 14 denní karantény” všem, co se z ní vrátili, tj. jako plošné politické opatření, které může šíření možná trochu zpomalit, nikoli však zastavit. Které má navíc masivní vedlejší dopady na život dotčených.
V Itálii se diskutoval smysl tzv. “červených zón”, když ještě zahrnovaly pouze onu malou enklávu 11 obcí – více nakažených byl záhy mimo tyto zóny, takže postrádalo smysl umrtvovat život oněch 55tis. (Z 99 % zdravých) nešťastníků vevnitř, a všeobecně se očekávalo jejich zrušení. Italská vláda (vesměs proti mínění krajské samosprávy) překvapivě zvolila opačný tah a “červené zóny” rozšířila na celé kraje.
Podobnou dvojjakostí se vyznačují i další nařízení – jsou na jedné straně zakázány všechny veřejné akce (i pod širým nebem), kde se shromažďuje více lidí, vč. kostelů, pohřbů, kin, muzeí, apod., nejsou však zavřena velká komerční centra, kde se v jeden okamžik pod jednou skleněnou střechou sejdou tisíce lidí, co si společně předávají madla nákupních vozíků, eskalátorů, mince a bankovky, apod. Je jasné, že říznout tímto směrem by bylo politicky a ekonomicky zcela jiné kafé, než zavřít muzeum, proto se na tato plošná opatření dívám jako spíše na politická než technická.
4.) Coronaviry většinou přímo nezabíjí, ale oslabují organismus, což dělá efekt “poslední kapky” v případě nemocných s řadou dalších potíží. Proto na něj umírají především starší lidé.
a) statistika úmrtnosti je silně ovlivněna použitou metodou, tj. tím, koho do kolonky “oběť Covid-19” počítáme. Je mrtvá osmdesátiletá žena, která měla řadu vážných nemocí, poté zemřela na akutní selhání ledvin, posmrtně ji udělali testy a zjistili mj. pozitivitu na Covid-19, obětí selhání ledvin nebo onoho viru? První medializované případy úmrtí byly přesně tohoto druhu (další byly podobné, ale už ne tak podrobně medializované).
b) Itálie má jeden z nejvyšších věků dožití v Evropě i podílu starých lidí – to je možná taky jeden z důvodů vyšší letality viru v Itálii. Dalším (spekulativním) důvodem je úzus starší generace platit hotovostí a nikoli kartami.
c) Laické počty, kdy podělíme v novinách uvedený počet nakažených počtem úmrtí nejsou vědecky stanovenou letalitou viru. Ta se stanovuje podle přesně dané vědecké metodiky a na objektivnější údaj si nejspíš budeme muset ještě počkat.
5.) Současnou rozšířenou obavou je “nedostatečný počet lůžek” pro intenzivní léčbu. To samozřejmě může být problém při skokovém rozšíření, každý zdravotní systém má své meze. Lepší otázkou však je, kde je ta mez ve vztahu k času a nákladům. I zde se čísla různí, nechci se dostat do nekonečné polemiky ohledně konkrétních cifer, zároveň je užitečné alespoň rámcově problém “ohmatat”:
a) Intenzivní léčbu potřebuje 4-10 % nakažených.
b) Intenzivní léčbou není automaticky míněna klasická místnost JIP. Pokud je k dispozici, je přirozené ji využít, pokud není, dá se většinou zajistit adekvátní péče i u jiných lůžek, kam se umístí vhodné přístroje podle konkrétní potřeby
c) Počet potřebných lůžek je tedy poměrně dynamickou hodnotou, závisí na počtu aktuálně potřebných minus těch, kteří se doléčují bez vážnějších komplikací, minus těch, co se uzdravili (nebo zemřeli). Počet JIP v žádné zemi není dimenzován na jakoukoli epidemii, vždy odpovídá běžné rutinní potřebě. Podstatný je však počet adekvátních lůžek, které jsou schopny standardní struktury (veřejné i soukromé) pružně na stávajících kapacitách zřídit. Plus počet lůžek, které jsou státní složky (Civilní ochrana) zřídit z mimořádných fondů.
d) Benátsko samotné je schopno ve standardních strukturách zřídit cca 500 lůžek, v celé Itálii se hovoří o řádově cca 5 tis. lůžkách adekvátní intenzivní péče. Plus Itálie má robustní systém Civilní ochrany, který by v mimořádných podmínkách byl schopen rychle vystavět polní nemocnice s násobkem těchto čísel (šéf oblastní CO mi řekl, že staví jednotky s 600-1000 lůžky, v Benátsku jsou schopni postavit 2-3 takové jednotky a pokud by bylo potřeba, další by přijely z jiných italských regionů).
e) V Lombardii je nejvíce nakažených a tisk píše “sanitární systém je na hraně svých možností, zdravotní personál je vyčerpaný a přetížený”. Je však třeba číst tyto zprávy (při všem respektu k mimořádným výkonům zdravotníků) v určité perspektivě. Italský zdravotní systém se potýká chronicky (jako ve všech evropských zemích) s nedostatkem financí a zejména zdravotních sester (východoevropanky všechno nezastanou), a jakékoli dodatečné zatížení vyvolává přesčasy a volání managementu nemocnic “jsme na hraně kolapsu”. V Lombardii jsou zmiňovány 1-2 nemocnice, které jsou přetížené, ovšem stát má v zásobě několik dalších nouzových opatření (přesun kapacit z jiných nemocnic, přesun nemocných do jiných nemocnic, budování mimořádných zdravotnických kapacit z prostředků Civilní ochrany, atd.), které dosud nepoužil, což je o naléhavosti aktuální situace také vypovídající.
(Publicista Vít Kučík žije s rodinou v Itálii)