Na sociálních sítích se šíří text o tom, že „hluboký stát“ po desetiletí ovládal média a nyní prý ztrácí kontrolu kvůli internetu, Telegramu a „probuzeným“ uživatelům. Příspěvek používá několik reálných údajů, ale skládá je do nepodloženého konspiračního vyprávění.
Na Facebooku se šíří příspěvek, podle něhož „hluboký stát právě ztratil kontrolu nad vyprávěním“ a poprvé za sto let „nemůže zastavit signál“. Text tvrdí, že jakási „Operace Drozd“ dala mocenským strukturám kontrolu nad „každými novinami, každou televizní stanicí a každým rozhlasovým vysíláním“. Proti tomu se prý nyní postavil internet, Telegram, podcasty a lidé sdílející „pravdu“ mimo údajně kontrolovaný mediální systém. Příspěvek končí výzvou, že „každé sdílení je prasklina v jejich zdi“ a že „signál jste vy“.
Už úvodní odkaz na „Operaci Drozd“ ukazuje, že jde zřejmě o převzatý nebo strojově přeložený konspirační text. Pravděpodobně naráží na známý pojem Operation Mockingbird, který se v konspiračních kruzích používá jako zkratka pro tvrzení, že americká CIA plošně ovládla média. Historický základ je složitější. Americký Senát v 70. letech prostřednictvím tzv. Church Committee skutečně vyšetřoval zneužívání pravomocí zpravodajských služeb včetně CIA, FBI či NSA. Výbor se zabýval i vztahy zpravodajských služeb k novinářům a médiím. To však není důkazem, že CIA či „hluboký stát“ po 70 let kontrolovaly veškeré noviny, televize a rozhlasové vysílání.
Navíc samotný pojem Project Mockingbird bývá v konspiračních textech často nadužíván. MuckRock při práci s odtajněnými dokumenty upozornil, že konkrétní materiály k projektu Mockingbird se týkaly sledování dvojice novinářů kvůli podezření na únik utajovaných informací, nikoli doloženého všemocného programu kontroly všech médií. Jinými slovy: ano, vztahy tajných služeb a médií byly v minulosti reálným a závažným tématem. Ne, z dostupných podkladů neplyne závěr, že existoval nebo existuje jednotný systém ovládající „každé médium“.
Příspěvek dále uvádí několik čísel, která mají vyvolat dojem zhroucení „mainstreamového“ mediálního světa. Například tvrdí, že důvěra v mainstreamová média podle Gallupu v roce 2024 klesla na 32 %. Tady je tvrzení částečně blízko realitě: Gallup v roce 2024 naměřil, že 31 % Američanů má „velkou“ nebo „poměrně velkou“ důvěru v média, že informují úplně, přesně a férově. Jde ale o průzkum ve Spojených státech, nikoli o důkaz globálního spiknutí. Nízká důvěra v média může souviset s polarizací společnosti, proměnou mediálního trhu, chybami samotných médií i politickými kampaněmi proti nim. Sama o sobě nedokazuje řízenou propagandu.
Podobně je to s tvrzením o Telegramu a podcastech. Telegram skutečně v roce 2024 podle vyjádření Pavla Durova dosáhl přibližně 900 milionů měsíčně aktivních uživatelů a později překonal hranici jedné miliardy. Také globální poslech podcastů se pohybuje ve stovkách milionů uživatelů. Z toho ale neplyne, že Telegram nebo podcasty automaticky představují „necenzurovanou pravdu“. Jsou to pouze distribuční kanály. Mohou šířit kvalitní investigativní obsah, ale stejně tak dezinformace, propagandu, podvody, extremistický obsah nebo zdravotní bludy.
Zavádějící je i část o Evropském aktu o digitálních službách, tedy DSA. Příspěvek tvrdí, že EU pokutuje platformy za hostování „škodlivého obsahu definovaného státem“. DSA skutečně zavádí přísnější povinnosti pro velké online platformy, mimo jiné v oblasti nelegálního obsahu, transparentnosti, ochrany nezletilých, volebních procesů nebo veřejné bezpečnosti. Evropská komise zároveň uvádí, že platformy mají posuzovat i rizika pro základní práva, svobodu projevu, svobodu médií a pluralitu. Regulace digitálních platforem může být legitimně předmětem debaty, ale zkratka „EU trestá za nepohodlné názory“ neodpovídá tomu, jak je DSA formulováno.
Příspěvek dále zmiňuje Brazílii, která „zcela zakázala X/Twitter a poté pod tlakem veřejnosti zrušila“. I zde je pravdivé jádro, ale zásadně ořezaný kontext. Brazilský Nejvyšší soud skutečně v roce 2024 zablokoval síť X. Důvodem ale nebylo prostě umlčení „pravdy“, nýbrž spor o neplnění soudních příkazů, pokuty a požadavek, aby platforma měla v Brazílii právního zástupce. Agentura Reuters popsala, že soud požadoval zaplacení pokut a splnění podmínek před obnovením služby.
Podobně zjednodušená je pasáž o Spojeném království, které prý „zatýkalo občany za příspěvky na sociálních sítích“ a šlo o „skutečné uvěznění za slova“. Ve Velké Británii skutečně probíhá debata o přísnosti zákonů vztahujících se na online komunikaci a některé případy stíhání za internetové projevy jsou kontroverzní. Jenže příspěvek vyvolává dojem, že lidé jsou vězněni za pouhý odlišný názor. Reálné kauzy se často týkají výhrůžek, podněcování násilí, šíření nepravdivých informací během nepokojů nebo nenávistné komunikace. To není totéž jako dokazování pravdivosti potlačovaného názoru.
Zcela problematická je věta: „Když vás zatknou za to, že mluvíte — není to proto, že se mýlíte. Je to proto, že máte pravdu.“ To je konspirační logická past. Zásah proti projevu může být v autoritářských režimech skutečně známkou represe, ale sám o sobě nedokazuje pravdivost daného tvrzení. Stejnou logikou by bylo možné obhajovat výhrůžky, podvody, falešné poplachy nebo nebezpečné zdravotní dezinformace. Pravdivost tvrzení se neposuzuje podle toho, zda bylo smazáno, kritizováno nebo sankcionováno, ale podle důkazů.
Část o WHO opět pracuje s reálným pojmem, ale zasazuje jej do zavádějícího rámce. WHO používá termín infodemie pro nadbytek informací včetně falešných nebo zavádějících informací během epidemie, který může vést ke zmatku, rizikovému chování a nedůvěře k veřejnému zdraví. To neznamená, že WHO funguje jako globální „ministerstvo pravdy“. Znamená to, že zdravotnické instituce řeší dopady nepravdivých tvrzení například při epidemiích, očkování nebo léčbě.
Celý příspěvek je napsán jako mobilizační manifest, nikoli jako faktická analýza. Používá výrazné výrazy jako „hluboký stát“, „probuzení“, „signál“, „strážci brány“ nebo „každé sdílení je prasklina v jejich zdi“. Čtenář nemá ověřovat konkrétní tvrzení, ale cítit se jako součást výjimečné skupiny, která „prohlédla“ a nyní bojuje proti skrytému systému. To je typický znak konspirační rétoriky: kritika nebo moderace obsahu se předem vykládá jako důkaz, že obsah je pravdivý.
Závěr je tedy jednoduchý: příspěvek obsahuje několik údajů, které mají reálný základ — pokles důvěry Američanů v média, růst Telegramu, existenci DSA, spor Brazílie se sítí X nebo pojem infodemie. Tyto údaje jsou ale vytrženy z kontextu a spojeny do nepodloženého příběhu o celosvětové cenzurní mašinérii. Výsledkem není informování, ale manipulace: čtenář je veden k tomu, aby každou regulaci, kritiku nebo fact-checking vnímal jako důkaz, že „systém“ má strach z pravdy. Tak ale ověřování faktů nefunguje. Pravda se nepozná podle virality ani podle pocitu výjimečnosti, ale podle ověřitelných důkazů.
