KOMENTÁŘ TEOLOGA PETRA JANA VINŠE: Jde u Koněva o Koněva?


Na Praze 6 se vede boj o památník maršála Koněva. Jedna strana se dovolává jeho druhoválečných zásluh – když se to nedaří tak dobře s vjezdem do již osvobozené Prahy, tak třeba emocionálně nabitého osvobození Osvětimi – druhá strana připomíná jeho negativní roli v krvavém potlačení maďarského povstání nebo při stavbě berlínské zdi (a historicky trochu pochybně i v přípravě invaze roku 1968). Možná vás to překvapí, ale podle mého názoru v tomhle sporu vůbec nejde o Koněva jako takového a jeho světlé a stinné stránky. Ten kontext je širší a hlubší.

Sovětský svaz využíval soch a památníků velmi systematicky ke „značkování“ závislého a zabraného území. To platilo ve všech zemích východního bloku, stejně jako v oblastech přičleněných násilně k Sovětskému svazu, nejpatrněji asi baltských států. Samozřejmě, že se k tomu volily symboly a osoby, které nebyly čistě negativní. Domácí populace musela mít možnost jim věrohodně projevovat „povinnou úctu“ a samozřejmě boj Rudé armády za Velké vlastenecké války byl v tomto ohledu kapitálem, z kterého bylo nutno „vytřískat“ co se dá. Rétorika osvobození a osvoboditelů – dobře patrná i u Koněva – byla tím pádem součástí systematického ideového plánu budování „vděčnosti“ Sovětskému svazu a to i tam, kde Sovětský svaz byl spíš okupantem. Celkem samozřejmé pak je, že téměř nikdy tyto pomníky nevznikaly jako nějaké spontánní vyjádření obyvatel, ale pravidelně jako plánované akty místní komunistické reprezentace – což platí i pro Koněva.

Přeskočme do současnosti. Putinovo Rusko na tuto ideologickou politiku značkování teritoria plynule navázalo. Někdejší sovětské pomníky vnímá jako symboly svých národních zájmů a často kolem nich aktivizuje ty kruhy, které v dotyčné zemi tyto jeho zájmy v politice a ve společnosti hájí. To má často podobu symbolického vyjadřování oné „vděčnosti“ a „povinné úcty“ Sovětskému svazu – osvoboditeli. Protože v mnoha postsocialistických zemích chuť k tomu notně ovadá (což není divu, byla-li ta úcta v minulosti vnucená), snaží se ji Rusko stimulovat i pomocí státních (diplomatické zastoupení) i nestátních (bojůvky Nočních vlků) aktérů.

Zvláštní míry mobilizace se pak pravidelně dočkáváme tehdy, je-li nějaká taková „značka“ ohrožena, např. snahou o její odstranění nebo relokaci. Není v tom – navzdory užívané verbální rétorice – celkem nic moc historického, daleko spíš jde o obranu toho „ideologického kapitálu“. Vyhrocení do extrému je z Ruské strany používáno jako prostředek, který se snaží „utlouct“ druhou stranu, resp. otestovat si, jaký je její mobilizační potenciál a reálná síla. To jsou důležité informace i pro další, méně viditelné operace a činnosti. To je taky důvod, proč se i v banálních, lokálních kauzách zdánlivě zcela nepřiměřeně angažují třeba i nejvyšší představitelé Ruské federace. Je to součást toho testovacího tlaku, stejně jako aktivizace lokálních proruských hráčů na společenské a politické rovině. Doprovozeno to někdy bývá i různými hybridními, kybernetickými a zpravodajskými útoky, u kterých je často zřejmé, že za nimi stojí státní aktér.

Rád bych v téhle souvislosti poukázal na jeden konkrétní příklad, který považuji za významný. V estonském Tallinnu stála socha „Bronzového vojáka“ (Pronkssõdur / Бронзовый Солдат). Vztyčena byla v roce 1947 na náměstí, které bylo přejmenováno na „Osvoboditelů“. Asi víte, že vstup Rudé armády do Estonska a jeho přičlenění k Sovětskému svazu bylo Estonci vnímáno jako leccos, jenom ne osvobození. Bronzový voják byl typickým příkladem místa, kde se pěstovala ta ideologická „povinná vděčnost“. Po nezávislosti Estonska se zde výrazně aktivizovala ruská etnická menšina.

V roce 2007 rozhodla estonská vláda o přesunu pomníku z náměstí na vojenský hřbitov, který není tak centrální. V pozadí samozřejmě stalo i to, že Estonci památník vnímali spíš jako symbol okupace a poroby ze strany SSSR.

Z Ruské strany se roztočila extrémně agresivní reakce. Ta zahrnovala pouliční protesty (1 mrtvý a přes 170 raněných), v kterých se silně potencovala právě ruská menšina. Ruská média včetně státních šířila narativ o tom, že estonští politici a společenské kruhy podporující relokaci jsou fašistické, oslavují nacismus a podobně. To zahrnovalo takové trapnosti, jako dofotošopovanou svastiku na věnci z ostnatého drátu, který na sochu dali Estonci – upravenou fotku pak šířila státní Russia Today. Ruská Duma vyslala na místo delegaci, vedenou bývalým ředitelem zpravodajské služby FSB. Delegace vyzvala v bezprecedentním aktu mezinárodního vměšování estonskou vládu k rezignaci. Estonská ambasáda v Moskvě byla týden obléhána „rozhněvanými ruskými občany“ a estonské instituce (parlament, ministerstva a média) se staly cílem koordinovaného kybernetického útoku.

Tato kauza je často považována za první velkou hybridní kampaň moderního stylu, kde se spojili lokální proxies (aktéři konající ve prospěch cizí mocnosti), zpravodajské, státní, politické a kybernetické roviny. Jen na okraj – pro NATO to byl trochu nepříjemný budíček a následně se začaly formovat vojenské struktury kybernetické obrany.

Pokud se tedy vrátíme ke Koněvovi, tak to, co kolem něj dnes vidíme, je v zásadě to samé – včetně aktivizace proxies, dezinformačních kampaní (včetně totožného „nacistického“ narativu), angažmá vysokých funkcionářů Ruské federace a podobně. Že to nemá takovou dynamiku jako v Tallinnu, je dané asi tím, že tu má Rusko naštěstí menší páky. Kybernetické útoky také zatím nebyly zaznamenány, otázka zní, jestli je to ještě nutné, když nám ruské zpravodajské služby – za mlčení politické reprezentace i veřejnosti – vyhackovaly celé Ministerstvo zahraničí.

Shrnuto a podtrženo – u Koněva nejde o Koněva, je to jen pomyslná kóta, na které si nepřátelská mocnost testuje, co si tady může dovolit. Kdyby nebyl Koněv, našli by si jinou. A právě proto je to mimořádně důležité.