KOMENTÁŘ: Před svorností slovanských národů varoval už Karel Havlíček Borovský


V posledních letech se u opět objevují názory, že je zapotřebí, aby se slovanské národy semkly, protože jsou prý navzájem rozeštvávány zvenčí různými nepřejícníky. Takovéto myšlenky u nás šíří lidé jako například bývalý policejní prezident Stanislav Novotný, antisemita a konspiracista Jan Korál, aktivista Ladislav Kašuka, novinář Ivo ŠebestíkPřemysl Votava ze strany Národní socialisté, konspirační web Protiproud či Národní demokracie.

Všechny řeči o slovanské jednotě jsou samozřejmě pouhým vytíráním zraku a představují více či méně dobře maskovaný ruský imperialismus, skrývající se tu za pravoslaví (to „pravé“ křesťanství na rozdíl od údajně dekadentního západního katolicismu a protestantismu), tu za marxismus. K tomuto tématu doporučujeme knihu Václava Černého „Vývoj a zločiny panslavismu“.

Nebyl to však až Václav Černý, kdo se vypořádal s tímto falešným hejslovanstvím. Už před 173 lety tak učinil Karel Havlíček-Borovský ve své rozsáhlé stati „Slovan a Čech“. Protože soudíme, že jde o dodnes navýsost živý text, přebíráme jej z Pražských novin v plném znění a s původním (nejednotným) pravopisem. Místa, o kterých soudíme, že mají nejvíc co říci k dnešku, jsme zvýraznili tučným písmem.

SLOVAN A ČECH.

Od H. Borovského.

 

(Pražské noviny 15. 19. 22. 26. února, 1. 5. 8. 12. března 1846. Č. 14. až 21. S. 53—04. 59—60. 63—64. 67—68, 71—72. 75—77. 81—82, 85—86.)

 

V druhé polovici 18. stol. počíná se proces obrození národů evropských. I národové slovanští podlehli tomuto proudu, a podlehnutí to znamená pro ně nový život. Znovuzrození národů slovanských stalo se ve znaku znamení vzájemnosti slovanské. Jednotliví národové slovanští v poměru proti národům jiným, zvláště Němcům, cítili se slabými, a slabosti té uniknouti hleděli spojením Slovanů, slovanstvím. Myšlénka vzájemnosti slovanské zvláště u Čechů našla půdy. Čechové také dali národům slovanským muže, který myšlénku vzájemnosti slovanské uvedl v soustavu. Byl to Jan Kollár (1793—1752), pěvec „Slávy Dcery“. R. 1837 vydal samostatně spis: „Ueber die literarische Wechselseitigkeit zwischen den verschieden Stämmen und Mundarten der slawischen Nation“ a v něm obšírně vyložil, o čem před tím úryvkovitě psal: co jest vzájemnost slovanská. Kollárova myšlenka vzájemnosti vytryskla z uvědomění, že jednotlivé větve slovanské jsou malé. Malosti unikal sdružením. Kmeny slovanské prý měly tvořiti jeden národ, rozličná jich nářečí měla býti pokládána za jednu řeč. Slované počali se sdružovati v jeden svazek přes to, že jsou příslušníky různých říší. Svazku jich nepřekáží ani moře ani země a to proto, poněvadž snaha jich není snaha po sdružení politickém, nýbrž je to jen spojení literárně duchovní, je to literární vzájemnost. Ta spočívá v tom, by všecky národní větve společnou měly část duchových plodův svého národa, by vzájemně kupovaly, četly ve všech slovanských nářečích vydané spisy a knihy. Každé nářečí aby nový život z druhého čerpalo, aby se omlazovalo, obohacovalo a vzdělávalo, a přece na druhé nesáhalo, aniž na sebe sáhati dávalo, nýbrž aby vedle všech ostatních na své vlastní půdě dále stálo. Při vzájemnosti zůstávají všechny kmeny a nářečí nezviklaně na svém starém místě, pomáhají však vzájemně spojeným působením a závoděním výkvětu společné literatury národní: vzájemnost není zde květinou, nýbrž bohyní květin, která rozmanité květiny sije, sází, pěstuje, zalívá a ochraňuje, a jich pyl k nové spanilé směsi pořádá. Literární vzájemnost nedotýká se ani útvarů státních ani zřízení církevních, není to také snaha po splynutí všech dialektů slovanských v jednu hlavní řeč a v jeden spisovný jazyk. Vzájemnost literární žádá, aby Slovan stojící na prvním stupni vzdělanosti a osvěty znal čtyři nářečí slovanská: rusky, ilyrsky, polsky a československy, Slovan druhé třídy přiučí se i menším nářečím a podnářečím, Slovan třídy poslední, třetí, musí znáti všechna nářečí slovanská bez výjimky, ať jsou živoucí nebo vymřelá. Znalost ve všech případech musí býti aspoň gramaticko-lexikální. Potřeba vzájemnosti nejvíce cítila se u toho kmene slovanského, který neměl v literatuře téměř nic svého, bylo to u slabých Slováků. Slováci jsou pravým otcem vzájemnosti. Vzájemnost literární má chrániti od toho zla, do něhož by mohly upadnouti slovanské kmeny a nářečí, jež mají vlastní volnou nezávislou vlast, má je chrániti, aby více patriotismem se nezabývali, nežli národností a aby nezapomínali na své nesvobodné a slabé spolubratry. Vzdělanost u samostatných kmenů slovanských nesmí se seslabiti, nesmí se státi jednostrannou a partiellní. Slabé kmeny slovanské mají ve vzájemnosti hledati a najíti útěchu; ztratily sice vlast, než té mohou opět nabýti; chovají jako drahý poklad národnost a řeč, které, kdyby ji ztratily, více nabýti by nemohly. Jednotlivé kmeny slovanské nesměji oddati se separatismu, neboť člověk, kmen a lid, který mimo sebe ničeho nemiluje, nemůže milovati ani sebe sám. Ve vzájemnosti musí viděti Slované svoji spásu. Vzájemnost ukazuje jim velikosti jich poslání v řadě národů. Jich úkol je smířili dobu starou s novou, vésti od antiky k romantickému a odtud k principu humanity. Tak Slované mají vyplniti své božské poslání, tak mají pracovati pro věčnost. Slované mají právo na probuzení, svobodu a vzdělání, třeba že mnozí z nich žijí pod cizím jhem a byli do té doby vzdáleni od života kulturního. Slované vystupují sice později na jeviště dějin světových, ale mají za to před sebou budoucnost. Vzájemnost přináší mnohonásobný prospěch. Jí rozšiřuje se obzor duševní, poněvadž stoupenci vzájemnosti více děl literárních je přístupno, ona podporuje prodej knih, chrání jazyk od cizích slov a frází a činí tím nářečí slovanštějšími, zabraňuje pokusům o jakékoliv jiné spojení Slovanů nežli literární a zažehnává nesváry mezi Slovany. Vzájemnost může kvésti, podaří-li se Slovanům odvrátiti nenávist cizinců a uklidniti vnitřní spory slovanské. Aby dokonale Kollár vyložil, co vzájemností míní, uváděl i prostředky, o nichž myslil, že se jimi vzájemnost literární dá uskutečniti. Žádal za zřízení slovanských knihkupectví ve všech hlavních městech slovanských kmenů, navrhoval výměnu knih mezi spisovateli rozličných kmenů, přál si založení učitelských stolic a školních katheder slovanských nářečí, „kde by žáci a mladí Slované aspoň začátkům se učiti a povzbuzeni k dalším pokrokům nabýti mohli,“ toužil po vydávání všeobecného, všenářečného, slovanského literárního časopisu, přimlouval se za zařízení veřejných a soukromých knihoven, v nichž by „knihy všech nářečí se nalézaly a ku čtení propůjčovaly“, domlouval, aby se vydávaly srovnávací mluvnice a slovníky všech nářečí, písně lidové a přísloví. Návrhy své zakončil Kollár přáním po odstranění cizonárodních slov a forem, a touhou po přijímání slov pravých a čistě slovanských. A tím žádal „podmíněné přibližování se  k ideálu všeslovanského jazyka t. j. řeči, jíž by každý Slovan kteréhokoliv kmene snadno rozuměl“. Sjednocení Slovanů měl podporovati jednostejný, filosofický, v duchu slovanské řeči založený pravopis, na němž by se smluvili všichni Slované nebo aspoň ti, kteří užívají „jednostejných písmen latinských a kyrilských“.

Názory Kollárovy o vzájemnosti slovanské došly rozšíření u všech Slovanů. Slováci postavili se pod prapor myšlének Kollárových, Srbové lužičtí přijímali učení Kollárovo za své, na jihu slovanském Kollára považovali za svého učitele. Hrvat L. Gaj hlásil se tam k myšlénce Kollárovy literární vzájemnosti. Gaj stal se otcem učení zvaného „illyrism“, a otcem tím stal se ne bez vlivu Kollárova. Illyrism vytryskl také z poznání slabosti a malosti národa, opíral se o ideu všeslovanství, jenže chtěl, aby dříve působilo se k sjednocení Hrvatů s nejbližšími druhy slovanskými. Velká Illyrie měla obsahovati celé Jihoslovanstvo, k Illyrům měli patřiti Slovinci, Hrvati, Slavonci, Dalmatinci, Bosňáci, Černohorci, Srbové i Bulhaři, jich jazykem měl býti písemní jazyk hrvatský, slitý s jazykem nové srbské literatury. V Haliči Lvov hlásil se k názorům Kollárovým, na Ukrajině v Charkově byli stoupenci Kollárovi atd atd. Kollár stal se, jak sám o sobě napsal, vskutku velikým knězem Slávy.

Názory Kollárovy nebyly ve všem správné. Byly málo reelní a sváděly k povrchnosti. A proto od těch, kdo viděli a dobře poznali svět slovanský, proti názorům Kollárem hlásaným vznikal odpor.

Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlénka Slovanstva, aneb raději procitla opět, jenom že s větší silou a s větší nadějí než dříve za starodávna. Jak obyčejně na světě bývá, stala se i tato myšlénka Slovanstva, jako všechny jiné velice a nové myšlénky módou u nás, takže před několika léty každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno, jako naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák: každý dříve než se počal učit mluvnici české, přeběhl ruský, polský a j. jazyky, mnoho o nich sice nevěděl, ale přece s učenou tváří knihy a časopisy v rozmanitých jinoslovanských jazycích čítal, a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Iliry a jiné Slovany jmenoval každý své bratry, staral se o jejich prospěch, ne-li více aspoň tak jako o vznik svého národu: a ti, kteří nejpraktičnější byli, kojili v srdci svém pevné přesvědčení, že časem svým všech 80 milionů Slovanů (i s těmi miliony, co jich zatím přiroste) jeden jazyk písemní, jedny sympathie a všechny jiné věci, které jmenovati neslušno a nedovoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka, že z nich ze všech bude jediný národ v takovém smyslu, jako jsou Francouzi atd. jedním národem.

To všechno dohromady nazvali Němci Panslavismus, a vyšňořivše ho ještě mnohými zvláště přimyšlenými nemotornostmi, vzali (jen na papíře) troubu váleční do zubů a troubili proti Panslavismu a Slovanům: „Mordelement!“

Zkrátka o tom Panslavismu nadělalo se po mnoho let hluku, křiku a povyku, napřed u nás v Čechách (při čemž si ještě dovoluji práci pp. Hurbana a Štúra) ignorovati a milé Slovensko k našemu kmenu připočísti), pak v Ilirsku, hned na to v Němcích, potom v Rusích, na to i ve Francouzsku, odkud se potom ta idea bezpochyby náhodou v nějakém novém fraku i do Polska přestěhovala a majíc již jako z Francouz přicházející důstatečného kreditu také všem Polákům k bratrství s námi srdce roztáhnula!

Prosím zatím nehoršiti se nic pro tu ironii, s kterou jsem se o tak svaté věci psáti osmělil: malé strpení a dočtení tohoto článku až ku konci, a pak doufám smířiti každého s náhledy svými. Ubezpečiti mohu, že na sobě nikdy nevynucuji, aniž vynutiti mohu ironii, mluvě o věcech zdravých, pravdivých, užitečných a rozumných.

Největší rozsáhlosti a opravdového vniknutí do života dočkala se tato idea Slovanstva u nás a v Ilirsku, a nám i Ilirům také nejvíce prospěšnou se stala. Právě však proto, že u nás takové populárnosti, takového rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností a škodných následků, které na tomto světě vždy co trusky k nejužitečnějšímu přimíšeny bývají.

Mnozí u nás nerozumějíce, oč se tu jedná, uchytili se slova a přijali na sebe všechny nepotřebné fantastické výsledky myšlénky Slovanstva, z pravých však a užitečných výhod jejich žádnou neokusili. A konečně se ze všeho udělala taková matenice, že větší část z těch, kteří sebe Slovany nazývali, ani sami nevěděli nač, proč a zač, kam to vede, co to je atd. Takové náhledy o Slovanstvu panují ještě dílem nyní v malých městech našich. Tyto bludné myšlénky co možná v myslích krajanů porovnati, škodné odstraniti a užitečné tím více vštípiti a vůbec všechny dobré stránky myšlénky Slovanstva schváliti a na škodné poukázati jest oučelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slova má, aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garantie ze života potřebují: chceme-li proti předsudkům vystoupiti, s nejlepším prospěchem to učiníme, přiznáme-li se sami, že jsme kdysi v nich vězeli. Zkušenému se vždy více a raději uvěří.

Za studentských let na universitě Pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlénku, v té době, když se jedna větší polovice mladých lidí zamiluje do děvčat, a druhá menší do ideí, zablýsklo se mi teprv něco o velikém Slovanském národu, o bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy Dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořily se (avšak netiskly) také znělky, uchopili jsme se abeced a mluvnic všelikých Slovanských nářečí, kladli si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilirské písně. V této blažené době seznav dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů Slovanských, umínil jsem si pevně procestovati všechny jejich kraje, a seznámiti se se všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko, a — nezalíbilo se mi, s nenávisti a pohrdáním opustil jsem Sarmatské kraje, a po novém roce v nejtužších mrazích klusal jsem na kybitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mne poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselosti proti jménu Slovana, které mi seznavšímu dostatečně Rus i Polsku jakousi ironií zavánělo. — Po nějakém čase, když jsem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umírnila se mi opět krev a byl jsem v stavu všechny podivné pestré myšlénky, nenávist a příchylnost v duši své porovnati a při chladné mysli výsledky na místě nabyté a mrzuté osobní zkušenosti s předešlou poetickou nadšeností opět v souměrnost uvésti. Zkrátka utvořil jsem si pro sebe zásady o Slovanstvu a Češstvu a ty zde čtenářům jen pouze k uvážení předložiti hodlám.

Především, abych jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevné a nevývratné přesvědčení své, že Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilirové atd. nejsou jedním národem. Tato slova jsou jako výpověď vojny, a tak rozhodná, že obšírného vysvětlení potřebovati budou. Nechtěje zde všechno opakovati, co jsem na jiném místě (Cizozemci v Rusích v Čas. Čes. Mus.) k určení toho, co národ jest, již pověděl: uchopím se zde raději přirovnání. Komu kdy napadlo mluviti o národu románském neb germanském? Komu napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěle a Francouze aneb Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzové, Vlaši dohromady jsou Románští národové; a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Hollanďané Germanskými národy slovou: zrovna tak jsme my, Poláci, Iliři, Rusové atd. Slovanskými rody, a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoli však jménem srdečným, jménem sympathie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo, cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení; zrovna tak, jenom ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské. Namítne-li někdo, že snad mezi národy slovanskými není tak veliká rozdílnost, jako mezi románskými a germánskými: musíme tomu naprosto odporovati. Třeba by u př. mezi jazyky rozličných Slovanských národů ani tak veliký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli u příkladu jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému, a mezi frančtinou a vlaštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou), nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympathie a j. v. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří, a béře-li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmíme již tvrdili, že by si na př. Rusové a Češi, Poláci a Rusové, Iliři a Poláci blíže stáli, než kteříkoli dva národové germánští neb románští.

Čas a okolnosti rozdělily veliké množství lidu Slovanského původu již od dávna na čtyry podstatně od sebe rozdílné národy, z kterých každý (vyjímaje Iliry) již od dávna jedním národem samostatným jest, a všechno buď měl neb má, co zapotřebí jest, má-li se o národu mluviti. Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval: s druhé strany ale slušné se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl, a s tím co má se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže. Šlechetná mysl Kollárova rozhřála nás ve Slávy Dceři nejvíce k jakémusi neurčitému přátelství a bratrství se všemi slovanskými národy: zapotřebí bylo tak silné, živě a nově páky, aby se duše naše tak dlouhou nečinností zmalátnělé a zvšednělé opět k nějakému životu probraly, a také jsme opravdu z této myšlenky velmi mnoho dobrého pro sebe nakořistili, o čem ještě později zmínku učiníme. S druhé strany se ale právě tímto básnickým a velmi neurčitým přátelstvím a bratrstvem, které se ustavičně mezi pouhou literární vzájemností (již to ale vlastně se všemi národy míti máme a můžeme, byť by si ostatně naši nejúhlavnější nepřátelé byli) a ostatními vyřknutými a nevyřknutými požadavky panslavistickými kolíbalo, konečné tak hlavy pomátly, zvláště lidem v zeměpisu a historii jakož i slovanském národopisu méně cvičeným, že již sami nevěděli kudy ven a kudy tam s tím Slovanstvem. Následky pak z takové pomatenosti myšlének, a z neurčitosti pojmu bývají vždy podivné a nejvíce škodné.

Právě toho máme teď rázný příklad na Slovensku.

Komu jen trochu povědomy jsou tamější poměry, věděti bude, jak tam panslavismus kraloval, jak nadšeně se mnozí Slováci v myšlénce kochali, že jednou všichni Slovanšti národové jednu ‚literaturu a Bůh ví co ještě dohromady míti budou, jeden již vydal gramatiku všeslovanskou, t. j. utvořiti chtěl všeobecnou slovanskou řeč: zkrátka každý ví, že mezi Slováky nejvíce panovalo domnění, že by se opravdu ještě časem svým ze všech národů slovanských jediný utvořiti mohl. Roku 1842 přesvědčil jsem se sám na cestě své po Slovensku o všem právě řečeném, ačkoli již z toho, co příchozí od Prahy Slováci (a mezi nimi sám p. L. Štúr) mluvili, dost vysvítalo.

A kdo by si byl pomyslil, že se 1845 p. Hurbanovi a Štúrovi, dvěma marným, více o slávu svou spisovatelskou než o blaho národu svého starostlivým ostatně dosti nepatrným lidem (přirovnáme-li je k slavným a zasloužilým Slovákům předešlé doby) podaří místo velikého spojení všech Slovanů odtrhnouti Slovensko ještě od nás ostatních, s kterými opravdu již v literatuře a v národnosti pevně spojeno bylo!! Nepodobá-li se to nejtrpčí ironii? Uvěřil-li by to kdo na pouhé slovo?!

Se zvláštní chytrostí hledí tito pánové Hurban a Štúr, to co se jenom proti jejich osobnímu mrzkému a škodnému počínání píše, jako hanu na celé Slovensko potáhnouti, aby tak rozhořčení mezi námi a Slováky, kteří vždy našimi milými a váženými bratry jsou a i po Hurbanovsko-Štúrském apoštolství zůstanou, tím více vzrůstalo, a jejich sobecký, marný záměr, utvořiti ze sebe malinkých človíčků patriarchy, tím snadněji se podařil. Z toho ohledu prosíme snažně každého vlastimilovného Slováka, který naše listy čítá, aby dle možnosti všechno to, co proti Hurbano-Štúrovským novotám píšeme, mezi svými krajany rozšířil a rozhlásil, tak aby se Slováci z čistého pramene o našem míněni dověděli, nikoli ale z pokaleného pramene Orla neb Novin Štúrových. Doufáme ale, že každý rozumný, o poměrech Slovenska k Maďarům atd. dobře zpravený Slovák, pravdivost našich slov uzná, a počínání Hurbano-Štúrské, z kterého pro celý náš národ jenom škoda vyplynouti může, tak jako slavný a zasloužilý náš Kollár a my všichni zatratí.

Není zde místa ani potřeby dlouhé výklady o politice držeti, tolik ale i zkušenost historická i pouhý rozum praví, že mezi národy sousedními nikdy jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, proto že velmi mnoho příležitostí jest k vzniknutí sobectva, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o škodách atd. Kdož neví, že se lépe cizí porovnají, než bratří ? —

Z některé tedy příbuznosti mezi národy slovanskými nedá se již očekávati svornost mezi nimi, ba sousedství jejich přislibuje nám vždy hojných nesvorností. Berme svět tak, jaký jest, a očekávejme tedy přátelství a svornost mezi lidmi a národy jen tenkrát, když z toho obě strany užitek mají, když škody a výhody, žely a radosti společné jsou, a k hádkám příčina vyskytnouti se nemůže. Takový ale poměr je toliko mezi národem našim a ilirským; pročež také ujišťuji, že opravdové a trvanlivé přátelství a bratrství, pravá více než literární vzájemnost jenom mezi námi a Iliry býti může a také bude, jako vůbec jisto jest, že těmto dvěma národům největší zisk z idei Slovanstva vyplynul.

Avšak přehlédněme již všeliké následky, které nově vzkříšená myšlénka Slovanstva u rozličných národů Slovanských způsobila.

Dobré máme právo sami o sobě v tomto pádu dříve promluviti. Již od starodávna u nás, bez pochyby proto, že jsme co malý národ v ustavičných válkách s velikým Němectvem pomoci potřebovali, povstalo toužení po spojení ostatních slovanských kmenů v jeden celek. Husité zrovna určitě se o to ucházeli, nazývajíce ostatní Slovany svými bratry. Zmínky o tom příbuzenstvě ustavičně nacházíme v rozličných dobách. Kramerius zrovna píše, že se jeho Noviny i v Polsku i na Tureckých hranicích čítají, kde všude bydlí národy našeho plemene. Od Dobrovského pak, až do této doby dospěla myšlénka ta k největší skutečnosti.

Nehodláme a nemůžeme zapírati, že jsme my celý národ českoslovanský, nejvíce však obyvatelé království Českého ze všech slovanských národů nejvíce potratili ráz svůj zvláštní a národnost: sotva ten jazyk že jsme si zachovali, a to ještě ne všichni a ne čistě. Němectvo na náš jazyk, na naše smýšleni, na naše obyčeje, zkrátka na všechno u nás veliký a snad již nenapravitelný vplyv provedlo: nechceme-li tedy, aby se o nás říci mohlo „že jsme také Němci, jenom že česky mluvící“, musí být hlavní naše starost vyhledávati všemožně všeho, čím se kdysi národnost naše označovala, aneb dílem ještě podnes označuje.

A tu stojíme vlastně při nejhlavnějším užitku, který by nám z vzájemnosti Slovanské vykvésti měl a mohl, jenom že jsme až posavad tuze malé péče o to měli. Starožitností české ukazují nám poněkud, jací bývali nezněmčilí otcové naší; a kde tento slabý pramének vysýchá, uchytiti se můžeme slovanských starožitnosti vůbec, poněvadž si slovanští národové před časy ve všem mnohem ještě podobnější byli; že však jiní národové slovanští národnost svou až do dneška lépe zachovali než my, podává nám i národopis slovanský velmi hojné pomoci. Z národopisu tedy a ze starožitnosti všeslovanských nejlépe se přiučíme, co našeho a co cizího u nás jest; tam jako v zrcadle naše neporušené předky vidíme. S lítostí tedy pozorovali jsme, jak většina jenom na skořápce Všeslovanstva lepěti zůstala, hrajíc si jenom rozličnými nepatrnými drobnůstkami, jako jmény, písničkami, písmenky atd. a málo dbajíc o pravé poznání jiných národů slovanských.

Zdá se, jako bychom na Šafaříka byli vložili celou péči a všechno to nepováživše, co bedra jediného snésti mohou, a co nikoli. V národopisu Šafaříkově máme jako výkres budoucího velikého stavení; učinil se pořádek v ohromné práci, určením hranic na zemi i v jazycích: zůstala nám však ovšem již lehčí, ale obšírná práce, vyplniti celou tu osnovu, a popsati geograficky a ethnograficky do podrobností všechny ty kmeny slovanské. Kdy se takového díla dočkáme, kdy se dočkáme lehčeji nazvati sebe Bořivojem nebo nějakým X.-aslavem, než přispěti opravdu prací svou k národnímu zvelebení.

Rovněž tak chatrně stojíme v historii všeslovanské: Šafaříkovy Starožitnosti jsou alfa i omega: kýž by jen mravopisní díl také vyšel, při čem povážiti musíme, že byť by i síla a věk jediného muže k úplnému provedení rozsáhlého díla postačovaly, přece ještě ani pomůcky k dílu tomuto vydány nejsou. A což pak historie ruská, polská, ilirská od té doby, kde přestávají Šafaříkovy Starožitnosti? — Napíše se sama?

S ohledem na jazyk je dobré znání řečí slovanských hlavním průvodčím k poznání, co jest germanismus, aneb jiná nečeskost; z ostatních slovanských jazyků shledávati můžeme to, co jsme ztratili neb čeho ještě v řeči své nemáme. Jmenovitě co se vyšší konversační řeči týče, která až posavad u nás vzdělaná není, podává nám ruština a polština velmi hojných pomůcek, jenom že jich málo užíváme. A kdo by to řekl, že my Čechové, filologický národ, nemáme posavad ani jedné řádné gramatiky kteréhokoli slovanského jazyka? Kdo by si pomyslil, že vždy velikou zacházkou pomocí cizího německého jazyka příbuzné nám řeči učiti se musíme?

Z literatury ruské a polské mohli bychom s dobrým prospěchem vážiti nejen překládáním, nýbrž více čtením: neboť se mi marnotratstvím býti zdá, překládati a vydávati v češtině to, čemu tak snadně každý vzdělaný našinec porozuměti může. (Populární knihy se arci překládati mohou.)

Totoť tedy je vzájemnost slovanská, to jsou výhody, které z toho máme, že nejsme osamotnělí ve světě, jako Maďaři neb Škipitáři; že jsme Slované! A pokavad nevyčerpáme všechno zde uvedené, co nejvíce možná, ať žádný nezpívá o bratrstvu mezi Slovany! Nechme planých řeči a krásných floskulí a chopme se díla. „Ne ten vejde do království nebeského, který říká: Pane, Pane! ale který plni vůli Otce mého.“ Lehko jest píti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slavii: ale těžko učiti se gramatiky a historie a ethnografie!

Kromě těch uvedených duševních výhod můžeme i my Čechové mnohé jiné materiální užitky ze Slovanstva míti. Jak snadno jest nám pro blízkost a podobu jazyku vyučiti se velmi rychle kterýkoli jiný slovanský jazyk. Poněvadž ale všichni ostatní národové slovanští mnohem méně vzděláni jsou než my, a zároveň vlast naše lidmi již dost naplněna jest: máme vždy nejlepší příležitost, co vzdělanci všelikých spůsobů řemeslníci, umělci atd. v jinoslovanských zemích dobré obživy najíti, řádné jmění nashromážditi a pak doma ovoce své pilnosti v pokoji ztráviti. Štěstí a dobrý byt každé země musí ale růsti, když občané jakýmkoli způsobem z jiných zemí přičinlivosti svou hojné jmění do země své táhnou. I této okolnosti jsme, jak náleží, nepoužili, a jenom v našem císařství co úředníci přicházejí Čechové hojně do jinoslovanských zemi, za hranice ale rakouského mocnářství málo kdo se odvažuje.

Tu také na jednu okolnost pozornost svou obrátiti musíme, že my, jakožto národ nízkomyslný, pokažený a zmalátnělý, nemajíce dost národní hrdosti, brzy mezi jinými Slovany, zapomínajíce řeč svou národnost a řeč jinoslovanskou přijímáme. Obyčejně se to dělo ze sprostoty a bez pomyšlení, že by to nedobře bylo: co však nastala myšlénka vzájemnosti Slovanské, málem by se takové podlé počínání ještě cností bylo nazvalo. Poněvadž se s podivnou převráceností a nepraktičností, ne Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, nýbrž celé Slovanstvo za vlast naši považovalo, myslilo se také, že Čech ku př. v Rusích a Polsku, tak dobře doma jest, jako v Praze; a že opustiti řeč a národnost svou a přijmouti jinou slovanskou, jest tak, jako přestěhovati se z Chrudimska do Čáslavska! Přijmouti ku př. profesuru v Rusích nezdálo by se žádnému z takových Všeslovanů našich počínáním nevlasteneckým,[1]), a pracujíce pro jiné slovanské národy, mínili tím i o vlast svou Českou již důstatečné zásluhy míti.

Proti takovému záhubnému smýšleni zde určitě vystoupiti držíme za svatou povinnost, a vyslovujeme zjevně, že Čech přestoupivší k národnosti jinoslovanské, zrovna tak se proti vlasti své prohřešuje, jako by se byl přetvořil ve Francouze, Němce atd., a zrovna tak odrodilcem se stává. Neboť opakuji ještě jednou s důrazem, že vlast naše není Slovanstvo, nýbrž jen Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko. Kdyby celé Slovanstvo vlastí naší bylo, kdyby všichni Slované jedním národem byli, již bychom byli měli dávno přijmouti jazyk ruský, jako převládající, co spisovní řeč, co jistě posud žádnému moudrému z nás nenapadlo. V tom musí být první zásada naší národnosti, že se jazyka svého nikdy odříci, a jej nikdy za žádný sebe příbuznější dobrovolně vyměniti nechceme. Kdo jinak smýšlí, není s námi, nýbrž proti nám.

Jiný, ačkoli jen zdánlivý užitek, myšlénky Slovanstva byl ten, že se nepřátelé a hubitelé naší české národnosti odstrašiti měli tak velikým 80milionovým jménem, jako jest Slovan: tak aby proti každému hodlajícímu potlačiti nevelmi hojný národ český všichni ostatní Slované co nepřátelé stáli. Taková politika je ale v každém ohledu dětinská a směšná. Nechceme se ani obšírně toho dotýkati, že bez toho každý rozumný a v záležitostech těchto honěný člověk dobře ví, že všichni Slované dohromady, jako jedna síla vzati, skoro nic neplatí, protože vždy jedna polovice proti druhé, jako oheň proti vodě jest, a tudy jedna druhou v šachu drží a k činnosti nepřipouští, a že tedy vyhrůžka s celým Slovanstvem jenom planá jest a zkušenému ještě směšná býti musí.

Ale abychom zkrátka a určitě věc odbýti mohli, kdož pak jsou tito nepřátelé naší národnosti, před kterými tak přehrozný strach míti musíme, že je touto 80milionovou banknotou Slovanstva odstrašiti chceme? Pan Šuselka, Laube atd.? Ti jsou sami rádi na světě a nedovedou zahladiti národ český! A kdyby i všichni Němci dohromady o naši záhubu stáli, ačkoli tomu tak není, vždyť nejsme sami Češi proti nim! Jsme část mohutného mocnářství, a stát náš co do mocnosti vyrovná se jistě celému Německu. A vláda naše národnost naši nikterak nepotlačuje, ba naopak ji zvelebí, a v čas potřeby i zastávati bude! Jediný a opravdový nepřítel naší národnosti — jsme my sami. Jenom my sami plichtíme se všude veřejně k národnosti německé, aniž nás k tomu kdo nabízí neb nutí, kromě naší převrácenosti a modařské zastaralé národní zkaženosti. Ačkoli se již, chvála Bohu, mnoho za nejnovějších časů k lepší stránce učinilo, přece ještě posavád většina v zastaralém bludu a šlendriánu německém potopena jest. Kolik set (na tisíce se jistě počítati nemohou) Čechů umí posavad jazyk svůj pravopisně psáti? Německý pravopis neuměti je u nás pro každého, kdo vzdělaným slouti chce, veliká hanba! A český? — Mnozí venkovští páni Francové za zvláštní čest si kladou, že ani česky čísti neumějí! [2]

Kdo nám zakazuje učit se česky číst a psát? — Ba, někteří z nás (a sice je hodně mnoho těch některých), kterým to výslovně nařízeno jest od vlády, všelijakým způsobem ve své necvičenosti zůstati se starají. A jsou i tací lidé (sic: lidé), kteří pokládají snažení o zvelebení jazyka našeho a národnosti za nedovolenou věc, za jakési rebelantství! !

My tedy sami jsme největší nepřátelé národnosti své, a proto zapotřebí není v Rusích a v Polsku pomoci hledali, nýbrž jenom zastaralou převrácenost ze sebe vypuditi.

O tom, že na probuzení národního smýšlení z počátku myšlénka Slovanstva velikého a dobrého vplyvu měla, již dříve jsme zmínku učinili: zde jenom přidáme zvláštní ještě spasitelný účinek její ve vlasti naší. Náš českoslovanský národ neměl štěstí spojenu býti vždy pod stejnou vládou. Tím nejvíce utvořily se u nás rozdílnosti provinciální, a nevyhnutelná provinciální zášť a řevnivost na škodu celku. Hlavni vada při nás jest také to, že společného jména národního jako Francouzi, Angličané, Němci, Poláci, Vlaši atd. nemáme. Naše „Čech“ značí výhradně obyvatele království tohoto, a Moravan, Slovák již sebe nenazve Čechem, aniž svůj jazyk českým, nýbrž moravským, slovenským. Nedůstatek tento rušící svornost a jednotu celku již dávno těžce se cítil, a proto nastalo jméno Čechoslovan, které se však pro lpící na něm zápach učenosti k takové potřebě nehodí.

Což by nikterak možná nebylo provinciální smýšlení blahu celé vlasti obětovati a jména Čech (a pro spisovní jazyk: český), které již mnoho v historii na sobě nese, a i v cizině za společné nám všem Čechoslovanům přijato jest, všude kde o celém našem národu řeč jest, užívati?

Poláci v tom ohledu takto se vyhnuli zmatku: Obyvatelé království Polského nazývají se koroniaři, a Poláci jsou všichni dohromady. I my bychom provincii Českou nazývati mohli výhradně „královstvím“, a Čechy by pak všechno dohromady sloulo: pak by se, kde by rozdíl provinciální vytknouti zapotřebí bylo, obyvatelé království jmenovati mohli, ku př. korunáři, a ostatní jako posavad Moravané, Slezané, Slováci. Všichni ale jsou Čechové, Čechové v království, Čechové na Moravě, Čechové na Slovensku. A nebo se snad Provensalé, Vendejci, Burgunďané nechtějí jmenovati Francouzi: a Sasové, Prušáci nenazývají sebe Němci ? —

S myšlénkou Slovanstva vznikla touha po spojení všech Slovanů v jeden národ, s jediným písemním jazykem: touha tato uskutečniti se nemůže. Kýž by aspoň mezi námi Čechoslovany, co hlavními pěstiteli teto krásné, veliké, avšak nepraktické myšlénky, za odměnu pravá svornost ve všem, a úplné spojení v jeden národ, s jediným písemním jazykem nastaly a vždy trvaly.

Nejnešťastnější ze všech Slovanských národů byl Ilirský. Nejen že skoro vždy v hrubé poddanosti vzdychal u Turků a Vlachů, že na mnoho malých nepatrných dílců rozdělen byl a jest, kteří mezi sebou žádného neměli spojení, nejen že ode všech stran rozličné národnosti: maďarská, německá, turecká, řecká, vlaská škodný vplyv naň měli a z části jej pomaďařili, poněmčili, poturčili, pořečtili, povlaštili; ale potkalo tento národ ještě podivnější a hroznější neštěstí v náboženství. Vyznávají náboženství katolické, řecké, uniatské, mohamedánské a protestantské! Hodná rána proti jednotě v národu za našich časů, kde se lidé ještě vstavu jsou pro náboženství zabíjeti, a z lásky křesťanské jeden druhého trhati a — jísti!

Co však již nejnesnesitelnější jest, i ta mizerná abeceda dělí je na dvě strany, cyrilskou a latinskou, ba dříve i glagolitika pomáhala všemu dobrému do třetice. A k tomu ještě rozděluje cyrilika a latinka v literatuře a v životě národ mluvící jedním nářečím, neboť mezi srbštinou a ilirštinou (jakou v Záhřebě a v Dalmatsku píší) dokonce žádného není rozdílu, vyjímaje nepatrné provincialismy! Za našich časů, kde se všechno sbližuje, sestřeďuje, spojuje, k politování jest ovšem taková malicherná rozdělenost k vůli abecedě, a pokavad se nějakým způsobem neodstraní, nebude národ ilirský ve světě zaujímati takovou důležitost, jakou by dle položení, počtu a jarosti své míti mohl.

Slovanstvo a slovanská vzájemnost učinily v tom ohledu Ilirům nejdůležitější pomoci, skrze ni naučili se jižní Slované považovati za jeden národ; Srbové, Bosňáci, Hercegovci, Černohorci, Dalmatinci, Chorvaté, Hraničáři, Štýrští i krajinští Slovenci otevřeli oči a nahlídli, že si podobnější jsou, než posud myslili; pochopili, že v ničemnosti zahynou a v boji s velikými silnými národnostmi utonou, pakli ještě déle pěstovati budou množství malých literaturek, každou s jiným podivným a nemotorným pravopisem.

I podařilo se v Záhřebě, kde vlastně nejvíce národnímu živlu místo příznivé bylo, utvořiti střediště jižního Slovanstva neřecké víry; vzdělaný již dosti jazyk starých Dubrovnických spisovatelů a náš český pravopis přijati jsou co blahoslavené spojidlo veškerého dolního Slovanstva. Proti jménu Ilir vedla se sice ještě oposice[3], avšak nenahlížíme, proč by se přijmouti nemohlo; na jménu zajisté málo záleží, jaké jest, ale nějaké společné jméno míti nevyhnutelné zapotřebí k udržení pevného svazku a jednoty. A proto myslíme, že by tu všechny učené důkazy a domněnky přestati, a jenom blaho celku, budoucí velikost národu před očima býti měla, která, ač se to třeba nezdá, přece velmi od jména společného závisí.

Každému národu přejeme, aby se co možná k největšímu štěstí dopracoval, a jižním Slovanům kromě toho zvlášť ještě máme příčiny všechno dobré přáti a jim dle možnosti pomáhati, protože mezi námi a jimi veliká analogie jest, kterou každý, kdo věci rozumí, sám nahlížeti musí. Češi a Iliři mohou býti pobratimci, oni mohou ukázati světu řídký, ba neznámý posud příklad přátelství dvou národů. Všechny příčiny toho a důvody nedají se zde tak pojednou vésti: budeme však ještě častěji budoucně o tak důležité věci mluviti, která pro oba národy velmi důležitá a užitečná jest a teprv bude.

Opravdivě tři nářečí jazyka ilirského spojily se již v jednu literaturu, a spojení toto vždy upevňovati a šířiti se bude. Tím více však litovati musíme, že když se tato těžší věc podařila, přece k vůli pouhé liteře, k vůli pouhé nekřesťanské náboženské zášti celý národ, celá síla jeho na dvé rozpoltěna býti má; neboť řeč, jakou v Záhřebě a v Dalmatsku píši, úplně jest taková, jako se v Srbsku mluví! A není naděje, aby kdy toto rozdvojení tak statečného národu přestalo, leč že by se v Srbsku latinská litera přijala ve světských spisech, a jenom pro náboženské cyrilica podržela. Tím by (o kýž by se to někdy podařilo bystrým hlavám proraziti!) nejen Srbové sami velice získali přivtělením se k ostatním osvícenějším literaturám Evropejským, tím by se emancipovali od záhubného pro samostatnost svou vplyvu ruštiny, který až posud tak veliký jest, že snad ku př. novinám Bělohradským Rusové lépe rozuměti mohou, než sami Srbové; tím by se teprv, jak náleží, zvedla literatura ilirská, když by celý národ každý spis čísti mohl; a kdož vypočte všechny jiné blahodějné následky přijatí latinského písma! Víme dobře, že se tomu kněžstvo srbské protiví, ale právě tím by získalo náboženství, kdyby se cyrilicy jenom jakožto svatého ctihodného písma v náboženských spisech užívalo! —

Latinští Ilirové nemohou žádným způsobem cyrilicu přijmouti, má-li se tu tedy něco pro spojení celého národu stát, závisí věc jenom od Srbů. I zde doložiti musíme, aby, když se celé Slovanstvo v jeden národ, v jednu literaturu spojiti nedá, aspoň to, co se státi může, zanedbáno nebylo — spojení ilirské literatury a ilirského národu, aby i zde ustoupila marnost jednotlivých prospěchu všeobecnému.

Bulharové posavad ještě osamělí stojí a určiti se nedá, budou-li sami pro sebe, nebo-li se z nich stanou Rusové, či Ilirové. Rusové se o ně sice dost opatrně starají, jako o tom sám osobní zkušenost mám: doufám však pevně, že se přece z vnuknutí anjelů strážců konečně k Srbům přidají, z čeho jediné by pro ně pravé blaho vykvésti mohlo. —

Jazyk ilirský vyniká nad jiné slovanské bohatostí kořenů a blahozvučností svou, to jakož i mnohé krásné staroslovanské zvyky, které se v jihu zachovaly, a ráznost, zmužilost, pravá svobodomyslnost (nejen šlechtická, jako v Polsku) mohou se všichni ostatní Slované od Ilirů přiučiti. Zvláště naší české poesii, která až posud mnoho blahozvučnosti nevyplodila, nemohlo by důkladné studium jazyka národní poesie ilirské na ujmu býti; jakož by oběma nám, Čechům i Ilirům, dobře bylo, vzájemně vlastnosti své trochu si vyměniti: my od nich statečnost, poctivost, nezkaženost národní, a oni od nás zas trochu industrie, a toho Ernstu v životě, kterému jsme se drobet již od Němců naučili, pro kterýž ale posud ještě ani my, ani žádný jiný jazyk slovanský slovíčka nemá.

Upříti se nemůže, že Ilirové ze všech ostatních Slovanů nejdále v umění, vědách a vůbec ve vzdělání pozadu zůstali; a tu právě mohou použíti příležitosti a od ostatních Slovanů, což jim velmi snadno, i z literatury, i z praktického života, i z jazyků (totiž novější slova kultury, která posud jazyk jejich nemá), co možná nejvíce kořistiti.

Jedna věc přislibuje zvláště národu Ilirskému časem svým velikost a znamenitost v řadě národů Evropejských: myslím rozmanitost částek, z kterých sestává a vplyvů, pod kterými stojí. Ještě vždy se pozorovati mohlo, že se ve světě rozmanitost, pakli v jeden celek souměrně spojena byla, neminula s velikými následky, a dobré položení a rozličné nestejné sousedstvo jižního Slovanstva ručí nám za budoucí znamenitost literatury i života tohoto národu.

Pozorna zde činím čtenáře na to, že v Ilirech celé ostatní Slovanstvo v malém jako representováno jest: Slovenci korutanští a štýrští jsou jako ilirští Čechové, poněmčilí, s přísadou protestantství, nejvycvičenější v řemeslech; Chorváti jsou ilirští Poláci, buřiči na sněmích, horliví katolíci, šlechta všechno a sedlák nic; Srbové jsou ilirští Rusové, kupci, řecké víry s cyrilicou; Bosna je hluchá, nečinná, v otroctví kleslá ilirská Bělorus; a Černohorci jsou ilirští Kozáci. Opravdu jsou tyto analogie (ačkoli omnis similitudo claudicat) velmi nápadné již jen proto, že také zrovna v tom pořádku za sebou tyto země leží.

Přistupuji pravě k nejdůležitější části svého pojednání, k té okolnosti, která vlastně rozhoduje o celé budoucnosti myšlénky Slovanstva. Jest to poměr Rusů, Malorusů a Poláků mezi sebou. Tento poměr, jak tyto tři národy slovanské dohromady stojí, ospravedlní nejlépe všechny, mnohým snad trpké výroky o Slovanství, které jsem hned na počátku svého pojednání učinil, a — učiniti musel. Opatrněji bych byl mohl zanechati tyto příkré, a u nás neobvyklé soudy až ku konci, aby se čtenářstvu celým pojednáním již poněkud oblomenému nezdály tak podivné a (jak říkáme) paradoxní; poněvadž ale v tak důležitých věcech za potřebné uznávám, aby si holá, nezakrytá pravda sama cestu prorazila, postavil jsem hned na čele zjevné vyznání své, kam směřuji, a doufám, že se konečně největší část čtenářstva s náhledy těmito spřátelí.

Celé Slovanstvo je vlastně na tři nestejné části rozděleno (rozděleno pravím), které mezi sebou v spojení nejsou, totiž jedna část západní Slovanstvo (Čechoslované), druhá jižní Slovanstvo (Ilirové), a třetí východní Slovanstvo (Rusové, Poláci a Malorusové).

Spojení musí se zde arci jenom v zevrubnějším a relativním smyslu bráti, neboť že některý Rus neb Polák do Čech přijede, a když bohatý jest, z žertu a k vůli demonstraci do Matice vstoupí, že některé ruské, polské knihy čteme atd., to se ještě spojením nazvati nemůže. Ačkoli sic Rusové na jižní Slovanstvo poněkud vplyv mají, jako v Bulharsku, v Srbsku a v Černé Hoře, přece vždy ještě ohledem na ten veliký vplyv, který Rus, Polsko a Malorus na sebe vzájemně měly, mají a vždy míti budou, říci musíme, že nyní tyto tři části, východní, západní a jižní Slovanstvo, každá pro sebe stojí a isolovány jsou. (Ne vždy tomu tak bylo: Polsko ku př. s Čechy častěji v takovém spojení byli, že stejného panovníka mívali; a ne vždy tomu tak bude: Ilirsku ku př. s Čechy budoucně v mnohem větší vzájemnosti budou než posavad.) — — —

Přehlédněme v krátkosti dějiny velikého Slovanského východu, a osudy těchto třech velikých slovanských národu, a uvidíme, jak jeden po druhém snažil se o primát, o hegemonii nad ostatními dvěma, co se snad z té okolnosti zeměpisné poněkud vysvětliti dá, že mezi těmito národy od přírody žádné hranice určeny nejsou.

Napřed vládl Kijev a Malorus, tam se utvořila první mohutnost říše, a zdálo se, že i Polsko i ostatní nynější Rus do říše té vtaženy budou. Brzy však klesla veliká říše Vladimíra a s ní upadly vyhlídky na samostatnost národu Maloruského. — Nyní počaly vznikati najednou národ polský i velkoruský, napřed, poněvadž středky jejich Krakov a Moskva velmi od sebe vzdáleny byly, jeden o druhý nedbajíce; potom však tím více přicházejíce mezi sebou do rozličných poměrů, čím více se moc obojích šířila, čím více se hranice říší jejich vzájemně blížily, až konečně spolu bezprostředně hraničiti počaly.

Tak se setkali dva nad míru podobní a nad míru rozdílní velikáni: podobní v anarchii a nespravedlivosti domácího zřízení, rozdílní ve víře, jeden samovladařský, druhý aristokratský. Brzy nastala mezi oběma zášť, po zášti vojny, a z vojen utvořila se poznenáhla taková nenávist národní, že jeden o zkázu druhého usilovati počal, a tak ještě až podnes stojí obě národnosti, polská i ruská, na proti sobě. — —

Ovšem je lehko objímati v duchu a líbati veškeren svět jako němečtí kosmopolité, taková ctnost je velmi obrovská a při tom nejlacinější ze všech, poněvadž se pouhým větrem, slovem vyplniti dá. Ale prý láska se okazuje skutkem! Máme tedy milovati všechny Slovany, poněvadž s námi stejného původu jsou a podobný jazyk mluví, máme tedy milovati Rusy i Poláky, a Rusové i Poláci mají milovati nás. A ta láska se má ukázat skutkem! — Prosím, račte si těchto několik slov přemysliti. Dvě strany se spolu o život a o smrt potýkají, národ ruský s národem polským, kterak je možno s oběma sympatisovati, oba stejně milovati? Nedržet ani s jednou ani s druhou stranou, za takovou lásku se obě strany poděkují, a kdo s jednou stranou jest, musí být nepřítelem druhé. Mohli jsme i sami na sobě pozorovati, k čemu taková nepraktická, skrze moc poesie vypěstovaná láska a sympathie Slovanská vede. Jenom lidi papouškující po jiných myšlénky mohli se při takových poměrech polsko-ruských udržet ve slovanské všestrannosti: těžko ale bylo postaviti se tu na pravé, na pravdivé stanoviště. Někteří byli nakloněni národnosti polské a nenáviděli ruskou, jiní naopak, a to měla být všeslovanská vzájemnost.

Sám o sobě mohu zde na příklad uvésti, jaké jsem fásy prošel ve slovanské sympathii, než jsem své pomatené náhledy rozmásti a v pořádek uvésti dovedl. Z počátku přál jsem Polákům nenávidě Rusy, jakmile jsem ale opravdivý stav věcí v Polsku blíže seznal, jakmile mi před očima spadla rouška poeticky zakrývající prosaickou bídnost a zkaženost národu, to jest, šlechty polské: proměnila se hned náklonnost moje v nenávist, a z jakési psychologicky velmi pochopitelné oposice zdáli se mi Rusové lepší býti než Poláci. Dlouho však to netrvalo a nahlídnul jsem, že jest Petr jako Pavel, Rus jako Polsko, zmizela slovanská sympathie, naučil jsem se Rusy i Poláky považovati při vší příbuznosti jazyku, původu a obyčejů jako národy nám Čechům cizí: naučil jsem se nahlížeti, že nám Čechům není dobře jísti polívku, do které jsme nedrobili, a co Rusové a Poláci od starodávna mezi sebou mají, ať si to také mezi sebou vyjednají. Nemoudro a nebezpečno jest připojovati se jakýmkoli způsobem k věcem tak nešťastným a mrzutým, jako jest rusko-polská národní zášť.

Nesmíme ostatně na záležitosti rusko-polské tak zaslepeným okem hleděli, jako větší část ostatní Evropy a zvláště Německo, nesmíme si mysliti nevinného beránka v drápech vlčích, nýbrž vězme, že se vlk s vlkem potýkají, a kdo vlastně mezi nimi beránkem jest (že Malorus), o tom povíme nížeji. Poláci sami dříve tak stáli o záhubu Ruska, jako teď naopak; násilím, lstí, daremnými kousky hleděla republika zničiti říši ruskou, jako jsou teď Rusové ve Varšavě, tak byli Poláci v Moskvě; do chrámů ruských stavěli na potupu a z bujnosti koně, a hanebným způsobem hubili země velkoruské. (Jak se k Malorusům chovali, neopomineme přidati na svém místě.) Ačkoli nemůžeme schvalovati jednání Rusů v novějších časech proti Polákům, přece by nespravedlivě bylo zamlčeti, že jim nejvíce jen takovou mírou odměřuji, jakou jim dávněj v čas mohutnosti své Poláci měřili. Tu se musí říci jenom: „Dnes mně, zejtra tobě!“ a těžko by bylo určiti, kdo více vinen jest.

Dobře vím, že by mi tu někdo namítnouti mohl: „V takových tedy okolnostech jest bratrská, opravdu slovanská povinnost naše starati se o smíření těchto dvou národů, jako přítel nedorozumění mezi svými přáteli narovnati hledí. Pak přece docílíme ideálu svého, svornosti mezi všemi Slovany.“ K vyvrácení této námitky postarám se dokázati, že se rozepře a boje mezi národem polským a ruským nikdy utišili a zkončiti nemohou, a zde přicházíme na maloruské stepě.

Malorus, Ukrajina jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci i Rusové, jest jablko nesvornosti hozené osudem mezi tyto dva národy, jest příčinou ustavičné nenávisti mezi oběma, pokavád jeden zcela pokořen nebude. Poměr, v jaký napřed Polsko a pak Moskva vstoupily k Ukrajině a Malo- i Bělorusi, nikdy tomu nedovolí, aby nějak smířeny vedle sebe stály, aby se přátelsky porovnati a vzájemně hranice mezi sebou položiti mohly. Tak se nad Polskem a Ruskem mstí potlačená svoboda Ukrajiny.

V Polsku i v Rusích panovala nevole, a jenom na obšírných stepích Ukrajiny projížděl se Kozák volný, jako bujný vítr: na těchto stepích utvořila se poznenáhla svoboda přiměřená lidskému důstojenství, jaké nebylo ani v Polsce a na Rusi, rytířsky bránil zde kozák vlast svou, svobodu a viru, a zaháněl busurmany (mohamedány). Ačkoli mezi nimi byli mužové všelikých slovanských národů (i veliký počet vyhnanou českých) převládal vždy živel malo- ruský, a poněvadž většina národu maloruského v poddanosti u polské šlechty byla, musela vzniknouti nenávist mezi těmito volnými Malorusy, kteří jenom jižnější části Ukrajiny zaujímali, a šlechtou Polskou (Lachy). Nastaly pak ještě horší příčiny k nenávisti pro náboženství: Malorusové všichni horlivě vyznávali řeckou víru, a Polská šlechta s jezovity nekřesťanským, nelidským, lstivým, Bohu a Kristu nemilým způsobem, usilovala jim vnutiti katolické náboženství. Zuřil boj Malorusů proti Polákům, v kterém se páchaly ďábelské ukrutnosti: ve udatné hlavě hetmana Bohdana Chmelnického upevnila se myšlénka osvoboditi dokonce národ od vplyvu Polské šlechty a utvořiti samostatnou maloruskou říši; ale okolnosti nebyly příznivy, a tak se musel s částí svého národu dát pod ochranu stejně věřícího cara, ana ostatní větší část vzdychati nepřestávala pod přetěžkým jhem rozpustilé aristokratie polské. Aspoň ta část, která se byla dala ruskému cáru pod ochranu, užívala ještě nějaké obmezené samostatnosti; hetman Mazepa chtěl použíti okolnosti a založiti svobodnou, zcela samostatnou říši maloruskou, ale Petr V. zvítězil, a Kateřina zničila poslední jiskru svobody maloruské, a dala lid, který až posud osobni volnosti požíval, v rabství, a tak zhasl národ statečný, maje z jedné strany Poláky, z druhé Moskvany za pány (za šlechtu), a počal býti jenom nejnižší luzou ve své vlasti, chráněné dlouho krví vlastních předků.

Není naděje, aby se kdy opět z mohyl povznesli vzhůru bujní orlové ukrajinští, jenom strašné, bohatýrské dumky a písně budou věčně hlásat světu nešťastné osudy národu maloruského, a veliké mohyly, rozstavění to po celé zemi strážcové minulosti, věčně se budou zasmušile dívat na kleslé syny ukrajinské, nad kterými se i zdají kvíleti hejna černých ptáků, poletující od mohyly k mohyle. — — —

Duch národu maloruského pohřbili Poláci a Rusové, ale o veliké tělo počali se děliti, a jak obyčejně bývá při dělení, počali se svářit a podnes se ještě neporovnali. Oba dva národy, Rusové i Poláci, vydávají maloruský jazyk (který ostatně i od ruštiny i od polštiny tak vzdálen jest, jako ku př. čeština od polštiny) za nářečí svého jazyka; obzvlášť Poláci snažili se v posledních časech, vidouce velikou přednost na straně ruské, všelijak i dost směšným spůsobem lid svůj podmaněný maloruský jenom za zkažené nějaké Mazury, a jazyk organický Malorusů, jenom za špatnou nějakou a pokaženou polštinu vydávati.

Ačkoli ostatně Malorusové i Moskala (Kacapa) i Poláka (Lacha) nenávidí, a od obou dle všech svých vlastnosti značně a podstatně se liší: přece Rusové co držitelé Maloruska mnohem příznivější okolnosti na své straně mají než Poláci: Stejnost ve víře (řecké) a nahodilá stejnost národního jména, zvláště zde rozhodují. Moskvané vzali zde zrovna takovou politiku, jako dávněj Poláci s Litvou; jako se tito s ní pobratřili, aby ji pohltiti mohli a popolštiti tak, že tam již nyní celá šlechta je polská: zrovna tak dělají se nyní Moskvané bratry Malorusů, a pod záminkou, jako by se za útisky učiněné dříve víře ruské a národnosti od Poláků pomstíti chtěli, vydírají jenom poddané Malorusy z rukou Poláků a berou si je sami za poddané. Tak poznenáhla začíná vytiskovati šlechta velkoruská ze všech bývalých východních částí veliké republiky Polské šlechtu polskou.

Tu jsme tedy viděli tři veliké národy Slovanského východu, z kterých každý ostatní dva velmi nenávidí; a také spravedlivou příčinu nenávisti má. O bratrstvě zde nemůže být rozumným spůsobem žádná řeč. Nic méně jako na vzdor přece i u těchto národů myšlénka Všeslovanství průchodu, ba obliby našla. Zdálo by se, že to proti mně svědčí: zatím ale pravě ten spůsob, v jakém Poláci i Rusové Všeslovanství rozuměli a přijali, dokáže to zas nejvíce, že nezasluhují naší sympathie.

Rusové (nemluvím zde o vládě, protože smýšlení vlády ruské věděti nemohu), chopili se idei Všeslovanstva, jak říkáme, zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro na pořád z dobrých příčin): bylo jim tedy divno, ale nad míru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned, a sbratřili (se) s námi i s Iliry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilirech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli!! a pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!! Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.

Sám osobně jsem se na Slovensku dověděl a přesvědčil, že dva ruští profesoři B. a S., cestujíce Slovenskem Slováky popichovali, aby se od nás Čechů v literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slovákům, že jejich jazyk jest mnohem lepší a slovanštější než český, že se každý kmen slovanský samostatně vyvinouti má atd. To arci všechno jen z bratrské slovanské lásky, a ne snad dle zásady: divide et impera. Také jsem se dověděl krásnou anekdotu v Moskvě o 10.000 rublů (asi 12.000 zl. r. č.), kterými Rusové (privátní lidé) dovésti chtěli, aby latinští Ilirové přijali v literatuře cyrilskou abecedu. Všechno jen z lásky bratrské, bez ohledů!

A roku 1806 vyšla v Petrohradě brošurka „Píseň O vysvobození Srbska“, v které se Alexandr 1. jmenuje Velikým Slovanským carem, a která se končí tím, „že celá Rusko-Slovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva“. Ve zvláštním poznamenání praví se tam: „Sestry ty jsou: Polsko, Prusko, Míšeň Saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilirie čili Tirol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmatie, Dubravnik, Černahora, Albánie, nová Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Valašsko, stará ruská Halič, a slovem všechna plemena a národy Slovanského původu.“ Nemůže se říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!

Nemohu zde obšírně všechno vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem v Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl; dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!! Přiznávám se, že mi Maďaři, co zjevní nepřátelé Čechů i Ilirů jsou milejší než Rusové, kteří s Jidášským políbením přicházejí nás vstrčit do kapsy. Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní, nechceme je dokonce nenáviděti.

Ale právě tak chladni buďme i k Polákům. Poláci jsou také Rusové, jenom že se svázanýma rukama. Povědomo, že dříve Poláci o Slovanstvu pranic věděti nechtěli, nazývajíce ho Rusismem, teprve když demokrati a emigranti polští ve Francouzích na šťastnou tu myšlénku přišli, že by snad ostatní Slované také s Poláky zároveň lehkomyslné revoluce vyváděti, a tudy jim v jejich špatně vypočtených plánech posloužiti mohli: tu teprve počali se s námi bratrovat, a již si ve své lehké sanguinické mysli představovali, jak budou oni hegemonii vést mezi západními liberálními Slovany, jak budou oni naši vůdcové, jak my se za ně budem s každým bíti, koho oni nenávidí! Blázni byli, kordy měli! — My zatím ale máme chladnější krev a lepší rozum. Byl také jeden Polák (nebudeme ho jmenovati), který jen proto do Čech hojnost knih polských posílal, poněvadž myslil, že se časem svým popolštíme!!

Znamenité jest konečně i to, že Rusové i Poláci jedni druhé vzájemně z počtu Slovanů vylučují: Ruští učení dokazovali o Polácích, že jsou neslovanského plemene Sarmatského (a po tichu řečeno, polská šlechta sama tak smýšlela, držíc svou krev za něco lepšího, než je slovanská a rusínská selská), a Poláci zas dokazovali o Rusích, že jsou mongolského původu.

Ani Rusové ani Poláci neuměli posavad z myšlénky Slovanstva tak kořistiti, jak by pro ně nejprospěšněji bylo. S jakousi šviháckou nadutostí hledí oba národy na nás Čechy s výšky dolů, jakožto na nepatrný národek: ačkoli se jim při tom zrovna tak děje jako vždy ve světě, kde se nadutý s přičinlivým skromným člověkem scházejí.

Těší mne velice, že zde mohu s chloubou říci, kterak my Čechové, ačkoli dle počtu a mohutnosti proti Rusům, Polákům nepatrný národ, přece u všech rozumných a vzdělaných ve větší vážnosti stojíme; jak čestně se všude o našich předcích, o velikých skutcích českého národu mluví, jak pochvalně se naše upřímné a opravdové snažení v nejnovější době ode všech ctihodných lidi uznává! Rusové jsou všude v nenávisti, Poláky jenom všude litují (nesnesitelný los pro pravého muže litovánu býti!), ale na nás Čechy jistě se zalíbením, s úctou svět hledí, jak chladnou, pevnou rukou saháme do kol osudu, chtějíce ho v běhu zastaviti: jak svými tvrdými, českými hlavami tak setrvale bijeme do stěny předsudků a protivenství, až se shroutí! Krásné, veliké to podívání na národ statečně a mužně bojující o své zachování, o svůj život, o národnost! A máme se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou, kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky, nemužsky na jiného spoléhati ? — Čech se práce a překážek neleká, Čech nezmálomyslní, Čech se na jiného nespoléhá: Čech se přičiní, a přemůže všechno.

Právě proto, že se u nás pilněji pracuje, není pochybnosti, že na lepším historickém základu, který máme, a při lepších okolnostech z ohledu všeobecného vzdělání našeho lidu, my Čechové přece ještě v umění, v literatuře a vůbec v štěstí národním i Rusy i Poláky předhoníme. Ačkoli v počtu mnohem slabší jsme než Poláci a Rusové, převyšujeme přece i na počet v duševním ohledu aspoň Poláky; poněvadž v Rusích a v Polsku jenom šlechta čisti umí a v literatuře národ representuje, ostatní ale národ v duševním, literárním životě téměř žádného účastenství nemá.

Zde ještě jednu okolnost poměrů národností ruské, polské a maloruské vynechati nesmíme: totiž východní Halič. Obyvatelstvo východní části Haliče jsou Rusíni (Malorusové) a dohromady s uherskými na počet tři miliony vynáší. To jsou jediní Malorusové, nestojící pod vplyvem národnosti velkoruské. Poněvadž však až posavad vždy od šlechty polské v náboženském i politickém ohledu utištěni byli, a národnost jejich nikterak uznávána, tím méně podporována a vzdělávána nebyla: panovalo o nich vždy domnění, že s žádostivým okem do moskevské říše hledí, kde zvláště náboženství jejich slavně panuje. Zněmčiti tento lid není možná, zpolštiti není radno, kdyby se ale národnost jejich uznala, pojistila a podporovala, a na základě historie maloruské, i nářečí maloruského vzdělávala: nejenom že by tam všechny sympathie ruské i polské přestaly, ba tito z ohledu národnosti svobodní a samostatní Rusínové, stali by se přirozeným během hlavní antagonisté Velkorusů, a naopak by i veliká část ostatních Malorusů s těmito sympathisovala. — Vláda naše učinila sice již jeden hlavní krok tím, že mezi Rusíny aspoň jeden vyšší vzdělaný stav utvořila. Dříve totiž všechni drobet vyšší byli Poláci, a naše vláda dotovala pořádně kněžstvo řecko-unitské a postavila ho s katolickým, i ve vzdělání i ve vážnosti na stejný stupeň (dříve byli popové ruští v Haliči pouze nevzdělanci v ničem od ostatního lidu se nelišíce), a tím již dostal národ v duševním ohledu nějakou representaci. Kdyby mu teď ještě školy popřány byly, kdyby závazek k šlechtě tak tuhý nebyl, a kdyby jmenovitě záhubnými normálkami ušetřen býti mohl: získal by se tak národ téměř nový, zcela a upřímně vládě oddaný. Do podrobností zde o tom řeč šířiti nemoha, odkládám další rozpravu o tom až někde k příznivějšímu místu.

Konečně ještě za dobré uznávám hlavní příčinu uvésti, která mne pohnula, abych odůvodněné mínění své o Slovanstvu veřejně zde v novinách pronesl. Známo jest každému, kterak zlomyslní lidé, zvlášť němečtí spisovatelé v říši ustavičně poctivé a bezelstné snažení naše o zvelebení národnosti a jazyka našeho všelijakým podskočným způsobem zle vykládají, viníce nás u vlády, jako bychom zradu proti ní ve spolku s ostatními Slovany zamýšleli. Dobře známe sobecké příčiny, z kterých se nám tato křivda děje, poněvadž těmto lidem, kteří by nás rádi poněmčili a tak svůj národ naší záhubou rozmnožili a povznesli, nad míru protivné jest zvelebování a vzrůstání národnosti české. A poněvadž tedy spravedlivým spůsobem nic proti naši národní věci míti nemohli, hleděli nás co tajné přátele Rusů před celým světem osočiti. Ačkoli nepravdivost tohoto obvinění mezi námi vůbec a snad i jinde uznána jest, umínil jsem si přece, dokázati, že takové sympathie mezi námi, Poláky i Rusy ani býti nemohou, jakož i o celé myšlénce Slovanstva vůbec jasně se vyjádřiti, aby budoucně takovým lidem i ta poslední bránka, z které proti nám výpady činili, zavřena byla.

Z té příčiny sepsán jest tento obšírnější článek; obšírnější pravím jen s ohledem na místo, kde vytištěn jest, neboť myslím, že by se o věci pro nás tak důležité mnohem obšírněji a na mnohých místech i srozumitelněji a s mnohými výklady, které jsem zde pro krátkost dáti nemohl, jednati mělo. Co jsem napsal, vyplývá z čtení skoro všeho, co posud o záležitosti Panslavismu psáno jest, a z osobní zkušenosti mé, kterou jsem dílem na cestách, dílem z knih o slovanských národech nabral, a všechno zde napsané jest úplné přesvědčení moje. Hlavní zásady celého pojednání, které zde ještě dohromady sestavím, jsou tyto: Slované nejsou jeden národ, nýbrž čtyry tak samostatné a tak mezi sebou nespojené národy, jako kterékoli jiné národy evropejské. — Každý z těch národů Slovanských sám pro sebe stojí, a jeden za druhý ani v dobrém, ani ve zlém neodpovídá; čest a hanbu národní nemají společně. — Pro velikou podobu jazyků slovanských užitečno a potřebno jest každému národu slovanskému literárně co možná nejvíce ostatních si všímati, a z jejich literatur a jazyků a národností pro sebe kořistiti. — Jenom mezi Českým a ilirským národem mohou být kromě toho větší sympathie, protože dle nynějších poměrů, jeden druhému nikoliv nebezpečen, ovšem ale prospěšen býti může. — Mocnářství Rakouské jest nejlepší garantie na zachováni naší a Ilirské národnosti, a čím výše vzroste moc císařství Rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. — Aby někdy Slované všichni jediného jazyka v literatuře užívati mohli, je věc nemožná a proto každé snaženi k tomu nesmyslné, a jako maření času škodné. Nikdo zde nepoukazuj na Němce, že oni jsou nyní v jedné literatuře spojeni, ačkoli mezi jednotlivými nářečími mnohem větší mezery jsou, než mezi slovanskými. Němci byli dříve již politicky spojeni, a okolnosti, které u nich literaturu jednu utvořily, nejsou mezi Slovany. Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „Já jsem Čech“, ale nikdy „Já jsem Slovan“. Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném. Slované mají čtyry vlasti a ne jednu vlast: a patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.

 

  1. Borovský.

 

[1] [Pro uvarování všelikých špatných výkladů, vyslovuji zde své přesvědčení, že na vždy vlast svou sice nikdo opouštěti nemá; že však vždy dovoleno a s vlasteneckým smýšlením spojitelno jest, na jistý čas v cizině prospěchu svého v jakémkoli povolání vyhledávati.]

[2] (Zde nemůžeme opomenouti obrátiti pozornost na to, čeho si, jak se nim zdá, ještě veřejné nikdo nevšimnul, že se totiž venkovští vrchnostenští úředníci patrně vyhýbají zákonu zemskému (r. 1788 bylo nařízeno, že právníci při úřadech vrchnostenských, tak zvaní justiciárové, mají býti zběhlí v jazyku českém. Stejné nařízení bylo vydáno pro krajské školní kommissary v českých krajinách Šolc J., Národnost a její význam v životě veřejném. V Praze 1881. S. 325.), který od každého v Čechách úřadujícího výslovně žádá úplnou známost jazyka našeho (tedy i gramatiku a pravopis). Český však jazyk neučí se nikde leč na vyšších ústavech (jako na vysokých školách) a poněvadž vrchnostenští písaři tak vysoko ve školách neprorážejí, nýbrž obyčejně jen několika klasy gymnasiálnimi atd. své veškeré vzdělání ukončí: ucházejí tím způsobem tak jaksi té české gramatice. Kýž by se tak mohl nějaký dobrý spůsob vymyslit, kterak by nějak lacině lepšího vzděláni dojiti mohli!)

3) Zvláště Srbové vystupovali proti pojmenování Illyři a navrhovali přijati jméno Jihoslované.