Bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro ParlamentníListy prohlásil, že Zdeněk Svěrák byl v posledních dvou desetiletích před rokem 1989 „symbolem komunistického režimu“, že z něj „nejvíc profitoval“ a že jej „de facto reprezentoval“. Tato slova zazněla v souvislosti se Svěrákovou účastí na akci Milionu chvilek. Klausův výrok je ale spíš ostrou politickou zkratkou než přesným historickým popisem.
Je pravda, že Zdeněk Svěrák patřil už za socialismu k mimořádně známým a úspěšným osobnostem české kultury. Prosadil se v rozhlase, divadle i filmu a v osmdesátých letech stál mimo jiné u snímku Vesničko má středisková, který získal nominaci na Oscara. V tomto smyslu lze říct, že na rozdíl od zakázaných autorů nebo otevřených disidentů mohl veřejně tvořit a profesně uspět. Samotný úspěch v kultuře za normalizace ale ještě neznamená, že byl někdo „symbolem režimu“ v politickém či hodnotovém smyslu.
Podstatné je, že ani dostupná veřejnoprávní shrnutí Svěrákovy minulosti jej nepopisují jako jednoznačně prorežimní figuru. ČT24 připomněla, že Svěrák „nepatřil k jednoznačné opozici vůči režimu“, zároveň ale „hledal kompromisy v režimních mantinelech“. Jinými slovy: nebyl disidentem, ale ani jednoduchým propagandistickým emblémem moci. Takové hodnocení je podstatně přesnější než Klausova teze o „hlavním symbolu“ komunistického pořádku.
Navíc existují doložené příklady, že Svěrák a Divadlo Járy Cimrmana naráželi za normalizace na politický tlak. Český rozhlas letos připomněl, že soubor se během dvou dekád opakovaně stěhoval, čelil zásahům shora a měl dokonce i zákaz hraní na území Prahy. To neodpovídá představě bezvýhradně privilegovaného „reprezentanta režimu“. Spíše to ukazuje na pozici populárních autorů, kteří sice směli působit veřejně, ale zároveň fungovali v prostoru trvale sevřeném cenzurou a mocenskou kontrolou.
Kritici Svěráka ovšem mají jeden silný argument: podpis Anticharty. Ten je součástí jeho životopisu a nelze jej bagatelizovat. ČT24 v souvislosti s výročím petice Několik vět připomněla i Svěrákova vlastní slova, že právě podpis petice za propuštění Václava Havla a později Několik vět pro něj znamenaly možnost „zvednout hlavu po hanbě podpisu anticharty“. Jinak řečeno, sám Svěrák později připouštěl, že podpis Anticharty byl morálním selháním. Současně ale platí, že na konci osmdesátých let se připojil k občanským iniciativám namířeným proti režimu, což s obrazem pevné opory normalizační moci také nekoresponduje.
Výrok Václava Klause tedy stojí na zjednodušení. Ano, Zdeněk Svěrák byl za komunismu slavný, úspěšný a pohyboval se v oficiálně tolerovaném kulturním prostoru. Ano, podepsal Antichartu, což je legitimní a závažná výtka. Ale tvrdit, že byl „symbolem komunistického režimu“ a člověkem, který jej „nejvíc reprezentoval“, ignoruje jak jeho pozdější distanc od vlastního selhání, tak i skutečnost, že jeho tvorba i divadlo narážely na politické zásahy a že se na konci osmdesátých let připojil k opozičním občanským iniciativám. Přesnější je říct, že Svěrákův vztah k normalizačnímu režimu byl ambivalentní: nebyl hrdinou disentu, ale ani ikonou komunistické moci v tom smyslu, jak dnes tvrdí Klaus.