Zákaz veřejného vyjadřování, uložený ústavnímu činiteli vlastní vládní koalicí, představuje v českém prostředí situaci, která nemá po roce 1989 obdoby. Ministr obrany Jaromír Zůna byl rozhodnutím koaliční rady fakticky zbaven možnosti komentovat zahraničněpolitická témata, a to nikoli kvůli porušení zákona, šíření nepravd či bezpečnostnímu riziku, ale kvůli politickému nesouladu s linií koaličních partnerů. Jde o krok, který otevírá zásadní otázky týkající se svobody projevu, dělby moci i role odborných ministrů ve vládě.
Zvláštní pozornost si přitom zaslouží reakce – respektive nereakce – těch aktérů, kteří se v uplynulých letech profilovali jako hlasití obránci svobody slova. Patří mezi ně nejen Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP), ale i její výrazné tváře Daniel Vávra a Petr Macinka, stejně jako média Echo24 či Deník TO. Právě tato platformy dlouhodobě varovaly před „cancel culture“, cenzurou, umlčováním nepohodlných názorů a nástupem nové formy autoritářství.
V minulosti přitom tyto subjekty opakovaně stavěly svou argumentaci na obraně i kontroverzních nebo krajních projevů, často s odkazem na princip, že svoboda slova musí platit i pro názory, s nimiž zásadně nesouhlasíme. O to nápadnější je nynější ticho v situaci, kdy státní moc zasáhla přímo proti členovi vlády – navíc ministrovi odpovědnému za obranu země – a omezila jeho veřejné vystupování z čistě politických důvodů.
Ještě ostřejší kontrast vzniká při srovnání s tím, jak ochotně tito aktéři komentují porušování svobody projevu v zahraničí – například v Hongkongu, Rusku či na Západě v souvislosti s moderací obsahu na sociálních sítích. V případě Jaromíra Zůny však mlčí. Nejde přitom o okrajovou epizodu, ale o precedent: ministr byl veřejně „umlčen“, jeho komunikace omezena a jeho přítomnost na tiskových konferencích kontrolována politickými zástupci koalice. To vše v situaci, kdy vyslovoval stanoviska v souladu s mezinárodním právem a oficiálními bezpečnostními závazky České republiky.
Do stejného obrazu zapadá i mlčení politických subjektů a osobností, které si svobodu slova zvolily jako jedno ze svých stěžejních témat. V nové vládní většině se nacházejí i zástupci Svobodných a Trikolory, kandidující na společné kandidátce SPD, tedy politických směrů, jež dlouhodobě stavěly svou identitu na odporu proti „umlčování“ a „náhubkům“. Ani z jejich strany však nezaznívá zásadní kritika kroku, který by v jiném politickém kontextu pravděpodobně označili za nepřijatelný zásah do svobody projevu.
A mlčí i Motoristé, kteří mají zástupce přímo ve vládě a rovněž byli zastánci svobody projevu.
Celá situace tak působí jako lakmusový papírek: ukazuje, zda byla dosavadní rétorika o svobodě slova skutečně univerzálním principem, nebo spíše nástrojem politického boje. Pokud obrana svobody projevu platí jen tehdy, když se týká „našich lidí“, zatímco umlčení oponenta je tolerováno či přehlíženo, pak nejde o obranu svobody, ale o selektivní obhajobu vlastních pozic.
Případ Jaromíra Zůny proto není jen epizodou z aktuální vládní krize. Je testem důslednosti všech, kteří se v posledních letech pasovali do role strážců svobody projevu. Zatím však tento test mnozí z nich – alespoň soudě podle veřejného ticha – nezvládli.