V době, kdy máme přístup k přímým svědectvím tisíců ruských emigrantů, disidentů a politických vězňů, se stále objevují lidé, kteří otevřeně či skrytě hájí režim Vladimira Putina. A nejen v Rusku samotném, kde funguje tvrdá cenzura, ale i v demokratických zemích, kde jim za jejich projevy nikdo nevyhrožuje vězením ani šikanou. Tento fenomén není jen politický – je především psychologický, sociální a morální.
Publicista a hudebník Tomáš Dvořák trefně poznamenal, že nejde jen o ideologii. Tito lidé nejsou výhradně komunisté, fašisté nebo členové nějakého pevně vymezeného hnutí. Jsou to směsice zklamaných, vystrašených, zakyslých duší, které spojuje jedno: hluboký strach. Nejen strach z vnějšího nepřítele, ale především strach ze světa, který je složitý, otevřený a svobodný. A v tomto strachu hledají útočiště v režimu, který nabízí jednoduchost, sílu a autoritu – třeba i za cenu lží, násilí a útlaku.
Zbabělost v tomto kontextu neznamená jen pasivitu. Znamená to aktivní hledání někoho, na koho je možné přenést vlastní nejistotu a frustraci. Proto tolik těchto lidí útočí na menšiny – na LGBT lidi, migranty, uprchlíky nebo politické oponenty. Jejich hněv není postaven na hodnotách, ale na pocitu, že „někdo jiný za to může“. A režim jako ten Putinův jim k tomu dává jazyk i vzor. Tak jako Rusko napadá slabší, i tito lidé si vybírají své terče tak, aby se nemohly bránit.
Je příznačné, že mnoho těchto proputinovských hlasů dnes rádo mluví o „cenzuře“, „útlaku“ nebo „novodobé totalitě“. Jenže na rozdíl od skutečných disidentů jim za jejich názory nehrozí nic – žádné vyhazovy, žádné výslechy, žádné likvidace kariéry. Právě naopak: v otevřené společnosti využívají svobodu slova, aby mohli oslavovat režim, který by jim tu svobodu okamžitě sebral. Z této paradoxní situace těží – hrají si na oběti, ale fakticky kolaborují.
Dvořák správně připomíná rozdíl mezi těmi, kdo se za svobodu postavili navzdory represím, a těmi, kdo se dnes staví za útlak, protože se jim u toho nic nestane. Disidenti v minulém režimu riskovali vše, často i život. Proputinští hlasatelé v Česku dnes riskují nanejvýš ban z Facebooku – a i to považují za „likvidaci pravdy“.
Kořenem této toxické fascinace autoritářstvím je také pocit ublíženosti. Mnozí z těchto lidí věří, že je demokratický systém přehlíží, že „elity“ jim nerozumějí, že se jim nikdy nedostalo uznání. A protože sami nedokázali najít naplnění v rámci otevřené společnosti, obracejí se k systému, který všechno rovná silou. Nehledají spravedlnost – hledají pomstu. Nezajímá je pravda – zajímá je, aby někdo konečně „zatočil s těmi druhými“.
Problém není jen v tom, že se tito lidé existují. Problém je, že jsou slyšet, a že část společnosti jim naslouchá – často v iluzi, že jde o „hlas lidu“ nebo „hlas rozumu“. Ve skutečnosti však jde o hlas slabosti převlečený za sílu, o hlas sebelítosti vydávaný za odvahu.
Demokracie by měla být velkorysá a pluralitní, ale nesmí být slepá. Není náhodou, že ti, kteří dnes křičí o svobodě projevu, si přejí režim, který by jim ji jako první odebral. Nejde o oběti, nejde o disidenty. Jde o lidi, kteří se ve jménu vlastních nejnižších pohnutek – strachu, závisti a nenávisti – stavějí na stranu moci, která ničí vše, co dělá člověka svobodným.
A právě proto je důležité je pojmenovat. Ne kvůli honu na čarodějnice, ale kvůli základní morální orientaci. Abychom nezaměňovali hrdiny s kolaboranty a oběti s agresory. A abychom nezapomněli, že svobodu je možné ztratit nejen násilím, ale i z pohodlné lhostejnosti.