Na sociálních sítích se šíří status spisovatelky a aktivistky Lenky Procházkové, který líčí proces s bývalou učitelkou Martinou Bednářovou jako „politický proces“ a „soud za názor“. Procházková mimo jiné tvrdí, že byla odsouzena „za odchýlení se od názoru většinové společnosti“, že „nejvyšší soud jí upřel právo na obhajobu“ a že celá věc představuje „boj proti svobodě slova“.
Tento výklad se však zásadně rozchází s obsahem soudních rozhodnutí i skutečnými důvody, proč byla Bednářová odsouzena.
Podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze z 22. října 2025 byla Martina Bednářová uznána vinnou podle § 405 trestního zákoníku – tedy za popírání a ospravedlňování válečných zločinů. Nešlo o postih názoru, ale o situaci, kdy během výuky mediální výchovy žákům 8. třídy opakovaně tvrdila, že „v Kyjevě se nic neděje“, zpochybňovala masakr v Buči a předkládala proruské narativy jako fakta. Soudy dospěly k závěru, že takové výroky objektivně naplňují skutkovou podstatu trestného činu – zejména proto, že zazněly v rámci povinné výuky a z pozice učitelky, tedy autority, před nezletilými žáky.
Nejvyšší soud, který se věcí zabýval již koncem roku 2024, přitom jasně formuloval princip: „Lež není názor.“ Svoboda projevu, na niž se Bednářová i její obhájce Jindřich Rajchl odvolávali, má své meze právě tam, kde se vědomé nebo hrubě nedbalé šíření nepravd dotýká veřejného zájmu, zvlášť ve vzdělávání. Soudy opakovaně zdůraznily, že nikdo nebyl stíhán za osobní postoj k válce, ale za šíření nepravdivých a zavádějících tvrzení o válečných zločinech, která mohou relativizovat zodpovědnost agresora.
Procházková rovněž uvádí, že „nejvyšší státní zástupce Igor Stříž podal dovolání a nejvyšší soud v květnu 2025 zrušil osvobozující rozsudek“. To není přesné – dovolání bylo podáno v červenci 2024 a Nejvyšší soud rozhodl už v prosinci 2024 (odůvodnění zveřejnil 6. února 2025). Nařídil znovuprojednání případu, které skončilo odsuzujícím rozsudkem v květnu 2025 a jeho potvrzením v říjnu 2025. Tvrzení o „odepření obhajoby“ se také nepotvrdilo – podle soudního protokolu měla obhajoba možnost se vyjádřit, navrhovala důkazy, z nichž část byla z procesních důvodů odmítnuta, nikoliv svévolně.
Pedagogický kontext je přitom klíčový. Učitel má vůči dětem asymetrickou pozici moci a důvěry, jeho slova jsou brána jako autoritativní výklad. Pokud se při výuce místo ověřených faktů předkládají konspirační nebo popírající narativy, ohrožuje to nejen žáky, ale i důvěru ve školství jako celek. I proto soud přidal vedle sedmiměsíčního podmíněného trestu také zákaz práce s dětmi na tři roky a povinnost absolvovat kurz mediální gramotnosti.
Případ Martiny Bednářové tak není o „potlačení názoru“, ale o ochraně pravdy ve vzdělávání. V době, kdy se dezinformace šíří rychleji než fakta, má škola povinnost žákům poskytovat spolehlivé a ověřené informace. Pokud by se trestní právo vzdalo ochrany pravdivosti i v tak citlivém prostoru, jako je výuka o válečných zločinech, znamenalo by to rezignaci na samotný smysl vzdělávání a na odpovědnost, kterou s sebou učitelské povolání nese.