E-maily řetězovou formou koluje velmi demagogické vystoupení poslance Volného v PS PČR z 20.4. 2021 na téma Vrbětice. E-maily také koluje e-mail bagatelizující událost. Jde o údajné svědectví. Jako důkaz, že původní požár byl banalita, je přiložena často kolující fotografie hořícího skladu.
Lubomír Volný ve sněmovně
Hned v úvodu Volný ospravedlňuje, že není schopen doložit svá tvrzení tím, že tak přece postupuje i ministr kultury Lubomír Zaorálek.
Lubomír Volný: „Jsem velice rád, že pan Zaorálek ze mě sejmul povinnost poskytovat důkazy, přesto mohu uvést… A víte, co je nejhezčí? Že na to, že ten sklad ve Vrběticích byl vyhozen do vzduchu, aby zahladil zločin České republiky, kdy jsme porušovali všechny mezinárodní normy a zákony a dodávali jsme zbraně muslimským teroristům a dodávali jsme zbraně ukrajinských neonacistům, a to, že tady jde jenom o to, aby Temelín a Dukovany nemohli dostavět Rusové, tak já na to nepotřebuji vůbec žádné důkazy, protože to řekl pan Zaorálek. My tady nepotřebujeme žádné důkazy. Tady jde jenom o to, co si my myslíme. Protože v roce 2021 v takzvané parlamentní demokracii, ať už je to Holandsko, nebo Česká republika, zákonodárci nepotřebují důkazy. My nepotřebujeme důkazy. My se rozhodneme na základě jenom toho, co si ideologicky myslíme. My se rozhodneme jenom na základě toho, co nám přikáže šéf partaje, popřípadě co nám přikážou z nějakého bruselského centra, popřípadě co nám přikáže nějaký sponzor. My nemusíme mít důkazy. Hlavně nemusíme mít důkazy, když tím cílem je všeobecně nenáviděné Rusko.“
Lubomír Zaorálek ovšem hovořil o něčem trochu jiném, V jeho vystoupení zaznělo:
„Já bych rád řekl Vojtěchu Filipovi, že když holandský ministr tehdy předstoupil před holandský parlament v této kauze, tak také neměl v ruce důkazy, průkazné důkazy toho, co se vlastně tehdy nad Ukrajinou stalo, a přesto holandský parlament k tomu zaujal naprosto jednoznačné stanovisko…
Dneska, jakkoliv nebyl soud a nebyly důkazy, tak celý svět ví, že to byla raketa Buk z odpalovacího zařízení 53. bojové ruské protivzdušné obrany s posádkou v Kursku. Víme to prakticky všichni, bez soudu a bez toho, že by proběhlo to všechno, co tady bylo řečeno, že by bylo podmínkou toho, abychom se dokázali sjednotit…
Takže já upozorňuji: to, že dneska potřebujeme jednotné stanovisko Sněmovny, jednotné stanovisko vlády a ústavních činitelů, to prostě můžeme požadovat i ve chvíli, kdy není dokončeno vyšetřování a nevíme, kdo všechno ještě se na tom podílel, a nemůžeme Sněmovně předložit důkazy, filmové záznamy a podobně. Já vám říkám sám za sebe osobně s tím, co jsem měl možnost vidět a seznámit se, nemám žádné pochyby o tom, že u nás v těch dnech operovala speciální ruská jednotka, ve které bylo ještě více lidí než jenom ti dva, rozestavení také ve Vídni a jinde, to znamená, byla to středoevropská operace. Je evidentní, že se tu něco velice zásadního muselo odehrát.“
Lubomír Zaorálek v podstatě rozlišuje mezi tím, co se považuje za důkaz z právního hlediska a co je podezření, které hraničí s jistotou. Ve chvíli, kdy dojde k teroristickým činům a my máme zdokumentováno, že se v několika případech poblíž pohybovali lidé ve službách jedné a té samé cizí nepřátelské mocnosti, je zbytek jen otázkou detailů. K vyjádření znechucení a k protestu to stačí. Další vyšetřování a argumentování u případného soudu se pak bude muset zabývat podrobnostmi, o které nyní nejde.
Tvrzení:
Volný: „Nejdřív si řekneme, co se stalo v roce 2014, když jsme potřebovali zamaskovat, že dodáváme zbraně a střelivo muslimským teroristům Islámského státu a že dodáváme zbraně a střelivo neonacistům z Pravého sektoru na Ukrajině. Potřebovali jsme výbuch. Potřebovali jsme výbuch, který by zahladil stopy po tom, že v našich skladištích chybí tisíce zbraní, které se objevily v rukou muslimů z Islámského státu, tisíce zbraní, které se objevily v rukou ukrajinských neonacistů.
A řekněme si, co se děje dnes. Dnes se tady zkorumpovaní lidé, kteří jsou zkorumpovaní Westinghousem a dalšími (se smíchem) lidmi, kteří jsou do tohoto byznysu zapojeni vpravo i vlevo, snaží o jediné: o vyřazení jediné země, která je schopna splnit požadavky České republiky na dostavbu Temelína a Dukovan. Nic jiného se tady neděje.“
Fakta:
Z Číny pocházelo 43,5 procenta zbraní nalezených u tzv. Islámského státu v Sýrii a v Iráku. Z Rumunska 12 procent a z Ruska 9,5 procenta. Česko je v tabulce sice „až“ jedenácté, se svými více než 2 procenty vyrobených zbraní ale ve výzbroji tzv. Islámského státu předstihlo i USA (1,8 procenta)…
Přímo na místě experti organizace CAR ( tým britské organizace Conflict Armament Research ) napočítali 25 pušek vyrobených v někdejší ČSSR. Následná investigace a dotazy na českou vládu pomohly rozkrýt původ těchto zbraní. Vyrobeny byly mezi lety 1960 – 1980 ve zbrojovce v Uherském Brodě, po sametové revoluci prodány jako přebytečná technika soukromé společnosti Banzai. Tou byly dále přeprodány společnosti S.M.S. se sídlem v Dubnici nad Váhom na Slovensku, která je v srpnu 2007 odeslala do Iráku. To vše ovšem legálně a s „certifikátem koncového uživatele“ zbraní vydaným iráckou vládou.
Česká republika oficiálně nedodává zbraně do “nepřehledných” oblastí, mezi které patří kvůli vleklému a složitému konfliktu mezi mnoha stranami i současná Sýrie.
A ve zprávě CAR skutečně u Česka ve sloupci “Sýrie” svítí nula, která ukazuje, že žádnou českou vojenskou techniku na bojištích tzv. Islámského státu v Sýrii experti nenašli.
Neznamená to ale, že by české zbraně končily jen v Iráku a do syrského konfliktu vůbec nezasahovaly. Loni v září přineslo České centrum pro investigativní žurnalistiku důkazy o tom, že americká vláda v rozporu s certifikátem koncového uživatele zbraní nakupovala české zbraně a následně je přeprodala do Sýrie, oficiálně pro účely školení a vybavení rebelů bojujících proti Islámskému státu a prezidentu Asadovi.
„Některá tvrzení oficiálních orgánů České republiky jsou pravděpodobně založena na nepřesných nebo nesprávných informacích. Například tvrzení, že materiály vlastněné společností EMCO byly určeny k zpětnému vývozu na Ukrajinu, rozhodně nejsou pravdivá,“ uvádí v tiskové zprávě bulharská společnost EMCO patřící obchodníku se zbraněmi Emilianu Gebrevovi.
Dnes vydala společnost své další vyjádření. Podle EMCO firma vyvážela zbraně na Ukrajinu sporadicky a české střelivo údajně vůbec. „Společnost EMCO nikdy nevyvážela na Ukrajinu střelivo pocházející z České republiky. To je zdokumentováno,“ tvrdí ve svém prohlášení firma Emiliana Gebreva, kterému patřila munice zničená výbuchem ve Vrběticích.
V této souvislosti je ale dobré zmínit, že sedmašedesátiletý Gebrev je majitelem také velké zbrojařské firmy Dunarit, která dodávala výzbroj ukrajinskému ministerstvu vnitra a Národní gardě.
Z toho, co už víme, lze tedy uzavřít, že Česko nebylo žádným dodavatelem zbraní Islámskému státu a výbuch v muničním skladu neměl co maskovat. Svá tvrzení nemá poslanec Volný čím doložit.
Tvrzení:
Volný: „Pojďme to Rusko, které nenávidíme, můžeme ho obvinit úplně ze všeho. Máme tady agenty, špičkové agenty GRU, kteří nejsou novičokem schopni otrávit jednoho dvojitého agenta. Teď se dozvím dokonce, že nejsou schopni svrhnout ani vládu v Černé Hoře, a nakonec nejsou schopni ani načasovat výbušniny, tak aby vybuchly tam, kde mají. Já jsem něco málo o ruských tajných službách četl a vím, že tam se neodpouští první chyba. Tam se prostě neodpouští první chyba. A kdo udělá první chybu, tak se z něho stává slon a už nikdy nejde do dalších operací. Doporučuji knížku Akvárium od prvního agenta GRU, který přeběhl k Angličanům.“
Fakta:
Pokud jde o stav a postupy je poslanec Volný poněkud za vývojem. Zmíněnou knihu Akvárium napsal autor Viktor Suvorov a vyšla v roce 1985. Kromě toho by se poslanci Volnému v jeho prokremelském zaujetí asi nelíbily další knihy tohoto autora, třeba Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku? Tady a v dalších knihách chce Suvorov dokázat na faktech, že to byl J. V. Stalin, kdo chystal vpád do Evropy a nacistické Německo ho jen předběhlo.
Jak to vypadá v ruských tajných službách dnes, popisuje článek webu The Moscow Times již 17. prosince 2020:
„Existují dva způsoby, jak se mohli Rusové novému světu, kde se těžko něco utajuje, přizpůsobit. Mohli zvýšit profesionalitu svých tajných agentů, což je nákladné a dlouho to trvá. Nebo šlo začít používat agenty, u kterých je nedostatek výcviku nahrazen tvrdostí, loajalitou bez otázek a touhou po dobrodružství. Ruská vojenská rozvědka se náhodou v polovině 20. let 20. století dostala k velkému množství druhého typu operativců. Mělo to svůj důvod: za prezidentství Dmitrije Medveděva prošlo ministerstvo obrany reformami, které mimo jiné vedly k oslabení a snížení počtu členů jeho zpravodajské složky GRU. Když se Putin v roce 2012 vrátil do Kremlu, jeho ministr obrany Sergej Šojgu byl odhodlán postavit GRU znovu na nohy. K tomu potřebovala GRU víc lidí, ale odkud ty nové lidi vzít? Jediným dostupným zdrojem rekrutů byly speciální jednotky. Byli to tvrdí chlapi, brutální, stateční a připravení zabíjet, ale rozhodně to nebyli agenti zpravodajské služby. Byli to právě tito operativci, kteří byli přiděleni k operaci v Salisbury, a změnili modus operandi ruské rozvědky.
Nechají se chytit při činu, ale nebojí se toho, a to Kremlu poskytlo jakousi ochranu před novým světem transparentnosti. Na rozdíl od tradičních špionů se tahle parta nebojí odhalení ani vyhoštění ze země. Nemají žádné výsostné postavení na ambasádě, o které by se museli bát přijít. Neptají se na operace, protože žijí ve světě, kde není rozdíl mezi válkou a mírem, takže se neptají ani na vedlejší škody. Výcvik pro tento druh operativců je levný a nabídka potenciálních rekrutů hojná.
Putin, vzděláním zpravodajský důstojník, tomu dobře rozumí. Kromě toho, pokud máte co do činění se zemí, která už byla obviněna z tolika věcí, od sestřelení civilního letadla po napadení sousední země, další obvinění na tom mnoho nezmění a mohlo by mít osvobozující účinek. Obvinění by dokonce mohlo být využito pro vnitřní účely a vykreslit zemi jako obleženou pevnost, která čelí neustálé informační ofenzívě nepřátelských zahraničních mocností.“
K problematice „nešikovnosti“ ruských agentů lze ještě dodat, že akci ve Vrběticích nelze považovat na neúspěšnou, protože verze o tom, že k výbuchu mělo dojít později, je jen hypotéza. Pokud jde o novičok, ten se jako prostředek volí kvůli tomu, že po nějaké době nezanechává stopy. Obtížně se ale stanovuje potřebná dávka. V případě Alexeje Navalného do hry vstoupilo i to, že se posádky letadla, ve kterém se Navalnému udělalo nevolno, mimo plán předčasně přistála a Navalnému mohla být poskytnuta včas lékařská pomoc. Kdyby se to nestalo, mohli si příslušníci rozvědky zapsat na konto další úspěch.
Tvrzení:
Volný: „Nyní vám přečtu stanovisko předsednictva Volného bloku, které tvoří předsedové všech krajských klubů: “Nevěříme informacím českých tajných služeb, které pokládáme za pouhý apendix zpravodajských služeb NATO, jenž nyní sehrávají roli užitečných idiotů při vyvolávání agresivních rusofobních nálad ve společnosti. Vytažení ruské karty v předvečer možného ozbrojeného konfliktu mezi bývalou Ukrajinou a Ruskou federací a pár hodin po oznámení Ruska, že zadrželo agenty” – zadrželo, fyzicky je zadržuje – “agenty plánující s podporou USA zavraždit běloruského prezidenta i s jeho rodinou, jsou jasnou mediální manipulací, kterou páchá Babišova a Hamáčkova vláda na občanech České republiky na přímý pokyn velení NATO.“
Fakta:
Poslanec Volný zde používá připravené kremelské pohádky o převratu. O jakou hru se jedná, popisuje například článek. který na webu atlanticcouncil.org publikoval 21. dubna 2021 Brian Whitmore. (Toto datum je třeba mít na paměti při autorových obratech jako „minulý týden“ atd.) V mírně zkrácené verzi přinášíme:
Na tvrzení běloruského vládce Alexandra Lukašenka z minulého týdne, že se stal terčem puče a pokusu o atentát podporovaného Spojenými státy, lze nahlížet tak, že jde jen o poslední z řady konspiračních výroků stále více obtěžovaného diktátora. Ale jak už to v bývalém Sovětském svazu bývá, při bližším zkoumání se zdá, že za vším tím šílenstvím je alespoň nějaká metoda. Lukašenkovo tvrzení, že spiknutí bylo schváleno “nejvyšším politickým vedením” ve Spojených státech, přišlo jen několik dní poté, co ruská Federální bezpečnostní služba zatkla dva Bělorusy, včetně jednoho s americkým občanstvím, a obvinila je z přípravy státního převratu během přehlídky ke Dni vítězství 9. května v Minsku.
Juras Zjankovič, právník narozený v Bělorusku, který má rovněž americké občanství, a Aljaksandr Fjaduta, který v 90. letech působil jako Lukašenkův mluvčí, byli vydáni do Běloruska.
Běloruská KGB uvedla, že údajné spiknutí souviselo s internetovou diskusí na serveru Zoom, kterou loni v létě vedli odborníci, představitelé opozice a bývalí pracovníci orgánů činných v trestním řízení, kteří diskutovali o politické situaci v zemi a možných scénářích budoucího vývoje.
Bezprostřední kontext zatýkání a obvinění z přípravy státního převratu naznačuje, že tyto události jsou součástí širší operace, jejímž cílem je prosazovat strategické cíle Ruska jak v Bělorusku, tak vůči Západu.
Zprávy o “spiknutí za účelem převratu” se objevily v době, kdy se Lukašenko připravuje na návštěvu Moskvy, kde bude 22. dubna jednat s vůdcem Kremlu Vladimirem Putinem. V předvečer Lukašenkovy návštěvy Putin ve svém bojovném projevu o stavu země 21. dubna údajné spiknutí zmínil a prohlásil, že to, co nazval “nespravedlivými sankcemi” proti Bělorusku, přerůstá v “něco nebezpečnějšího: pokus o státní převrat v Bělorusku”.
V době, kdy spekulace o nadcházející schůzce v Moskvě narůstaly, vydal Lukašenko 17. dubna na státním telegramovém kanálu Pul Pervovo nepřímé prohlášení, v němž oznámil, že učinil “nejzásadnější rozhodnutí za čtvrtstoletí svého prezidentství”, a dodal, že “bude vážné” a že rozhodnutí brzy “formalizuje”. To vedlo ke spekulacím, že by se mohla blížit nějaká forma hlubší integrace mezi Ruskem a Běloruskem.
Důležitý je také širší kontext, který provází nedávné zatýkání a obvinění z převratu. “Odhalení” údajného spiknutí přichází v době, kdy Rusko viditelně rozšiřuje svou politickou, ekonomickou a vojenskou stopu v Bělorusku s jasným cílem dosáhnout dlouhodobého cíle Moskvy – udělat ze svého menšího, ale strategicky důležitého západního souseda poddajného a poslušného vazala. Přichází také v době, kdy se běloruská společnost stále více vzdaluje Rusku a přijímá Západ v rámci bezprecedentní vlny prodemokratických protestů.
Na nejzákladnější úrovni tvrzení o převratu (podporovaném Spojenými státy) podporují cíl Moskvy, kterým je prohloubení izolace Běloruska od Západu a zvýšení jeho závislosti na Rusku. Rovněž se zdá, že jde o snahu znemožnit Lukašenkovi jakýkoli pokus vrátit se ke hře, kterou před srpnem 2020 hrál, tedy k lavírování mezi Moskvou a Západem, aby dosáhl co největší míry geopolitické flexibility. Hlavním cílem zde mohlo být vyslání jasného a jednoznačného vzkazu běloruskému silákovi: nyní jste ve sféře vlivu Ruska a nemáte se kam jinam obrátit. Soudě podle jeho následných komentářů se zdá, že Lukašenko tento vzkaz přijal jasně a zřetelně.
Ve svých veřejných prohlášeních Lukašenko nejenže přijal ruský narativ o zatýkání a spiknutí, ale také na něm nadšeně stavěl. Podle jeho důkazy nepodloženého líčení existovalo nejen USA podporované spiknutí s cílem svrhnout běloruskou vládu, ale také spiknutí s cílem zavraždit jeho a jeho děti….
Kromě prosazování geopolitických cílů Moskvy v Bělorusku přispívá toto “spiknutí a puč” také k trvalému cíli Moskvy vytvořit se Západem narativ “co si budeme povídat” v době, kdy je Rusko pod stále větším drobnohledem kvůli hromadění vojsk na ukrajinských hranicích. Navazuje také na zprávy o nových sankcích USA kvůli hackerskému útoku SolarWinds na americké federální úřady a vměšování do amerických voleb v roce 2020. A přichází uprostřed eskalující diplomatické krize s Českou republikou, která minulý týden vyhostila ruské diplomaty kvůli tvrzení, že za smrtícím výbuchem v českém zbrojním skladu v roce 2014 stáli ruští vojenští agenti.
Navzdory popírání ze strany USA a nedostatku jakýchkoli skutečných důkazů, které by to potvrzovaly, dává údajné spiknutí za účelem převratu Moskvě možnost prosazovat narativ, že se nedopustila ničeho hanebnějšího než Západ sám.
Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová prohlásila, že nedávné rozhodnutí České republiky vyhostit ruské diplomaty bylo snahou Západu odvést pozornost od údajného spiknutí za účelem převratu.
Běloruské “spiknutí a převrat” vychází přímo z kremelské příručky, která využívá dramaturgie, úskoků a dezinformací k zamlžování, vytváření falešných rovnocenných narativů a vytváření skutečností na místě k prosazování imperiálních a revanšistických geopolitických cílů Moskvy.
(https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ukrainealert/bizarre-belarus-coup-plot-has-all-the-hallmarks-of-a-classic-kremlin-drama/)
Tvrzení:
Volný: „Nedovolíme Babišovi, Hamáčkovi ani dalším primitivních rusofobním rasistům a zahraničními koncerny zkorumpovanými nepřátelům této země, aby vtáhli Českou republiku do obchodní nebo jiné války proti Rusku. České firmy mohou ztratit zakázky za 100 miliard korun a my svou energetickou bezpečnost, která je po dekády, ať se to Pirátům líbí, nebo ne, ale která je po dekády zajišťována Ruskem, které nás nikdy nevydíralo, ať už jsme vstupovali do EU, anebo přibližovali bez referenda NATO k jeho hranicím. Země EU si s Ruskem čile obchodují, nepodpořily nás v této kauze, a Německo chce zoufale dostavět Nord Stream II.“
Fakta:
I odpůrce Ruska ví, že tato země není od roku 1991 až po dnešek stejná, ale prochází vývojem. Ten jde negativním směrem. Nemá proto smysl argumentovat tím, že po desetiletí nebyly problémy s energetickou bezpečností.
Vedení Ruska v oblasti lidských práv je stále častěji kritizováno předními organizacemi na ochranu demokracie a lidských práv. Zejména organizace jako Amnesty International a Human Rights Watch se domnívají, že Rusko nemá dostatečné demokratické atributy a svým občanům poskytuje jen málo politických práv a občanských svobod. Od roku 2004 hodnotí Freedom House Rusko ve svém průzkumu Freedom in the World jako “nesvobodné”. Od roku 2011 hodnotí Economist Intelligence Unit Rusko ve svém indexu demokracie jako “autoritářský režim” a pro rok 2020 jej řadí na 124. místo ze 167 zemí. V indexu svobody tisku organizace Reportéři bez hranic pro rok 2020 se Rusko umístilo na 149. místě ze 180 zemí. Rusko bylo nejhůře hodnocenou evropskou zemí v indexu vnímání korupce organizace Transparency International pro rok 2020; umístilo se na 129. místě ze 180 zemí. Korupce je v Rusku vnímána jako významný problém, který ovlivňuje různé aspekty života, včetně hospodářství, podnikání, veřejné správy, vymáhání práva, zdravotnictví a vzdělávání. Fenomén korupce je silně zakořeněn v historickém modelu veřejné správy v Rusku a připisuje se obecné slabosti právního státu v Rusku.
(https://en.wikipedia.org/wiki/Russia#Human_rights_and_corruption)
V roce 2014 došlo k anexi Krymu, což bylo zřejmé porušení mezinárodního práva. Rusko vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině svou podporou separatistů na východní Ukrajině a na tomto území jsou přítomni i ruští vojáci. Rusko v rámci hybridní války zasahuje do demokratických procesů v západních zemích. Prokázané je mimo jiné zasahování do amerických prezidentských voleb v roce 2016.
Největší obavy vyvolávaly pravidelné nevyřešené vraždy předních opozičních politiků, zákonodárců, novinářů a kritiků vlády doma i v zahraničí. Podle zprávy BuzzFeed News z roku 2017 sdělili současní i bývalí agenti amerických a britských zpravodajských služeb, že se domnívají, že ruští atentátníci, možná na příkaz vlády, by mohli být spojeni se 14 úmrtími na britské půdě, která policie odmítla jako nepodezřelá.
V roce 1998 byla v Petrohradě u vchodu do svého bytu zastřelena obhájkyně lidských práv Galina Starovojtová. V roce 2003 záhadně zemřel Jurij Ščekočichin na následky nemoci, což vyvolalo spekulace o jeho smrti, například o otravě. V roce 2003 byl zastřelen liberální politik Sergej Jušenkov. V roce 2006 byl Alexandr Litviněnko otráven poloniem a zemřel. Britské vyšetřování dospělo k závěru, že jeho vraždu “pravděpodobně” schválil prezident Putin. V roce 2006 byla zastřelena investigativní novinářka Anna Politkovská. V roce 2009 byli v Moskvě zastřeleni obhájce lidských práv Stanislav Markelov a novinářka Anastasia Baburová. V roce 2015 byl nedaleko Kremlu zastřelen opoziční politik Boris Němcov. V roce 2017 byl ubit k smrti novinář Nikolaj Andruščenko… Od roku 1999 nebyl žádný z iniciátorů, tedy mužů, kteří si vraždu objednali, identifikován ani postaven před soud[cit. dle potřeby].
Právo na spravedlivý proces a svobodu před politickým nebo náboženským pronásledováním bylo v posledním desetiletí porušováno stále častěji. Počet osob spolehlivě považovaných za politické vězně v posledních čtyřech letech prudce vzrostl. V květnu 2016 jich podle údajů střediska pro lidská práva Memorial bylo 89. V květnu 2017 se Memorial domníval, že politických vězňů nebo vězňů svědomí je nejméně 117 (66 obviněných z příslušnosti k muslimské organizaci Hizb ut-Tahrir al-Islami, která je v Rusku od roku 2010 zakázána). Mezi těmito vězni je také obhájce lidských práv Emir-Usein Kuku z Krymu, který byl obviněn z příslušnosti k Hizb ut-Tahrir, ačkoli jakoukoli účast v této organizaci popírá. Amnesty International vyzvala k jeho okamžitému osvobození.
Mezi vězněnými byli v různých obdobích obránci lidských práv, novináři jako Michail Trepaškin a vědci jako Valentin Danilov. Od roku 2007 jsou volně formulované zákony proti “extremismu” nebo “terorismu” využívány k uvěznění mnoha mladých aktivistů, kteří protestují na podporu svobody shromažďování, proti údajnému masovému falšování voleb v roce 2011 a od roku 2014 proti okupaci Krymu, konfliktu na východě Ukrajiny a korupci v nejvyšších patrech vlády a státu. Političtí vězni jsou ve věznicích a trestaneckých koloniích často vystaveni mučení. Dne 10. května 2014 byl v Simferopolu na Krymu zatčen ukrajinský filmař Oleg Sencov. Byl převezen do Ruska, kde byl odsouzen k 20 letům vězení za údajnou teroristickou činnost. Amnesty International považovala soudní proces za nespravedlivý a vyzvala k Sencovovu propuštění. Organizace Human Rights Watch označila soudní proces za politický ukázkový proces vyzývající k osvobození filmaře. 7. září 2019 byl Sencov propuštěn v rámci výměny vězňů.V květnu 2018 byl Server Mustafajev, zakladatel a koordinátor hnutí za lidská práva Krymská solidarita, uvězněn ruskými úřady a obviněn z “členství v teroristické organizaci”. Amnesty International a Front Line Defenders požadují jeho okamžité propuštění.
S odstupem času byli někteří z těchto vězňů propuštěni nebo, jako Igor Sutjagin, vyměněni s jinými zeměmi za ruské agenty zadržované v zahraničí. Přesto jejich počet stále narůstá. Podle některých organizací je nyní v Rusku více než 300 osob, které byly buď odsouzeny k trestům odnětí svobody, nebo jsou v současné době zadržovány a čekají na soud (ve vazbě nebo v domácím vězení), nebo uprchly do zahraničí či se skrývají kvůli pronásledování za své přesvědčení a snaze uplatnit svá práva podle ruské ústavy a mezinárodních dohod. Došlo k případům útoků na demonstranty organizované místními úřady.
(https://en.wikipedia.org/wiki/Human_rights_in_Russia#Assassinations)
Jedná se tedy o poměrně jiné Rusko, než bylo Rusko po nástupu Vladimira Putina.
Tvrzení:
Volný: „Jsem velice rád, že pan Zaorálek ze mě sejmul povinnost poskytovat důkazy, přesto mohu uvést, že z anonymních zdrojů z prostřednictví (prostředí?) zpravodajských služeb máme spolehlivé informace, které vyvolávají odůvodněné podezření, že za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014 stojí americké tajné služby, které ve spolupráci s BIS tímto aktem státního terorismu maskovaly stopy po dodávkách zbraní muslimským teroristům z Islámského státu a ukrajinským neonacistům z Pravého sektoru.“
Fakta:
Protože poslanec Volný neuvádí žádné důkazy, ač mu v tom nic nebrání, není třeba jeho výroky v této věci brát vážně.
Tvrzení:
„…laciný plyn, laciná ropa a laciná elektřina z našich vlastních zdrojů se nehodí nadnárodním korporacím, které korumpují tady představitele demokratického bloku a evidentně i ČSSD, protože tito lidé jednají proti zájmům České republiky a chtějí, abychom tady kupovali buď alespoň německý plyn vedoucí z Ruska, s nějakou přirážkou, anebo americký zkapalněný zemní plyn, americkou břidličnou ropu, a ještě aby nám tady firma, která zbankrotovala v roce 2017 – hovořím o Westinghousu – i kvůli dvěma stavbám na domácí půdě, šlo o stejnou cenu, za kterou nabízeli i v roce 2013 dostavbu Temelína, a ukázala se jako nereálná, a této firmě tito agenti zahraničního vlivu chtějí přihrát projekt Temelína a Dukovan, a ten projekt v Americe, v jižní Karolíně, zkrachoval poté, co se prostavělo 9 miliard dolarů. Těch 9 miliard dolarů se prostavělo a pak se ukázalo, že místo dvanácti, se kterými byli ještě ochotni se smířit, bude stát 26 miliard dolarů.“
Fakta:
Zmínka o „německém plynu“, který bychom „kupovali s přirážkou“ je nesmyslná. Václav Bartuška, vyslanec České republiky pro otázky energetické bezpečnosti, k tomu říká: „V případě plynu Rusko ‚zavřít kohoutky‘ nemůže už vůbec, protože veškerý do Česka dodává přes burzu v Rotterdamu. ‚Zda je fyzicky ruský, norský, nebo alžírský, je vcelku lhostejné.“
Pokud jde o spolehlivost a údajnou ekonomickou výhodnost, což by měl zajistit projekt Rosatomu, jsou na místě pochybnosti.
Dokument Evropských hodnot „LEX ROSATOM: JAK ČESKÁ VLÁDA IGNORUJE EKONOMICKÉ A BEZPEČNOSTNÍ ZÁJMY ČESKÉHO STÁTU V PŘÍPRAVĚ NOVÉHO JADERNÉHO BLOKU V DUKOVANECH“ uvádí:
Falešné tvrzení #1: Větší počet účastníků tendru sníží díky konkurenci cenu jednotlivých nabídek. Vicepremiér Karel Havlíček, prosinec 2020, ČT24
Nejpřijatelnější je model 3+2. Je to varianta, kdy bychom s vaničkou nevylili i dítě, zabezpečili bychom nějaký kompetitivní tendr, podařilo by se nám snížit cenu a současně bychom ochránili bezpečnostní zájmy státu.“
Tato základní ekonomická zákonitost by platila pouze v případě, že by ve výběrovém řízení soutěžily subjekty stejné povahy. To znamená standardní komerční společnosti orientované na zisk, které spolu soutěží pomocí ekonomických nástrojů o získání zakázky. Takovými společnostmi jsou americká společnost Westinghouse, korejská KHNP a francouzská EdF. Pokud budou v tendru jen tyto firmy, bude mezi nimi fungovat konkurenční prostředí, které vytvoří tlak na finální výši nabídky. Pokud budou ale do soutěže připuštěny de facto státní agentury – ruský Rosatom a čínská CNP, které jsou financovány ze státního rozpočtu a nejsou orientovány na zisk, ale jejich základním cílem je prosazování politických zájmů svých autoritářských režimů, bude konkurenční prostředí otevřeného tendru prakticky zdevastováno. Tyto agentury totiž vždy nabídnou dumpingové ceny, které si žádný z běžných komerčních subjektů nemůže dovolit. Ještě důležitější je ochota těchto dvou státních agentur brát na sebe jakákoliv smluvní rizika, které na sebe z logiky věci opět nemůže vzít žádná komerční firma. Tato ochota je dána strategií především Ruska, ale do jisté míry i Číny, kterou aplikují na všech svých jaderných projektech v zahraničí: • Ruská a čínská vydírací strategie: nabídnout nízkou cenu a smluvně se zavázat k jakýmkoliv rizikům či požadavkům zadavatele a následně tyto požadavky neplnit, navyšovat cenu a vydírat zadavatele pohrůžkami o odchodu z projektu. Právní vymahatelnost plnění závazků u firem z Ruska a Číny je nulová, což obě firmy vědí a záměrně toho využívají. V tendru vždy jejich nabídky vypadají nejlépe, ale výsledná cena bývá násobně větší než původní nabídka vysoutěžená v soutěži. To platí i v případě smluvního zastropování ceny, neboť tyto firmy běžně své smluvní závazky nedodržují a není možné je ani nijak vymáhat. Naopak zásadní výhodou nabídek firem z demokratických zemí je vymahatelnost plnění smluvních závazků soudní cestou. Tento fakt způsobuje v těchto případech nižší celkové náklady na projekt, a to i přes logicky větší počáteční tendrovou nabídkovou cenu než u státních agentur z nedemokratických zemí.
(https://europeanvalues.cz/wp-content/uploads/2021/03/lex-dukovany-final-version3.pdf)
Pokud jde o problémy, které měla společnosti Westinghouse, je o složitou záležitost. Nejstručněji by se to dalo vyjádřit asi tak, že k nim došlo k době, kdy společnost patřila firmě Toshiba. Dnes patří společnosti Brookfield Business Partners.
Podrobnější popis je zde:
Dne 16. října 2006 byla dokončena akvizice společnosti Westinghouse Electric Company za 5,4 miliardy dolarů, přičemž Toshiba získala 77% podíl, partneři The Shaw Group 20% podíl a Ishikawajima-Harima Heavy Industries Co. Ltd. 13. srpna 2007 Toshiba prodala 10 % Kazatompromu, národní uranové společnosti pro Republiku Kazachstán, za 540 milionů USD, čímž Toshibě zůstalo 67 %. Vlastnictví Kazatompromu je zcela pasivní, bez hlasovacího práva, práva veta a bez přítomnosti v představenstvu.
V roce 2015 byly vyjádřeny obavy, že hodnota aktiv a goodwillu (ekonomický pojem označující rozdíl mezi tržní hodnotou podniku a aktivy obchodní společnosti snížené o závazky) ve společnosti Westinghouse byla nadhodnocena. Po účetním skandálu, kdy byly ve společnosti Toshiba nadhodnoceny zisky, což vedlo k rezignaci generálního ředitele, společnost Toshiba uvedla, že jaderný podnik Westinghouse je ziskovější než při akvizici v roce 2006.
V prosinci 2016 společnost Toshiba uvedla, že očekává odpis své investice do společnosti Westinghouse ve výši 2,5 miliardy USD, a dodala, že je možné, že jejich investice do společnosti Westinghouse bude mít nakonec zápornou hodnotu, a to kvůli překročení nákladů na jaderné reaktory v USA, které staví. V únoru 2017 Toshiba odhalila neauditované podrobnosti o ztrátě 390 miliard jenů (3,4 miliardy USD), a to především ve svém jaderném podnikání v USA, které bylo odepsáno o 712 miliard jenů (6,3 miliardy USD). Dne 14. února 2017 Toshiba odložila zveřejnění finančních výsledků a předseda představenstva společnosti Toshiba Šigenori Šiga, který byl dříve předsedou představenstva společnosti Westinghouse, odstoupil. Společnost Toshiba zvažovala prodej jaderné divize společnosti Westinghouse.
Dne 29. března 2017 společnost Westinghouse, která patří společnosti Toshiba, požádala o vyhlášení bankrotu podle kapitoly 11. Jako důvod uvedla roční ztrátu společnosti Toshiba, která by mohla přesáhnout 9 miliard dolarů, což je téměř trojnásobek předchozího odhadu. Deník Wall Street Journal uvedl, že čtyři jaderné reaktory budované na jihovýchodě USA budou ponechány neznámému osudu. V červenci 2017 spoluvlastníci elektrárny V. C. Summer oznámili, že projekt byl ukončen. Dne 24. září 2017 deník Post & Courier informoval, že společnost Westinghouse najala nelicencované pracovníky, kteří vytvořili mechanické a elektrické plány pro rozšíření elektrárny V. C. Summer, aniž by je podepsal profesionální inženýr, což bylo v rozporu se státními zákony. Tyto plány byly často chybné a vedly k výrazným zpožděním. Americká vláda poskytla na financování čtyř jaderných reaktorů budovaných v USA úvěrové záruky ve výši 8,3 miliardy dolarů.
Kromě problémů s projektem AP1000 byla divize výroby paliva zisková, ale ne natolik, aby pokryla režijní náklady společnosti a podpořila ostatní divize. Investice do výzkumu a vývoje v oblasti výroby paliva byly nízké, což mělo dopad na kvalitu a srovnatelný výkon paliva ve srovnání s konkurencí.
Dne 6. dubna 2018 společnost Toshiba oznámila dokončení prodeje holdingové společnosti Westinghouse společnosti Brookfield Business Partners a některým partnerům za 4,6 miliardy USD.
(https://en.wikipedia.org/wiki/Westinghouse_Electric_Company#Move_to_Cranberry_Township,_Pennsylvania)
Tvrzení:
Volný: „Nikoliv ve vámi oblíbených dezinformačních médiích, ale třeba v Deníku.cz vyšla právě ta informace od právníka společnosti IMEX Group pana Radka Ondruše, který popřel, že jeho firma by měla jakýkoliv elektronický záznam o tom, že by jim ti, kteří mají na starosti vstup do Vrbětic, což je Vojenský technický ústav, cokoliv potvrdil. Tady si zopakujme, co víme stoprocentně a co už je ve veřejném prostoru. Firma IMEX Group nebyla nikdy informována o tom, že by do objektu vstoupili hlavní branou nějací lidé, kteří byli potom identifikováni jako ruští agenti… Takže jestli BIS má záznam dvou ruských agentů, jak vstupují do Vrbětic hlavním vchodem jako delegace, tak je ten záznam buďto podvržený, anebo BIS bez vědomí majitele munice tyto lidi do objektu vpustila ve spolupráci s Vojenským technickým ústavem. A toto je stoprocentní ověřitelný fakt, pokud nebude veřejně prokázáno elektronickou stopou, která bude nalezena i u zmíněné firmy, prokázáno jinak.“
Fakta:
Zda takový elektronický záznam vstupu obou mužů do skladu existuje, zatím nevíme. Je ovšem bohatě zdokumentované, že právě v době, kdy k výbuchu došlo, se na našem území pohybovali příslušníci teroristické jednotky GRU. Povolení ke vstupu do Vrbětic jim provozovatel vydal na období od 13. do 17. října. K výbuchu v muničním skladu č. 16 došlo 16. října v 9:25.
Že se tu oba muži v roce 2014 pohybovali, není až pozdní výmysl, psalo se o tom už v roce 2018.
„Jedním z podezřelých je Alexandr Miškin, který byl dosud znám jako Alexander Petrov. Do Česka přicestoval v říjnu roku 2014 a byl ubytován v jednom z ostravských hotelů, poté se podle Radiožurnálu přesunul do Prahy. Druhý muž, Anatolij Čepiga, vystupující pod jménem Ruslan Boširov navštívil Prahu 11. října 2014.“ Rusové, které britské úřady obvinily z otravy bývalého agenta Sergeje Skripala, prý byli v Británii na turistickém výletě. Město Salisbury, kde Skripal bydlel, navštívili údajně jen kvůli jeho katedrále. Ve městě byli jen hodinu, protože zmokli, a tak se raději vrátili do Londýna. Řekli to během vystoupení v ruské státní televizi.
„Jak zjistila během vyšetřování česká policie, veřejně deklarovaným cílem Čepigy s Miškinem byla návštěva muničního skladu ve Vrběticích, kam se dopředu objednali jako obchodníci se zbraněmi (použili fiktivní pasy na příjmení Tabarov a Popa). Každý, kdo chtěl muniční areál z obchodních důvodů navštívit, musel jeho správcům předem poslat e-mail se žádostí, v jakém časovém rozmezí chce přijít; v případě cizinců musel dodat i kopie pasů.
Čepiga s Miškinem se do Vrbětic objednali e-mailem, který byl podle policejní expertizy zbaven všech metadat. To znemožňuje určit, odkud přesně byl odeslán. Povolení ke vstupu do Vrbětic jim provozovatel vydal na období od 13. do 17. října. K výbuchu v muničním skladu č. 16 došlo 16. října v 9:25. Policie zatím nemá přímý důkaz, že do areálu oba muži fyzicky skutečně vstoupili, ale považuje to za vysoce reálné… Zdroje z ukrajinských bezpečnostních složek tvrdí, že jednou z cest, jak se GRU snažila zabránit dodávkám zbraní na Ukrajinu, byly pokusy o jejich odkupy na evropské půdě. Bellingcat a Respekt u Imexu zjišťoval, kdo byli muži, kteří podle korespondence projevili zájem o Gebrevovo zboží – zda opět nešlo o Čepigu s Miškinem vystupující pod dalšími krycími jmény. Právě to mohlo být původně jejich úkolem. Právní zástupce Imex Group však uvedl, že to nemůže specifikovat s ohledem na probíhající vyšetřování a zákaz podávat informace ze strany státního zastupitelství. Teprve když se odkup zbraní nepovedl, mohlo vedení GRU přistoupit k násilné akci. Krátce poté, co Gebrev prodej odmítl, si šest členů jednotky 29155 rezervovalo lety do Česka a okolních zemí.“
Takže jak se někde objeví „nevinní“ Čepiga s Miškinem, dojde tam k výbuchu ve skladu, do kterého chtěli na návštěvu, nebo k otravě novičokem a to ve městě, kde prý hledali katedrálu a nenašli ji, protože pršelo, tak zase jeli do Moskvy. Něčemu takovému nemůže věřit ani poslanec Lubomír Volný.
Bagatelizování výbuchu ve Vrběticích
Řetězovými e-maily je také rozesílán následující text:
„Víte, ten vrbětiský sklad číslo 16, kde Čuk a Gek údajně nainstalovali pekelný stroj, který měl vybuchnout mnohem později v Bulharsku, tak ono to tam nevybouchlo jen tak z ničeho nic. Ono tam nejdřív hořelo. Hořelo to tam v klidu a tak dlouho, že stihli dojet hasiči a palubní kamera hasičského vozu zaznamenala ten požár. Pak hasičům někdo řekl, že ve skladu je munice a ti na nic nečekali a rychle vypadli ještě dřív než to buchlo. Zde ona fotečka z palubní kamery hasičského vozu. Teď ta druhá věc… Proč se nám premiér i vicepremiér tak krásně připosrali a kdopak je donutil.“
TVRZENÍ Č 1:
Hořelo to tam v klidu a tak dlouho, že stihli dojet hasiči a palubní kamera hasičského vozu zaznamenala ten požár…
FAKTA:
Už první hlášení hasičů zřetelně říká: „Ozývají se výbuchy, je tu plamenné hoření na střeše.“…. „Hasit se to nedá, zahajujeme obranu.“ Velitel místních dobrovolných hasičů výslovně řekl: „Každou chvíli v ní (tj. v hořící budově) něco vybuchovalo. S dalšími hasiči jsme se po chvíli otočili a ujížděli pryč.“ Od nahlášení požáru také trvalo k hlavnímu výbuch přibližně 40 minut, přičemž hasiči byli na místě po 20 minutách, a na počátku ani netušili, k jakému typu požáru jedou. Téměř okamžitě po vyhodnocení závažnosti situace se i s technikou stáhli do bezpečí a prezentovaná fotografie je jedna z mála, kterou stihli udělat. Rozhodně tedy není pravda, že něco jen „v klidu hořelo“ a že hasiči strávili na místě kdovíjak dlouhou dobu, kdy podle autora zprávy nejspíš jen koukali a nic nedělali. Npor. Mgr. Jiří Ovesný, velitel stanice Valašské Klobouky ostatně dostal za včasné stažení, kterým nejspíše zachránil život většiny zasahujících hasičů, čestné uznání prezidenta republiky.
ZÁVĚR Č 1:
Tvrzení je lživé. Už od počátku zásahu byly z místa požáru slyšet exploze a hasiči se na místě v podstatě jen otočili. Článek se snaží podsouvat, že požár byl na počátku banální a že trvalo velmi dlouhou dobu, než byl vyhodnocen jako závažný, to však je naprosto překroucený obraz skutečnosti.
TVRZENÍ Č 2:
Jako důkaz, že původní požár byl banalita, je přiložena už velmi populární fotografie hořícího skladu.
FAKTA:
Fotografie nevypovídá nic o tom, jak požár reálně vypadal, ani jak dlouho hasiči strávili na místě. Navíc jsou i na ni zřetelně viditelné fragmenty výbuchu. Stejně tak ohnisko s jasným plamenem nemohlo vzniknout pouhým hořením střešní lepenky.
ZÁVĚR Č 2:
Přiložená fotografie má bagatelizovat závažnost požáru, ale sama o sobě nedokazuje vůbec nic z toho, co pisatel tvrdí.
TVRZENÍ Č 3:
Teď ta druhá věc… Proč se nám premiér i vicepremiér tak krásně připosrali a kdopak je donutil…
FAKTA:
Zbytek článku je prostě konspirativní teoretizování o zlé, zlé EU, která určitě nějak donutila naše politiky obvinit Rusko, spekulace, co všechno nám možná, určitě, zcela jistě mohou spolu se zlou, zlou USA udělat, když nebudeme poslušní atd. Důkazy žádné, jenom konspirační omáčka. Mimo jiné se dnes už ví, že Vrbětice byly pouhou jednou součástí širší operace GRU, v Bulharsku se už znovu vyšetřuje šest dalších výbuchů v muničních skladech v letech 2014-2015, při nichž zemřelo nejméně 15 lidí, plus pokud o vraždu obchodníka se zbraněmi Gebreva, jemuž většina patřila. Nehledě na další už prokázané aktivity ruských agentů v daném časovém rámci.
ZÁVĚR Č 3:
Celý zbytek zprávy je už jen snůška konspirací, bez nejmenší opory v důkazech či realitě.
ODKAZY A ZDROJE:
Analýza zásahu na vebu HZSCR: https://www.hzscr.cz/clanek/zasah-ve-vrbeticich-je-po-dlouhych-letech-ukoncen.aspx
Rozhovor s velitelem dobrovolných hasičů: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/hasici-netusili-do-jakeho-pekla-ve-vrbeticich-jedou-251483
Přepis údajů mimo jiné z vysílaček zasahujících hasičů: https://denikn.cz/606167/vrbetice-ve-vysilackach-hasicu-hasit-se-to-neda-zahajujeme-obranu-serie-velkych-vybuchu-cisterny-jsme-odstavili/
Analýza fotografie na FB profilu poslance Pavla Růžičky, člena Výboru pro obranu a Výboru pro bezpečnost. Kromě toho je předsedou Podvýboru pro Hasičský záchranný sbor. https://www.facebook.com/PavelRuzickaPoslanec/posts/942485873167222
Článek o situaci v Bulharsku: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/bulharsko-vybuchy-cesko-vrbetice-exploze-skladu-rusko-gru-agenti_2104231705_eku